Česky
Zkušenost mne naučila nebýt přehnaně nadšený a nezvat hned všechny kolegy na atraktivně znějící akce. A tak jsem ještě začátkem června pouze přemýšlel, jaké asi bude složení doktorandů na týdenním „Kurzu základů vědy Akademie věd“. Nejspíše fyzici, možná přírodovědci nebo lékaři – jako student filozofického oboru budu asi vyčnívat, přemítal jsem. Jaké překvapení, když jsem týden před zahájením na zahradní slavnosti u své bývalé pedagožky informační vědy potkal jednoho známého – architekta, který se na kurz také chystal.
„Středoevropské myšlení je velmi odlišné od anglo-amerického. A myšlení se implicitně promítá do psaného jazyka,“ upozorňují Kamila E. Rosolová a Eleanor Louring.
Skupina tří desítek účastníků zhruba v mém věku byla velmi rozmanitá, byl zde dokonce další student z mé fakulty i doktorandka uměleckého oboru na Akademii výtvarných umění. Hned první přednáška doc. Břetislava Fajkuse o filozofii a metodologii vědy velmi dobře zapadala do mého oboru. Končila optimisticky („I tvrdošíjnost může vést k úspěchu“ – Paul K. Feyerabend) a jako by připravila půdu dalším řečníkům otázkou, zda je nějaká oblast lidského bádání pro vědce tabu. Prof. Josef Syka nejspíše ani neví, že jsem si z jeho řeči poznamenal jméno bioetika Arthura Caplana a výrok o konci vitalismu reagující na první pokus o editaci genomu. Proč? Protože právě vitalismu, ač termínu zakotvenému v biologii, jsme se nedávno dotkli s mým školitelem prof. Marcellim v debatách o teorii města. Další přednášející Kateřina Bohuslavová by pokývala hlavou a řekla by: „Ano, věda se stále více stává multioborovou.“ I proto doporučila, abychom ve svých článcích používali klíčová slova z jiných oborů. Dnes totiž může například její lingvistika zajímat třeba neurovědce.
Svou řeč jako by konzultovala s dalšími třemi odborníky, Eleanor Lurring a Kamilou E. Rosolovou z Centra akademického psaní a také Petrem Kaderkou z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jmenovaní představili principy akademického psaní, z něhož jsem si odnesl asi nejvíce poznámek a poznatků. Hovořili na téma jak napsat recenzi na knihu či článek, jak důležité jsou nadpisy a mezinadpisy, ale především o tom, jak důležité je uvědomit si, pro jakou kulturu píši.
Po přednáškách jsem trochu litoval, že jsem takový předmět doposud neabsolvoval během vysokoškolské výuky – býval bych příspěvek na srpnovou konferenci v Los Angeles napsal trochu jinak. Ale co, body do RIV za něj moje instituce dostane tak jako tak – a o to přece jde. Protože, jak nám potvrdil i prof. Tomáš Zima, vědci přece honí především body! Byl jsem skutečně rád, že jsem si od něj vyslechl velmi upřímný výklad o financování vědy i úvahy nad nedostatky systému; musím se ještě podívat na zdroje, které nám poskytl, v nichž si porovnám výkon českých institucí optikou scientometrie.
K porovnávání institucí ostatně vyzývala dr. Veronika Palečková ve velmi intimním seznámení s grantovým systémem ČR. Končím sice teprve první ročník studia, ale aspoň povrchní znalost o práci komisí, rad, fungování panelu či činnosti zpravodajů, jakož i nedocenitelné tipy k podávání grantů se mi jednou mohou hodit. Nakonec kdoví, třeba se i já jednou stanu postdokem a vzpomenu si na slova Pavla Kratochvíla o způsobu výběru budoucího působiště nebo o důležitosti kontaktů, které naváži už během doktorandských let. Hodit se mi mohou i čísla a e-maily, které jsme si nad zelnou polévkou a ovocnou limonádou vyměnili s několika účastníky kurzu v nedaleké kavárně. Podotýkám, že jsme pili ze skla, a nikoli z plastu obsahujícího Bisphenol S, což by ocenil prof. Jaroslav Petr z České zemědělské univerzity v Praze – náš poslední přednášející. Co nám člen katedry veterinárních disciplín mohl říci na kurzu vědecké práce, ptáte se? Divili byste se, jak zásadní rady pro popularizaci vědy dokázal nenásilnou formou předat během strhujícího vystoupení o estrogenních hodech, hormonálních buldozerech a skutečnostech, které vědci 20. století v propagaci svých geniálních výstupů podcenili. Atraktivní název výzkumu totiž neřeší vše ani v době tolik oslavovaného PR. Pro vědce je zásadnější, aby měl s veřejností předem prodiskutovány potenciální problémy, a tím ji de facto vzdělával. Jen tak se lidstvo například nebude štítit všeho s přívlastkem „umělý“. Protože umělá ledvina vám vskutku jednou může zachránit život.
PAVEL FARKAS,
doktorand Fakulty humanitních studií UK