2012/2

Již několik let se problematika způsobů hlasování ve volbách těší velké pozornosti odborníků v takřka všech vyspělých demokraciích. Politologové, právníci, počítačoví experti i běžná veřejnost diskutuje výhody a nevýhody nejrůznějších forem hlasování, ať už dlouhodobě používaných či nově zaváděných, přičemž všeobecná shoda panuje v názoru, že klasický způsob hlasování používaný od roku 1858, tedy vhazování tištěných volebních lístků do volebních uren, je již překonaný a neodráží životní styl obyvatel ve 21století. Faktem je, že proměna charakteru společnosti spočívající zejména v rozvoji moderních komunikačních technologií zakládá potřebu doplnit a v budoucnu dokonce nahradit tradiční metody hlasování novými alternativními formami. Alternativními formami hlasování se přitom rozumí netradiční způsoby výběru kandidátů ve volbách a jedná se konkrétně o korespondenční hlasování, telefonní hlasování (s využitím pevné linky i mobilního telefonu), hlasování prostřednictvím digitální televize a internetové hlasování rozšířené také pod názvem elektronické volby nebo on-line volby.

Tato stať si klade za cíl popsat nynější stěžejní pohled české společnosti na tzv. Benešovy dekrety. Je třeba přitom zdůraznit, že pod tímto novinářským označením „Benešovy dekrety“ se neskrývá všech 143 dekretů přijatých exilovou československou vládou, nýbrž že tím jsou míněny především dekrety regulující postavení Němců, Maďarů a dalšího „nepřátelského obyvatelstva“ na území Československa. Toho si ovšem česká veřejnost často není vědoma. Stať vyjde přitom jednak z teoretického zarámování, zejména z pojmu a konceptu kolektivní paměti, jednak z celorepublikového terénního výzkumného šetření realizovaného v listopadu 2011 CVVM na 1010 respondentech a ohlédne se také po meziročním srovnání s předešlými realizovanými výzkumy. Hlavními tématy je přitom pohled české veřejnosti na dekrety samotné a také na odsun sudetských Němců. Dekrety s odsunem sice nijak přímo nesouvisí, ovšem citelně poznamenaly postavení Němců a Maďarů v Československu a obě tyto historické události, tedy jak jejich podepsání, tak i odsun samotný, spolu bývají často dávány do souvislosti.

Předmětem příspěvku je rozbor mediální prezentace environmentální problematiky Ostravska. Jsou to právě média, která se témat zmocňují, upravují je a svojí výslednou agendou ovlivňují myšlenkové agendy veřejnosti. V roce 2010 jsme byli svědky výrazného nárůstu publicity témat životního prostředí Ostravska v důsledku mediální prezentace zhoršené kvality ovzduší. Jak prokázaly dostupné výzkumy, mezi oblastmi Ostravsko, městem Ostravou a zároveň také Moravskoslezským krajem panují silné percepční asociace. Tento fakt práci ulehčuje, jelikož údaje o kraji lze často brát jako platné i pro ostravský region, město Ostravu a naopak. Cílem příspěvku je ověřit hypotézu, že i v roce 2011 média setrvala v intenzitě prezentace sledované problematiky nastolené rokem 2010.

Povinná školní docházka a vzdělávání stojí v samém centru uchovávání, předávání a utváření kultury a celkově společenské integrace. Do základního školního vzdělávání musí být podle aktuálního školského zákona (č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) zapojeny všechny osoby splňující podmínku věku, bez ohledu na jejich původ, rodinu, schopnosti či handicapy. Přinejmenším v deklaratorní rovině se stát zasazuje o prosazování rovných příležitostí, výslovně u žáků a žákyň znevýhodněných minoritní etnicitou nebo sociokulturně, kterými mohou (ale nemusí) být děti cizích státních příslušníků („děti cizinci"). Neoddělitelnou součástí aktuálního evropského kánonu a celospolečenským cílem zabudovaným do koncepčních dokumentů se stalo inkluzivní vzdělávání, tedy přijímání jinakosti, podpora komunikace a představa vzájemného obohacování vyplývající z existence různých kultur vedle sebe a pospolu.

Stať se zabývá situací, postoji a jednáním příslušníků ruské imigrační menšiny sídlících v Praze a okolí. V úvodu je podán přehled socioekonomického vývoje v Rusku v posledních dvaceti letech, shrnuty dosavadní dostupné poznatky o ruské menšině a představeny postoje českého obyvatelstva k Rusům jako ke skupině žijící v České republice. Jádrem stati je pak představení hlavních výsledků výzkumné sondy, kterou autor provedl na jaře roku 2010 mezi příslušníky ruského menšiny v Praze. Mezi klíčové hypotézy, které vyplynuly z výsledků a které je třeba otestovat ve skutečném šetření, patří růst důležitosti pozitivních motivací k migraci, rozšíření geografické i sociální základny, z níž se migranti rekrutují, pokračující uzavřenost ruské subpopulace kombinovaná se silnými vazbami na zemi původu a vzestup ruské etnické ekonomiky v Praze.

Internetové vydání druhého čísla desátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.