Česky
Jedním z velkých, dokonce lze říci světodějných jubileí, které si letos připomínáme, je bezpochyby 70. výročí konce druhé světové války v Evropě v květnu 1945. Příchod jara do českých zemí byl toho roku přímo nabitý událostmi. Konec války na spadnutí, sovětská vojska osvobozovala Moravu, americké jednotky se blížily k západní hranici. Na území Protektorátu Čechy a Morava se však soustředila stále ještě velká vojenská síla, téměř milionová skupina armád „Střed“ pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, který neváhal ještě pár dní před definitivní německou porážkou střílet své vojáky při sebemenším podezření z dezerce či zbabělosti.
Foto: Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha
Málo známá fotografie zachycuje tank T-34 rtm. Karla Šeráka z 1. čs. armádního sboru v SSSR na osvobozeném Pražském hradě 10. května 1945.
Nejen v Praze, ale i v mnoha dalších českých městech vzplály od 1. května, v očekávání blízké porážky Německa, boje spojené s povstáním proti okupantům. Nacisté se však mstili už jen za fakt porážky. Ještě v úplně poslední fázi války tak zažilo obyvatelstvo mnoho masakrů. V Praze, Třešti, Velkém Meziříčí nebo Bernarticích či Sedleci byly v pomstě za povstání zavražděny desítky občanů. Velkou odvetnou akcí představuje i vypálení obce Javoříčko nedaleko Litovle a zastřelení 38 mužů starších 15 let. Nejnověji pečlivě zdokumentoval toto krvavé finále války Jiří Padevět ve stejnojmenné knize Krvavé finále (Academia, 2015).
Šest let strachu, napětí a nejistoty však vystřídala v květnu 1945 doslova erupce radosti z toho, že válka skončila, a omamná chuť znovu získané svobody. V našich podmínkách však trvala jen necelé tři roky, než ji vystřídala další forma nesvobody, tentokrát v podobě nástupu komunistického režimu. Konkurenční zápas o budoucnost poválečného státu se ale naplno rozhořel již v polovině března 1945. Jeho aktéry byli z větší části exiloví politici reprezentující dva hlavní proudy zahraničního odboje – Londýn a Moskvu. Prosovětská část exilu měla navrch, což bylo dáno již tím, že se klíčová jednání o zásadách budoucího politického uspořádání odehrávala v sovětské metropoli. Velká část lidí u nás navíc upřímně věřila tomu, že stalinský Sovětský svaz byl v okamžiku mnichovské krize jediným přítelem, a západní demokracie ztratily v očích značné části našich občanů důvěru za morální selhání a ustupování Hitlerovi. Rozhodně však nelze říci, že za poválečné změny může jen sovětizace Československa po osvobození. Po skončení druhé světové války byl u nás, stejně jako v mnoha evropských zemích, pod dojmem válečného zážitku patrný společenský příklon doleva. U nás reagoval navíc na situaci meziválečného státu, kdy se výrazné sociální nerovnosti staly oprávněně terčem kritiky. Veřejnost byla rozladěna drastickými dopady ekonomické krize třicátých let, které mj. přispěly k velké popularitě Henleinova hnutí mezi německým obyvatelstvem podílejícího se na destrukci parlamentarismu. Nové uspořádání politického systému mělo zamezit poměrům panujícím v první republice, tedy vlivu velkého průmyslového a agrárního kapitálu na činnost politických stran. Komunisté šikovně využili strachu z opakování sociálních nejistot a zaměřili se nejen na tradiční cílové skupiny, dělníky, ale také na vrstvy úředníků. Prosadili své představy o znárodnění bank a velkých podniků. Bodovali i mezi rolníky, protože slíbili, že uskuteční rozsáhlou pozemkovou reformu. To vše se jim zúročilo o rok později v parlamentních volbách. Komunisté se chtěli radikálně rozejít s tradicemi první republiky, nejen s negativními stránkami, a pro své záměry našli velkou míru pochopení a podpory. Nespornou výhodou byla skutečnost, že se KSČ nikdy nepodílela na žádné prvorepublikové vládě, a nenesla tak v očích poválečné veřejnosti odpovědnost za kolaps meziválečné československé demokracie. Zformovaly se zcela jiné samosprávné jednotky, vznikla nová struktura bezpečnostních sborů, které byly vystaveny vlivu politických stran, začaly se nově vykládat naše tradice, v nichž se upřednostňovala zejména slovanská spolupráce a přátelství se Sovětským svazem.
Všechna fota: Archiv Městská část Praha 3
Jedním ze světodějných jubileí, která si letos připomínáme, je 70. výročí konce druhé světové války v Evropě v květnu 1945. Válečný konflikt, do kterého byla vtažena většina států světa, se na našem kontinentu naplno rozhořel napadením Polska 1. září 1939. Za šest let svého trvání měl na svědomí přes 60 milionů obětí. Fotografie z rekonstrukce bitvy o barikádu Na Pražačce (2010).
Události konce druhé světové války se logicky staly předmětem nejrůznějších výkladů a interpretací, často ovlivněných ideologickými hledisky. Po únoru 1948 byly záměrně zamlčovány či snižovány zásluhy příslušníků nekomunistického odporu, po roce 1989 dochází k upozadění komunistické rezistence a východních odbojových tradic. Určitým symptomem současných debat k tématu jsou názory (občas se objeví i v médiích), které znovu tendenčně pokřivují obraz událostí spojených s koncem války. Vzhledem k existujícím napětím v mezinárodních vztazích lze bez nadsázky tvrdit, že výročí roku 1945 získává aktuální přesah, který významně zasahuje do politické sféry. O to více je potřeba dokázat odlišit hledání objektivní reality jara 1945 od účelových manipulací, jež jsou pravdivému obrazu vzdálené a ze kterých například vyplývá, že osvobozovací mise Rudé armády byla novou okupací. Je třeba jasně a objektivně říci, že hlavní tíhu válečných událostí nesl Sovětský svaz a osvobození našeho území zaplatilo životy více než 140 000 jeho vojáků a další tisíce spojenců i československých vojáků v zahraničních jednotkách. Je dobré si také připomenout, že nedávno zesnulý německý prezident Richard von Weizsäcker v květnu 1985 v legendárním projevu před Spolkovým sněmem jednoznačně zdůraznil, že 8. květen je i pro jeho zemi dnem osvobození od nacismu.
Do aktivit spojených s výročím konce války se výrazným způsobem zapojuje také Akademie věd České republiky. Mnozí její pracovníci se věnují přednáškové a další popularizační činnosti, jsou účastníky veřejných debat. Sérii akcí jako připomínku osvobození připravil i Historický ústav AV ČR. Ve spolupráci s Lidovými novinami vzniká kupříkladu seriál mapující podrobně poslední týdny války na našem území v širších kontextech tehdejšího vývoje. Série článků badatelů z HÚ AV ČR doprovázená málo známými fotografiemi a mapovou přílohou nabízí veřejnosti historické poznatky, které často vycházejí z nejnovějšího bádání.
Ústav se podílí i na organizaci seminářů ve spolupráci s vrcholnými státními institucemi. Jeden z nich se uskutečnil 16. dubna 2015 v Poslanecké sněmovně PČR za účasti jejího předsedy Jana Hamáčka a předsedy AV ČR prof. Jiřího Drahoše, kteří vystoupili s úvodními slovy. Doplnil je předseda Podvýboru pro vědu a vysoké školy PSP ČR poslanec Jiří Mihola. V přednesených příspěvcích zazněly například reflexe k tématu vytváření hranic osvobozeného státu, činnosti zahraničního odboje, zhodnocení vyjednávání o podobě nové vlády či transformace politického systému v důsledku poválečné situace. Seminář uzavřela bohatá diskuse, věnující se třeba hodnocení postavy prezidenta Beneše či prvního poválečného premiéra Zdeňka Fierlingera. Součástí činnosti ústavu při příležitosti oslav je i vědecká konference v Senátu PČR (19. května) nebo výstava v budově Akademie věd s vernisáží 4. května. Tyto aktivity jsou možnou ukázkou aplikačního potenciálu humanitních věd ve službě kvalitního odborného výzkumu pro společenskou potřebu.
JAROSLAV ŠEBEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.