Pěnovcová slatiniště jsou unikátním typem lučních mokřadů, které ve svých sedimentech (slatině nebo vysráženém uhličitanu vápenatém) zachovávají zbytky hned několika skupin organismů. Především jsou to schránky měkkýšů, pyl a makrozbytky rostlin, ale také mikroorganismy. Můžeme proto na tato izolovaná a často refugiální stanoviště nahlížet jako na přírodní archivy, jejichž studium nám umožňuje pohlédnout do historie vývoje slatiništní bioty a také řešit mnoho zajímavých otázek.
On the basis of the long-term research of plant and mollusc assemblages in more than 170 isolated fen sites in the Western Carpathians we observed a sharp gradient of species turnover spans from west to east. These differences were mainly in the distribution of so-called relict species and were independent on any ecological difference among studied fens. Our extensive palaeoecological research using fossil evidence and radiocarbon dating confirmed that sites in the outer flysch part (e.g. border area between Czech and Slovak Republics in the west) are much younger than those located in the Inner Western Carpathians and they host many relict species and have a Holocene continuity (maximum age was nearly 17 thousands calibrated years before present). Using null model we statistically confirmed that several presumable relict species are, as expected, statistically significantly related to old sites that originated during the Pleistocene/Holocene boundary. This result was statistically significant even if the test was controlled for the effect of habitat area.
-
Rozmístění 47 studovaných lokalit v oblasti moravských a slovenských Karpat. Odstínem šedi je vyznačen počet reliktních druhů (vzácných druhů statisticky průkazně vázaných na staré lokality) a symbolem rozsah absolutního stáří lokality, vyjádřený v kalibrovaných letech před r. 2008. Na první pohled je patrná koncentrace reliktních druhů na velmi starých lokalitách. Orig. O. Hájek
-
Výkop silně zvodnělého pěnovcového prameniště umožňující odběr téměř 3 m mocného sedimentu (sonda je uprostřed snímku). I když výkop vypadá jako hodně drastický zásah do ekosystému, regenerační síla slatiniště je taková, že již v následujícím roce nebudou jeho následky na vegetaci patrné. Destruktivní by pro slatiništní společenstva byla hlavně změna vodního režimu nebo sukcesní změny vyvolané opuštěním od tradičního obhospodařování. Foto P. Hájková
-
Ulita plže zrnovky alpské (Pupilla alpicola), který v naší analýze vykazoval v rámci měkkýšů na zkoumaných slatiništích nejvýznamnější vazbu na staré lokality. Podle fosilních dokladů víme, že jde o relikt z období posledního glaciálu, který se dnes vyskytuje pouze na silně bazických otevřených slatiništích Alp a Karpat, navíc jen v oblastech s historickou kontinuitou těchto specifických biotopů od rozhraní pleistocénu a holocénu. To souvisí s omezenými možnostmi pasivního šíření tohoto druhu na nové lokality. Pravděpodobnost, že by zrnovka osídlila malá a velmi izolovaná pěnovcová slatiniště, není příliš velká. Foto M. Horsák
-
Prvosenka pomoučená (Primula farinosa) je typickým druhem silně bazických mokřadů, zejména pěnovcových prameništních slatinišť. Společně s bařičkou přímořskou (Triglochin maritima) a vrbou rozmarýnolistou (Salix rosmarinifolia) měla ze zkoumaných slatiništních druhů rostlin největší vazbu na staré lokality. Prvosenka se nejčastěji vyskytovala na místech se zrnovkou alpskou (obr. 3). Vysokou míru společného výskytu lze vysvětlit právě historickou kontinuitou slatinišť v oblastech, kde se tyto druhy vyskytují. Foto M. Horsák