Česky
Oborová knihovna je věrnou průvodkyní Orientálního ústavu AV ČR již téměř devět desetiletí. První přírůstkový seznam je nadepsán rokem 1929 – tedy rok poté, co ústav fakticky zahájil svou činnost. Tehdy bylo jeho posláním pěstovat kulturní a hospodářské styky s Orientem, čemuž odpovídalo založení dvou takto zaměřených „odborů“, jakož i složení fondu, ve kterém zprvu převažovaly publikace o obchodu a průmyslu.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Dopis z roku 1819 o janinském pašovi ‘Alím adresovaný kapudanu ‘Alí bejovi
Kulturní a badatelské záměry však postupně nabraly na síle a v roce 1945 vzniká koncepce, podle níž se bude ústav věnovat už jen odborné práci a vznikne v něm velká knihovna, v níž se shromáždí fond ze všech seminárních a jiných knižních sbírek orientálního a orientalistického charakteru. Pro knihovnu i ústav bylo v tomtéž roce zajištěno nové sídlo v konventu Řádu maltézských rytířů v Lázeňské ulici blízko Karlova mostu.
V padesátých letech 20. století se stal ústav součástí nově založené Československé akademie věd a vznikly v něm dvě separátní knihovny – korejská a zvlášť významná čínská, které dodnes soustřeďují knihy a periodika v příslušných jazycích. V následujících desetiletích si ústav zachovával význam nejprve zejména prostřednictvím svého ředitele, sinologa Jaroslava Průška. Po jeho nedobrovolném odchodu v roce 1971 kvůli změně badatelského zaměření, které se přizpůsobilo ideologickým režimním požadavkům, se přenesl důraz mj. na výzkum dělnického hnutí a studium Latinské Ameriky. Ve výsledku pracovalo v ústavu více než sto zaměstnanců a knihovna zaměstnávala nejen knihovníky, ale též orientalisty, v některých případech obojí v jedné osobě. Výroční zpráva za rok 1967 například informuje, že si 12 200 čtenářů půjčilo 10 300 knih a knihovna odpověděla na 9000 dotazů o Asii a Africe.
Takové počty jsou po roce 1989 těžko představitelné; od té doby se pouze vytrvale snižují. V roce 1993 musí ředitel ústavu Svetozár Pantůček (v souvislosti s tehdejším pokusem o zrušení Akademie věd) propustit třetinu zaměstnanců a po dalších redukcích se ústav stává jedním z nejmenších pracovišť Akademie věd. Nedotýká se to však knihovny, která za svůj dlouhý vývoj k roku 2014 nashromáždila 230 000 svazků tištěných knih a periodik a asi 350 rukopisných dokumentů, a stala se tak druhou největší ústavní knihovnou Akademie věd. Rok 1993 byl pro ústav krizový nejen kvůli snižování počtu pracovníků, ale také proto, že budovu konventu dostali zpět maltézští rytíři a ústav s knihovnou se musel vystěhovat. Klíčové bylo umístění knihovny: prostory se díky Akademii věd našly ve dvou budovách jiných ústavů v Praze 8.
Procházka mezi hradbami knih
Knihovna obsahuje nejen úctyhodné množství svazků, ale stejně úctyhodná je i hodnota mnohých z nich. Nejstarší tištěnou knihou je De christiana expeditione apud Sinas suscepta ab Societate Jesu (O křesťanské výpravě mezi Číňany podniknuté Tovaryšstvem Ježíšovým) z roku 1615, která přináší edici a latinský překlad deníků významného jezuitského misionáře Mattea Ricciho nalezených v Pekingu v autorově pozůstalosti. Ve fondu se nachází i mnoho dalších starých tisků, které popisují historii, kulturu, památky a přírodu krajů od Osmanské říše po Kamčatku na východě a po Habeš a Núbii na jihu. Cenný je Nouvel atlas de la Chine, de la Tartarie Chinoise, et du Thibet vydaný v Haagu roku 1737 a připravený Jeanem-Baptiste Bourguignon d’Anville na podkladě čínského kartografického průzkumu nařízeného císařem a vedeného jezuitskými misionáři. Mapy doplněné ilustracemi zahrnují nejen území Číny a Tibetu, ale například také Korejský poloostrov a sahají až k ostrovu Svatého Vavřince, který je v současnosti součástí Aljašky. Pozoruhodný je soubor 11 obřích svazků (73 x 55 cm) druhého vydání díla Description de l’Égypte, které vyšlo ve 37 svazcích v letech 1821–1830. Na monumentálním vydavatelském počinu se podílely stovky odborníků a výtvarníků. Autoři vycházeli z poznatků, jichž dosáhli během účasti na vojenském tažení Napoleona Bonaparta do Egypta v rozmezí let 1798–1801. Svazky jsou rozděleny na textové a obrazové – ty na velkoformátových rytinách zobrazují velkou šíři témat: krajiny s pyramidami, mapy, detaily architektonických památek, přírodniny ad.
Listování stránkami sešitými tradiční čínskou vazbou
Knihovna uchovává ve svém trezoru i dokumenty starší, než jsou její staré tisky. Jde například o sbírku papyrů s koptskými, arabskými, hebrejskými aj. orientálními texty. Soubor patřil papyrologu Carlu Wesselymu, který jej před svou smrtí odkázal klasickému filologu Theodoru Hopfnerovi; ten se ho roku 1934 rozhodl prodat a na 7000 řeckých papyrů se dostalo do Národní knihovny ČR; 1150 papyrů orientálních je dodnes v knihovně Orientálního ústavu. Mezi další pozoruhodné rukopisy patří například sbírka dopisů z knihovny velkovezíra, diplomata a učence Ahmada Vefika Paši (1823–1891), korespondence osmanského sultána a admirála o situaci v oblasti Egejského moře, rukopisy ze Šrí Lanky v sinhálštině, pergameny z Etiopie či rukopis Koránu s iluminacemi.
Specifický druh fondu obsahuje korejská knihovna s knihami a periodiky v korejštině. O jejím založení dokonce informoval drobný článek v Rudém právu 15. února 1958, v němž se píše, že knihovna „nese jméno korejského básníka Čo Ki Čchona“. Na jejím začátku stál dar několika set publikací z Korejské lidově demokratické republiky, a přestože se časem doplňovala také knihami z Korejské republiky a později už jen jimi, z odborného hlediska je poutavější severokorejská produkce. Přírůstků jejího fondu se totiž nedotkla cenzura a z celistvé řady knih, novin a časopisů lze porozumět vývoji, jímž prošla severokorejská ideologie a propaganda. Navíc mnohé severokorejské knihy nejsou dostupné nejen v zemi původu, ale je obtížné se k nim dostat i v Jižní Koreji, a tak dochází k poněkud paradoxním situacím, kdy si Korejci jezdí prohlížet korejské knihy do Prahy.
Pohled na sfingu s pyramidou ve svazku Antiquités díla Description de l’Égypte (1823)
Ve stejném roce jako korejská knihovna vznikla knihovna tibetská. Jejím základním kamenem se stala sbírka tibetského buddhistického kánonu Kandžur a Tandžur rozložená do více než 300 svazků a vytištěná dřevořezem roku 1958 pomocí tiskových desek starých dvě staletí. V tibetském městě Derge ji pro Orientální ústav koupil tibetanista Josef Kolmaš a spolu s ní zakoupil i 5615 jednotlivých titulních listů tibetských spisů, vydávaných dvěma místními klášterními tiskárnami. Knihovnu doplňují různorodé tibetské rukopisy a tisky.
Všeobecnou knihovnu a tři knihovny separátní určené podle jazyka doplňuje ještě tematický fond asi 1900 svazků z osobní knihovny Johna Kinga Fairbanka (1907–1991). John K. Fairbank byl profesorem historie na Harvardské univerzitě se zaměřením na moderní dějiny Číny a před svou smrtí v roce 1991 si přál, aby anglická část knihovny připadla některé neanglofonní zemi. Jeho manželka si při rozhodování vzpomněla na J. Průška, s nímž pojilo oba manžele přátelství, a nabídla knihovnu přes někdejšího Průškova spolupracovníka Augustina Paláta Orientálnímu ústavu. Knihy většinou o Číně 20. století často s osobními Fairbankovými vpisky tak dostaly vlastní místnost a staly se součástí knihovny roku 1994.
Lu Sünova knihovna
Druhá největší knihovna v Orientálním ústavu v současnosti čítá na 60 000 svazků v čínském jazyce. Vedle knih a periodik z Čínské lidové republiky z 20. století obsahuje unikátní kroniky z 18. a 19. století a vzácné tisky staré přes 200 let.
Její počátek sahá do dubna 1949, kdy Česko-slovensko navštívila čínská kulturní delegace, mezi jejímiž členy byli čelní spisovatelé a umělci, například Kuo Mo-žo, významný spisovatel a historik, zakládající předseda Čínské akademie věd a uznávaný kaligraf, Mao Tun, spisovatel a pozdější ministr kultury, básník Aj Čching, otec čínského umělce Aj Wej-weje a další. Při návštěvě Orientálního ústavu, kde se setkali s významným českým sinologem
J. Průškem, byli nadšeni badatelskou a hlavně překladatelskou prací českých sinologů. Někdy během této návštěvy pravděpodobně zazněla myšlenka vytvořit oddělený čínský fond. Jaroslav Průšek myšlenku dále rozvíjel a na sklonku roku 1950 odjel jako člen československé kulturní delegace do Číny, kde předložil návrh smlouvy na založení čínské knihovny, který byl výsledkem předchozích jednání obou stran.
Knihovna byla otevřena 24. října 1952; základem fondu se stalo kolem 2000 knih z majetku Orientálního ústavu a 27 000 knih, které byly částečně zakoupeny a částečně darovány čínskou vládou a význačnými čínskými univerzitami. Nově vzniklá knihovna byla pojmenována po zakladateli moderní čínské literatury, spisovateli Lu Sünovi. V následujících letech se postupně rozrůstala; v prvním desetiletí ročně přibývalo několik tisíc knih, takže začátkem šedesátých let obsahovala asi 55 000 svazků a na 300 titulů periodik. Tento růst byl mj. výsledkem spolupráce s Pekingskou státní knihovnou a knihovnou Čínské akademie věd.
V šedesátých letech klesl roční přírůstek na několik set. Z této doby ovšem pochází jedinečná sbírka rudogardistických tiskovin, které na začátku „kulturní revoluce“ shromáždil pracovník ústavu pobývající v Pekingu. Absenci nových knih z Číny se pracovníci pokoušeli nahradit výměnami s různými zahraničními institucemi. V roce 1969 tak například výměnou s nakladatelstvím Harrassowitz získali tchajwanské vydání taoistického kánonu Tao-cang o 1122 svazcích a čtyřicetisvazkový tchajwanský výkladový slovník.
Uložení čínských knih v Lu Sünově knihovně
V sedmdesátých letech se pod vlivem normalizace akvizice téměř zastavila, knihovna ztratila stálého pracovníka, byla uzavřena pro politicky „nevyhovující“ sinology a pro cizince byla přístupná jen s nesmírnými obtížemi. Fond se rozrůstal pouze z darů a nákupů z antikvariátů, většinou z odprodeje nebo pozůstalosti sinologů. Několik cenných tisků bylo získáno z majetku dlouholetého pracovníka ústavu Timotea Pokory. V polovině této dekády dokonce hrozilo rozpuštění fondu a umístění v různých depozitářích. Nebezpečí se naštěstí za podpory všech sinologů podařilo zažehnat a roku 1981 se dokonce podařilo prosadit návrat stálého pracovníka.
V devadesátých letech obdržela knihovna tři významné dary: asi 300 titulů z knižní produkce osmdesátých let od velvyslanectví ČLR (1991), na 150 knih a 60 titulů časopisů z univerzity v Curychu (1995) a zhruba 150 knih od Ústavu Dálného východu FF UK v Praze (2001). Fondy se rozrostly také o dary významných badatelů, například Josefa Kolmaše a Augustina Paláta. Byla též obnovena akvizice časopisů, které knihovna získává koupí nebo výměnou s Čínskou národní knihovnou a univerzitami.
V říjnu 2014 bylo při Knihovně Orientálního ústavu otevřeno Tchajwanské centrum sinologických informačních zdrojů (Taiwan Resource Center for Chinese Studies), jehož prostřednictvím se čínské fondy každoročně rozrostou asi o 500 titulů (viz také AB 12/2014). Tchajwanské centrum zároveň poskytuje přístup k elektronickým informačním zdrojům, zejména fulltextovým databázím, elektronickým knihám a do databáze čínských vzácných tisků.
V roce 2014 jsme zahájili digitalizaci nejvzácnějších tisků v čele s kompletním bohatě ilustrovaným vydáním slavného románu Putování na západ, známého i pod názvem Opičí král, a kroniky okresu Tchaj-an datované rokem 1760.
Čínský knihovní fond
Obsahově knihovna soustřeďuje bohatý materiál z nejrůznějších oborů týkající se Číny. Vedle unikátní sbírky moderní literatury z let 1919–1949, která představuje téměř kompletní sbírku dobové literární tvorby, včetně literatury tzv. osvobozených oblastí, se zde nacházejí tituly klasické literatury, odborné publikace o lidové slovesnosti, populární a klasické literatuře, dramata a básnické sbírky, nechybějí ani díla o historii, filozofii, umění, lékařství, geografii apod. Fond obsahuje též reprodukce tušových maleb, kaligrafických nápisů a otisků z kamene. Knihovna dále vlastní sbírku cchung-šu, ucelené soubory děl ze všech oblastí čínské vzdělanosti, které bývaly čas od času vydávány, aby se jednotlivá díla uchránila před ztrátou. Většinu cchung-šu tvoří reprinty z první poloviny 20. století, ale jsou mezi nimi i díla vydaná v 18. a 19. století, nejstarší Chan Wej cchung-šu pochází z roku 1791.
Titulní strana slavného atlasu Nouvel atlas de la Chine, de la Tartarie Chinoise, et du Thibet (1737)
Pozoruhodná je i šanghajská ediční řada Wan-jou wen-kchu, v níž v letech 1929–1937 vycházely mj. překlady západní odborné a krásné literatury – od filozofů (Aristotelés, Platón, R. Descartes, F. Nietzsche, B. Russel) přes beletrii (Homér, A. Dumas, J. Verne) po moderní pojednání o matematice, fyzice a chemii.
Další významný soubor představuje dar Pekingské knihovny z roku 1961: 224 „místních kronik“, čínsky ti-fang-č’, jedinečný zdroj historiografických, bibliografických a epigrafických informací. Může se pochlubit třemi z 15 nejvýznačnějších kronik dostupných v evropských knihovnách; navíc 115 titulů patří k evropským unikátům, které nejsou uvedeny v katalogu 1434 kronik dostupných v evropských sbírkách francouzského sinologa Yvese Hervoueta.
Lu Sünova knihovna přirozeně obsahuje i překlady české a slovenské literatury do čínštiny. Většina publikací náleží do období rozkvětu československo-čínských vztahů v padesátých letech 20. století. Nechybějí mezi nimi překlady Jana Nerudy, Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Karla Čapka, Karla Hynka Máchy, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Haška, Ivana Olbrachta, Julia Fučíka nebo třeba Michala Viewegha.
JAN LUFFER a VERONIKA DANEŠOVÁ,
Orientální ústav AV ČR, v. v. i.