Horká místa biodiverzity reprezentují oblasti a regiony s vysokou mírou ekosystémové, druhové a genetické diverzity. Ze středoevropského pohledu máme takovou oblast doslova za rohem, Balkánský poloostrov. Nicméně tento poloostrov je biogeograficky méně studovaný než Iberský či Apeninský, a to i přes jeho vysokou druhovou bohatost. Fylogeografické studie ukázaly, že nebyl pouhým miocenním a pliocenním radiačním centrem a pleistocenním refugiem, ale hlavním zdrojem postglaciální kolonizace střední a severní Evropy. Jinými slovy dnešní druhová a genetická diverzita střední Evropy by vypadala jinak bez Balkánu. Je charakteristický složitou topografií a existencí odlišných horských reliéfů a environmentálních nik, které chránily biodiverzitu před pleistocenními klimatickými změnami. Místní biota zažila během evoluce dramatické změny topografie terénu a klimatu, což se odrazilo v její současné genetické a druhové diverzitě. Proto je hlavním námětem článku ukázat vzory historické biogeografie, evoluce a diverzity obojživelníků a plazů na Balkáně.
Seznam citované a doporučené literatury je k dispozici v samostatném pdf souboru pod obrazovou galerií.
Biodiversity hotspots are areas or regions with exceptionally high ecosystem, species and genetic diversity. From the Central European perspective, we have such an area literally around the corner, the Balkan Peninsula. However, the Balkans is biogeographically less well-studied than Iberia or even the Apennine Peninsula, even though it is richer in species and paleoendemics. Phylogeographic studies have shown that it was not only an important Late Miocene and Pliocene radiation center and Pleistocene refugium, but it was also the major source of the postglacial colonization of Central and Northern Europe. In other words, the current species and genetic diversity of Central European biota would look very different without the Balkans. They provided the complex topography with the existence of different mountain reliefs and numerous environmental niches that preserved biodiversity during Pleistocene climatic extremes. The flora and fauna of this region have experienced dramatic shifts in climate and topography during their evolutionary history, which is visible in their current genetic and species diversity. Hence the main focus of the paper is to present the patterns of historical biogeography, the evolution and diversity of amphibians and reptiles within the Balkans.
-
Zmije růžkatá (Vipera ammodytes) se díky svému vzhledu stala symbolem balkánské herpetofauny a východního Středozemí vůbec. Molekulární data ukazují, že některé z linií na jihozápadě a jihu poloostrova se oddělily již před více než čtyřmi miliony let, a tudíž by mohlo jít o samostatné druhy. K rozřešení této otázky jsou však nepostradatelné další morfologické a ekologické analýzy, jakož i fylogenomický přístup. Foto D. Jablonski
-
Geomorfologický vývoj Balkánského poloostrova. Upraveno podle: S. V. Popov a kol. (2004 a 2006). Orig. M. Chumchalová
-
Současná geografická podoba Balkánu s jeho hlavními horskými systémy. Orig. M. Chumchalová
-
Ještěrka z druhového komplexu Podarcis ionicus endemického na jihozápadě Balkánu. Peloponés. Foto D. Jablonski
-
Sto kilometrů dlouhý hřeben pohoří Taygetos tvoří nejvyšší masiv poloostrova Peloponés. Toto pohoří mohlo sehrát roli bariéry, která zapříčinila genetickou odlišnost populací plazů žijících na jižněji položeném poloostrově Mani. Foto D. Jablonski
-
Balkánský endemit skokan řecký (Rana graeca) z jihu Peloponésu. Ekologická odlišnost populací z Peloponésu a z jiných částí Balkánu naznačuje možnou divergenci druhu. Komplexní fylogeografická studie však dosud chybí. Foto D. Jablonski
-
Peloponés obývá několik endemických druhů ještěrů, jako paještěrka peloponéská (Algyroides moreoticus). Foto D. Jablonski
-
Peloponés obývá několik endemických druhů ještěrů, jako ještěrka peloponéská (Podarcis peloponnesiacus). Foto D. Jablonski
-
Peloponés obývá několik endemických druhů ještěrů, ještěrka řecká (Hellenolacerta graeca) reprezentuje i endemický rod. Foto D. Jablonski
-
Slepýš peloponéský (Anguis cephallonica) se na rozdíl od zbylých druhů rodu odlišuje morfologicky na první pohled. Foto D. Jablonski
-
Jako samostatný druh byl relativně nedávno vyčleněn slepýš Anguis graeca. Východní Albánie. Foto D. Jablonski
-
Bulharská Strandža, poslední výběžek Balkanid, kam zasahují anatolské nebo blízkovýchodní druhy jako štíhlovka obojková (Platyceps collaris). Foto D. Jablonski
-
Hluboká údolí a strmé hory, typický obrázek jižní Albánie. Jsou tím, co způsobilo lokální divergenci populací a vysokou genetickou variabilitu? Horský řetězec Shëndelli-Lunxhëri-Bureto. Foto D. Jablonski
-
Jeden z nejvzácnějších hadů Evropy, endemit vrcholových partií pohoří na jihu Albánie a v severním Řecku – zmije Vipera graeca. Lunxhëri, Albánie. Foto D. Jablonski
-
Dalším z endemických hadů poloostrova je štíhlovka balkánská (Hierophis gemonensis). Střední Albánie. Foto D. Jablonski
-
Řecká linie užovky podplamaté (Natrix tessellata) je dalším kandidátem na samostatný taxon, protože se oddělila od ostatních populací tohoto druhu asi před 6,5 milionu let. Foto D. Jablonski
-
Druhový komplex gekonů egejských (Mediodactylus kotschyi) čeká na taxonomické přehodnocení. Populace z ostrovů na jihu Egejského moře představují pravděpodobně samostatné druhy. Na snímku jedinec z albánského přístavu Vlora. Foto D. Jablonski
-
Skokan epeiroský (Pelophylax epeiroticus) žije endemicky hlavně na severozápadě Řecka, vzácně zasahuje až na jih Albánie. Jedinec z albánského Syri i Kaltër. Foto D. Jablonski
-
Rovněž jeden zástupce suchozemských želv je unikátní pro jižní oblasti Balkánu – želva vroubená (Testudo marginata). Jižní Albánie. Foto D. Jablonski
-
Triturus ivanbureschi, nedávno popsaný endemický druh čolka původem z východního Balkánu. Strandža. Foto D. Jablonski
-
Útočiště endemickým druhům poskytují i chorvatské a černohorské Dinaridy. Ještěrka mosorská (Dinarolacerta mosorensis) z pohoří Biokovo. Foto D. Jablonski
-
Zarostlé severní okraje Skadarského jezera napájené řekou Crnojevića jsou rájem pro obojživelníky a plazy. Kombinace rozlehlých vodních ploch, měnící se mořská hladina během pliocénu a pleistocénu a poměrně vysoké a strmé hory kolem Skadaru se mohly podepsat na speciačních procesech organismů jak v jezeře, tak kolem něj. Jedním z endemických druhů herpetofauny této oblasti na jihozápadě Balkánského poloostrova s typovou lokalitou na okraji jezera je skokan albánský (Pelophylax shqipericus). Foto D. Jablonski