(1865–1921)
Zůstává-li dnes architekt Antonín Balšánek v širším povědomí, pak jen jako spoluautor pražského Obecního domu. Byl ovšem také významným urbanistou a teoretikem. Příznačně pro přelom století přechází jeho tvorba od pozdní novorenesance a novobaroka k secesnímu tvarosloví.
Antonín Balšánek se narodil 6. dubna 1865 v Českém Brodě. Na české technice v Praze byl žákem prof. Josefa Schulze a následně jeho asistentem (1888–1893); jeden ročník absolvoval na vídeňské technice, podnikl studijní cestu po Itálii, Francii a Německu. Mezi lety 1894–1911 působil jako samostatný architekt a po Schulzově odchodu do penze byl v roce 1911 jmenován řádným profesorem architektury.
Jeho první velkou realizací bylo městské muzeum v Praze (1896–1899), projektoval vlastní nájemní dům v Praze na Újezdě. Účastnil se soutěží, podle jeho návrhu (spolu s Ing. Jiřím Soukupem) byl postaven nynější most Legií (1898–1901), uspěl s návrhem městského divadla v Plzni (1899–1902) a divadla v Pardubicích (1906–1909). Poté, co nebyl v soutěži na projekt Obecního domu v Praze žádný z návrhů doporučen k realizaci, pověřila městská rada vypracováním plánů právě A. Balšánka, jednoho z oceněných soutěžících, a Osvalda Polívku. Kvůli měnícímu se zadání musel být projekt opakovaně přepracováván, stavba sama se uskutečnila v letech 1905–1911. A. Balšánek byl též autorem celkové slavnostní výzdoby Prahy při císařově návštěvě v roce 1901, zčásti také při další návštěvě roku 1907; pražští primátoři nosí řetěz podle jeho návrhu.
Významná byla Balšánkova činnost urbanistická. Na základě soutěže byl vyzván, aby vypracoval regulační plán Malé Strany a v letech 1901–1908 řídil příslušnou magistrátní kancelář. Již tehdy varoval před vylidňováním této čtvrti, pokud budou ústřední úřady zabírat další obytné domy. Řešení viděl především ve stavbě nové budovy pro zemský sněm, zůstával však omezen na malostranský areál (zahrady na Kampě, dnešní Vojanovy sady nebo předpolí plánovaného mostu k Rudolfinu). Proklamoval, že i nová doba má právo zasáhnout do struktury a panoramatu města, jestliže nová úprava svou kvalitou předčí dosavadní stav. Jeho radikální návrhy byly z různých stran napadány, až na funkci šéfa regulační kanceláře rezignoval, aniž by se z jeho plánů na Malé Straně něco uskutečnilo.
Byl prvním redaktorem časopisu Architektonický obzor, v němž později publikoval několik Studií o Velké Praze. V nich zveřejnil své již dříve rozpracované návrhy na urbanistická řešení některých území v souvislosti s potřebami budoucího velkoměsta. Věnoval se místu pro parlament, hledal optimální umístění vysokých škol, přičemž areál techniky lokalizoval na Letenskou pláň zpřístupněnou krátkým tunelem od Čechova mostu. Ideje nového státu navrhoval zhmotnit v komplexu lidového parku a sokolského sletiště. Osa celé kompozice, opticky navazující na Národní divadlo a most Legií, by z temena Petřína vedla středem rozlehlého náměstí s budovami technického a národopisného muzea v místě dnešního Strahovského stadionu a pokračovala alejí až k sokolskému stadionu na Bílé hoře. Součástí konceptu byl mj. pavilon pro Slovanskou epopej na jednom z petřínských bastionů, podél aleje a v okolí stadionu měly vyrůst nové obytné čtvrti. Balšánkovo navrhované ztvárnění městské a příměstské krajiny svou velkolepostí a důrazem na hlubší ideový záměr odkazovalo na barokně klasicistní kompozice, podobně jako jen o málo mladší Plečnikovy návrhy komunikačních úprav okolí Pražského hradu nebo zčásti realizované Engelovo řešení Vítězného náměstí a Technického fóra v Dejvicích. Není náhodou, že v únoru 1920 se A. Balšánek stal jedním z členů nově zřízené Státní regulační komise pro Prahu a okolí, která měla za úkol vypracovat plán rozvoje Velké Prahy.
A. Balšánek byl nositelem rytířského kříže Řádu Františka Josefa, v květnu 1920 byl zvolen členem Masarykovy akademie práce. Zemřel po dlouhé nemoci 22. února 1921. Svůj činžovní dům na Újezdě odkázal spolku Svatobor k bezplatnému bydlení zasloužilých českých spisovatelů.
JAN BOHÁČEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.