V poslední době přepisujeme postglaciální dějiny středoevropských lesů. Počátky lokálního výskytu, případně šíření jednotlivých významných lesních dřevin se posouvají čím dál tím víc do minulosti. Oproti dřívějšku je kladen větší důraz na disturbance, zejména požárové a pastevní. Více dnes doceňujeme skutečnost, že změny lesních ekosystémů byly v průběhu celého holocénu řízeny nejen klimatem, ale též lidskými aktivitami a zákonitým vývojem půdních poměrů. Významné poučení poskytují výzkumy moderních analogií minulých lesních ekosystémů, které nacházíme daleko v kontinentálních oblastech východní Evropy a jižní Sibiře. Na základě pylových dat se do jisté míry daří modelování minulé vegetace. Nejen pylová data jsou dnes uchovávána ve veřejně přístupných databázích.
Citovaná a použitá literatura:
BOBEK, Přemysl, et al. Human-induced changes in fire regime and subsequent alteration of the sandstone landscape of Northern Bohemia (Czech Republic). The Holocene, 2018, 28: 427–443.
BOBEK, Přemysl, et al. Divergent fire history trajectories in Central European temperate forests revealed a pronounced influence of broadleaved trees on fire dynamics. Quaternary Science Reviews, 2019, 222: 105865. doi.org/10.1016/j.quascirev.2019.105865
HORSÁK, Michal, CHYTRÝ, Milan. Krajiny zamrzlé v čase II. Jižní Ural – současná analogie střední Evropy ve starém a středním holocénu. Živa, 2010, 4: 166-168.
JAMRICHOVÁ, Eva, et al. Early occurrence of temperate oak-dominated forest in the northern part of the Little Hungarian Plain, SW Slovakia. The Holocene, 2014, 24: 1810–1824.
MAGRI, Donatella. Patterns of post‐glacial spread and the extent of glacial refugia of European beech (Fagus sylvatica). Journal of Biogeography, 2007, 35: 450-463.
MAGRI, Donatella, et al. A new scenario for the Quaternary history of European beech populations: palaeobotanical evidence and genetic consequences. New phytologist, 2006, 171.1: 199-221.
NOVÁK, Jan; SÁDLO, Jiří; SVOBODOVÁ-SVITAVSKÁ, Helena. Unusual vegetation stability in a lowland pine forest area (Doksy region, Czech Republic). The Holocene, 2012, 22.8: 947-955.
SZABÓ, Péter, et al. Using historical ecology to reassess the conservation status of coniferous forests in Central Europe. Conservation Biology, 2017, 31.1: 150-160.
VERA, Frans W. M. Grazing ecology and forest history. Wallingford: CABI publishing, 2000.
Recently we have rewritten the postglacial history of Central European forests. The beginnings of the local occurrence, or the spread of individual trees, are being moved more and more into the past. Compared to earlier views, more emphasis is placed on disturbances, especially of a pastoral nature and involving fire. Today we appreciate more the fact that changes in forest ecosystems have been driven not only by the climate, but also by human activities and the development of soil conditions throughout the Holocene. Research on modern analogies of past forest ecosystems, which are situated far away in the continental regions of Eastern Europe and southern Siberia, provides significant lessons. Based on pollen data, the modelling of past vegetation is also increasingly successful. Most relevant fossil data are currently stored in public databases.
-
Někteří současní badatelé spatřují blízké analogie k vrcholně glaciálním poměrům střední Evropy v horských oblastech jižní Sibiře. Má to své opodstatnění, protože v takových krajinách přežívají druhy rostlin, měkkýšů a drobných savců, které u nás s nástupem postglaciálních poměrů vyhynuly. Žádná analogie ale není dokonalá. Např. vysokohorské plato Ukok na Altaji (na fotografii) hostí řadu reliktních organismů i přesto, že drsné vysokohorské prostředí s krátkým a studeným létem klimatickým poměrům středoevropských glaciálů nemůže dost dobře odpovídat. Silný pastevní tlak ze strany domácích zvířat, jehož kořeny sahají hluboko do pravěku, bychom naopak za analogický považovat mohli, jestliže si uvědomíme, jak početná byla stáda dnes vyhynulé pleistocenní megafauny. Foto P. Pokorný
-
Plochá nížinná krajina středního Jakutska představuje alternativní analogii vrcholně glaciálních poměrů ve střední Evropě. Je zarostlá převážně modřínovou tajgou a modelovaná termokrasovými procesy spojenými s táním trvale zmrzlého podloží – na snímku vidíme stepní vegetaci s lučními, tundrovými a ruderálními prvky na jižním svahu termokrasové sníženiny, a dočasné jezero na jejím dně. Také v tomto případě však platí povzdechnutí, že hledat dokonalou analogii je nejspíše marné počínání. Sice tu panují horká a suchá léta, ale na druhou stranu až příliš drsné zimy, což nepřeje celé řadě citlivých organismů, např. měkkýšům. Nehledě na velkou geografickou vzdálenost, která je bariérou pro genetickou výměnu mezi populacemi. Foto P. Pokorný
-
Co se analogií týče, jsme na tom o dost lépe v lesostepních krajinách Jižního Uralu, jejichž charakter můžeme přirovnat ke středoevropskému pozdnímu glaciálu (zejména jeho teplým interstadiálním výkyvům) a především k ranému holocénu, kdy se šířily teplomilné dřeviny. Přirovnání podle všeho sedí jak na celkovou strukturu krajiny (expoziční lesostep), tak na druhové složení obou prvků mozaiky, lesů i stepí. Lesy jsou převážně světlé a zejména jejich okraje pravidelně ovlivňované požáry. Foto P. Pokorný
-
Prosvětlený hemiboreální les v severním předhůří Altaje. Bujné bylinné patro profituje nejen ze slabého korunového zápoje, ale též z účinné recyklace živin v místních klimatických poměrech. Ke zdejšímu prostředí patří mohutná sněhová pokrývka hromadící se za dlouhých zim, které jsou prakticky bez oblev. Zatímco nad povrchem panuje třeskutý mráz, dole pod sněhem bují intenzivní mikrobiální život a při teplotách nad bodem mrazu zde dochází ke „kompostování“ odumřelé biomasy z předchozí sezony. Mohlo by jít o docela dobrou analogii ke středoevropskému ranému a částečně i střednímu holocénu. Foto P. Pokorný
-
Jehlice a velké oříšky borovice limby (Pinus cembra, případně b. sibiřské – P. sibirica, protože tehdy ještě obě populace sdílely tentýž souvislý areál) nalezené nedávno v rašelinném souvrství v Českém ráji – Příhrazských skalách. Jde o první nezvratný doklad někdejšího výskytu tohoto „tajgového“ druhu na území Čech. Limba zde rostla v pozdním glaciálu a na počátku holocénu. Není vyloučeno, že pro lovce a sběrače pozdního paleolitu a střední doby kamenné sloužila jako důležitý zdroj olejnatých semen. Foto P. Pokorný
-
Převis Velký Mamuťák v Českém ráji v okamžiku archeologického výzkumu. Foto P. Pokorný
-
Archeologická sonda uvnitř Velkého Mamuťáku, na jehož stěnách zřetelně vidíme tmavé vrstvy z období, kdy byl převis osídlen. Opakované využívání se táhne po celý holocén, od mezolitu (vrstvy úplně vespod) až po vrcholný středověk (zcela horní vrstva, z níž vybíhají dvě kůlové jamky jako pozůstatek po nějaké dřevěné konstrukci). Tmavá vrstva těsně pod dosahem kůlových jamek obsahuje stelivo a zvířecí trus z doby laténské, kdy převis sloužil jako úkryt pro domácí zvířata. Domácí prasata, ovce a kozy se pásly v okolních lesích a významně je ovlivňovaly. Foto P. Pokorný
-
Soubor kostí drobných savců a ulit plžů ve vrstvách ze středního holocénu. Jejich analýza dovoluje rekonstruovat živinami dobře zásobené prostředí listnatého pralesa, jaký bychom tu dnes rozhodně nečekali. Nálezy z Velkého Mamuťáku. Foto P. Pokorný
-
Dokonale zachovalý kus zvířecího trusu z doby laténské (starý přibližně 2 500 let) – takové nálezy představují nedocenitelný zdroj informací o lesním prostředí a jeho pravěkém využívání. Nález z Velkého Mamuťáku. Foto P. Pokorný
-
Pravěké hradiště na západočeské stolové hoře Vladař leží v krajině, která nepatří mezi nejvýhodnější, co se podmínek pro zemědělskou činnost týče. Přesto tu ve střední době bronzové došlo ke kolonizaci. Vrchol pravěkého osídlení se překrývá s průběhem celé doby železné. Na přelomu starého a nového letopočtu v souvislosti s kolapsem laténské civilizace byla kulturní krajina náhle opuštěna. V průběhu prvního tisíciletí křesťanského letopočtu sledujeme návrat lesa, jehož složení se postupně přiblížilo klimaxovým poměrům. Nová kolonizační vlna dorazila na prahu vrcholného středověku. Vladař a jeho okolí je příkladem dynamicky se vyvíjející krajiny a „laboratoří“, v níž můžeme testovat vztahy mezi přírodními a kulturními vlivy na biodiverzitu. Právě taková byla jedna z hlavních motivací rozsáhlého environmentálně archeologického výzkumu, který zde před nedávným časem proběhl. Foto P. Pokorný