JAN VÁŇA

Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií (zejm. Sociologie literatury Karla Krejčího [1944] a Sociologie a literatura Miloslava Petruska [1990]) se tématu věnovali v samizdatovém Sociologickém obzoru sociologové Josef Alan a Miloslav Petrusek, jejichž myšlenky vyšly souborně v polovině devadesátých let (srov. Sociologie, literatura a politika: literatura jako sociologické sdělení [1996]). Jedním z důvodů může být i fakt, že sociologie literatury vychází původně z marxismu a ten byl, na rozdíl od Polska, v československých akademických kruzích značně zprofanován — pojila se s ním „obsahová prázdnota a pragmatičnost“ (s. 251). V současnosti se tímto „neoborem“ — jak jej kvůli teoretické, metodologické a institucionální nesourodosti nazvala ve slavném bilančním textu „Recent moves in the sociology of literature“ (Annual Review of Sociology 1993, s. 455–467) americká socioložka Wendy Griswoldová — v Česku výrazněji zabývá Oddělení pro výzkum literární kultury při Ústavu pro českou literaturu AV ČR, což je i domovské pracoviště editora recenzované publikace, literárního vědce Jiřího Trávníčka. Ve svém výzkumu čtenářství, nebo jak sám říká, „čtenářologii“, Trávníček hojně čerpá právě z inspiračních zdrojů polské literární vědy, sociologie a bibliologie. Alespoň drobnou výseč z bohaté odborné tvorby našich sousedů se nyní rozhodl představit i českému publiku, aby se, stejně jako autor, mohlo přesvědčit, že z tohoto okruhu „pochází mnoho velmi zajímavých a inspirativních“ (s. 264), a často neprávem opomíjených, badatelek a badatelů.
Sborník je rozdělen na dvě části, z nichž tu první, více teoretickou, otevírá text jednoho z nejvýznamnějších polských sociologů 20. století, kteří měli co do činění s literaturou, Stanisława Ossowského. I skrze svoje působení v protirežimní podzemní univerzitě Ossowski významně ovlivnil poválečnou polskou sociologii zastoupenou například na Západě dobře známou figurou Zygmunta Baumana. Stať zabývající se vlivem společenského prostředí na estetické soudy uměleckých děl pochází původně z Ossowského habilitační práce U podstaw estetyki (O základech estetiky) vydané již v roce 1933. Autor zde vychází z dichotomie rozdílných pojetí estetických soudů u estetika a sociologa. Zatímco estetik, píše Ossowski, se ptá, „kdo je kompetentní“ k estetickým soudům, sociolog se zajímá pouze o to, „kdo je v daném prostředí považován za kompetentního“ (s. 13). Jednoduše řečeno, sociolog nehledá „objektivní“ estetická kritéria, ale ptá se, kdo a za jakých okolností taková kritéria v daném kontextu určuje. Text se tak vypořádává s klasickým sociologickým dilematem subjektivní-objektivní realita odkazem na realitu společensky vyjednávanou, pro niž se později ustálil pojem intersubjektivní (srov. P. Berger — T. Luckmann: Sociální konstrukce reality, 1991). Intersubjektivní estetický soud odmítá pojetí estetické hodnoty jako vnitřní kvality uměleckého díla. Zároveň se ale vyrovnává s relativismem tím, že zdůrazňuje vliv dlouhodobě historicky ustavovaných procesů na utváření hodnotících hierarchií. Jednoduše řečeno, „umělecká hodnota“ literárního díla k nám nespadla z nebe, ani v tomto díle nebyla odjakživa, ale utvářela se složitým průběhem jeho recepce různými publiky v různých dějinných etapách. Právě díky tomu může Ossowski pracovat i s konceptem subjektivního estetického prožívání, kterého je čtenář knihy schopen právě proto, že historicky ustavené hodnotící hierarchie vnímá jako objektivní.
Sociolog a etnograf Jan Stanisław Bystroń se ve svém textu o literární veřejnosti pak zabývá právě některými z aspektů historického vývoje, které ovlivnily literární provoz a zejména jeho recepci až do 20. století. Autor dává do souvislosti rozvoj knižní kultury s technologickým pokrokem a obecnou industrializací typickou pro tzv. průmyslovou revoluci. Zatímco zpočátku se šíření literárních děl neobešlo bez podpory mecenášů, díky rozvoji knihtisku a postupnému snižování nákladů — včetně zavádění inovací jako placená inzerce nebo román na pokračování — se texty v dříve nepoznaných nákladech šířily i mezi méně majetné vrstvy. Zásadní úlohu sehrálo rovněž posilování střední třídy. První vysoká čísla, uvádí Bystroń, zaznamenaly v Anglii už na konci 17. století Defoeovy romány prodávané v nákladu až 80 000 kusů.
Z textu literárního kritika a historika Stefana Żółkiewského se dozvíme něco o tom, jak funguje sociologie literatury jako vědecká disciplína, resp. jak na tom podle autora byla na konci sedmdesátých let, kdy článek původně vyšel. Żółkiewski zde vyzdvihuje zejména pojetí literární tvorby jako společenské komunikace. Sociologie literatury pak podle něj poskytuje sociologické vysvětlení takové komunikace. V souladu s významnými současnými školami sociologie literatury, od osmdesátých let formovanými zejména Centrem pro současná kulturální studia na univerzitě v Birminghamu a teorií tzv. literárního pole Pierra Bourdieu, zdůrazňuje Żółkiewski komplexnost vztahu mezi autorem či autorkou a publikem a společenskou i historickou podmíněnost jejich interakce. Autorovo pojetí je ovšem zjevně ovlivněno jeho profesním ukotvením v literární vědě, když tvrdí, že sociologii literatury rozvíjíme „jako pomocnou disciplínu literární vědy“ (s. 36). S tímto tvrzením by mnoho sociologů nesouhlasilo.
Jedním z pólů této komunikace, tedy publikem, se zabývá teoretik literatury a umění Janusz Lalewicz. Ve vybrané stati rozděluje možná pojetí publika podle dvou klíčů: buď jako soubor individuí, nebo jako společenskou skupinu sdílející určité vlastnosti jako kulturní erudici a literární vzory. Příslušnost čtenářů do určité společenské skupiny ovšem podle Lalewicze nelze vysvětlit jejich podobným kulturním pozadím, ale je třeba brát v úvahu interaktivní rozměr jejich vzájemné komunikace. Zde bohužel narážíme na častý nešvar sociologie literatury popsaný například Jamesem Englishem (in „Everywhere and Nowhere: The Sociology of Literature After »the Sociology of Literature «“, New Literary History 2010, s. v–xxiii), totiž fakt, že toto vědecké pole nemá jasně vymezené institucionální hranice, a proto se pod jeho hlavičku hlásí jak sociologové, tak literární vědci a příslušníci dalších humanitních disciplín. To vede ke značné konceptuální, teoretické a metodologické roztříštěnosti. Lalewicze tato skutečnost limituje především v jeho vymezení „společenské skupiny“, u níž zcela pomíjí základní sociologické koncepty.
Také vybraný příspěvek dnes již klasické polské socioložky Antoniny Kłoskowské, která vychází z lingvistiky a sémiotiky, zapadá do celkového rámce sborníku, v němž literatura figuruje coby forma komunikace. Kłoskowská se zamýšlí nad tezí významného fenomenologa a estetika Romana Ingardena, že „každé dílo [má] své nedourčenosti“, čímž vyzývá příjemce ke „spoluvytvoření plného tvaru díla“ (s. 50–51). Autorka vychází z empirické studie, podle níž dávali čtenáři převážně přednost mimetickému chápání textu před zapojením vlastní imaginace. Zde se ovšem Kłoskowská, která se od šedesátých let zabývala sociologií masové kultury, dopouští nemístných, nebo přinejmenším v textu nedovysvětlených generalizací, když tvrdí, že lidé nejsou „schopni“ a „ochotni“ přijmout „nelehký úkol“ tvůrčí interpretace umění a „masově [se] uchylují k jednoduše mimetickému populárnímu umění“ (s. 56–57). Autorka tu přistupuje k fenoménu publika z pozice normativní autority, což je zcela v rozporu se základním principem „nehodnotící sociologie,“ jak jej na konci 19. století formuloval Max Weber.
Sociolog Bogusław Sułkowski se podobně jako Żółkiewski na sociologii literatury zaměřuje jako na ucelený vědecký přístup. V jeho pojetí však spíše než o systematizaci disciplíny jde o hledání takového pohledu, který bude schopen co nejvěrněji empiricky prozkoumat literární dílo a čtenářskou interakci s ním. Autor zde vychází především z gadamerovské hermeneutiky, fenomenologie čtení, ale naráží i na další školy na pomezí humanitních a společenských věd, jako francouzský strukturalismus, dekonstrukce či New Criticism. Pro Sułkowského je klíčové umístění literárního díla v síti intra-, inter- a mimotextuálních vztahů, které všechny se podílejí na vytváření jeho významu. Z toho zároveň pro autora plyne závěr, že čtenářská interpretace, kterou mají akademici ve zvyku považovat za analýzu textu (skrze koncept „modelového čtenáře“), ve skutečnosti není nikdy ukončená — neexistuje žádná „pravda“, kterou by text sděloval sám o sobě. To je pouhá „logocentrická iluze“ (s. 69).
Socioložka, spisovatelka a feministka Kinga Duninová jako by přímo, byť zásluhou editora, na Sułkowského text navazovala. Ve svém tázání se po poznávací funkci literatury, která je v každém literárním díle nutně přítomná, postupuje autorka skrze problematiku reference — jak se čtením fikčního díla dozvídáme něco o reálných jevech, především „reálné“ společnosti? Ze slavného Thomasova teorému Duninová odvozuje, že společnost je pro nás „reálná“, protože ji za reálnou považujeme, a na základě toho implikuje, že stejně jako existují různá čtení literárních děl, existuje mnoho různých „čtení“ toho, co je společnost. Prostřednictvím fenomenologické hermeneutiky Paula Ricoeura a rortyovského pragmatismu dochází autorka k závěru, že ačkoli neexistuje nic jako definitivní smysl díla, každé dílo má potenciál nás poučit o společnosti tím, jak unikátním způsobem vstupuje do různých, literárních i mimoliterárních, diskurzů a jak má potenciál samu společnost skrze tyto diskurzy proměňovat.
Sociolog Janusz Kostecki ve vybraném textu přistupuje ke knižní kultuře skrze čtenářství. Konkrétně se zde autor zajímá o teoretické a metodologické otázky empirického výzkumu čtenářství — od samotného předmětu zkoumání, přes terminologii a vymezení kategorií až po časovou dimenzi bádání. Se svým schematickým a strukturovaným výkladem by mohla stať dobře posloužit jako součást metodologické příručky sociologie čtenářství pro studenty bakalářského stupně. Bohužel se však autor nedokáže ubránit nemístně normativnímu tónu, když „takzvaným běžným čtenářům“ vyčítá „ztrátu úcty k celistvosti textů“ (s. 96). Zařazení této kapitoly můžeme chápat jako určité shrnutí, které zároveň uzavírá teoretickou část sborníku.
Empiričtěji zaměřenou část nazvanou „V interpretační akci“, příznačně otevírá stať socioložky Marie Ossowské, manželky Stanisława Ossowského. Zařazená kapitola pochází původně z knihy Moralność mieszczańska (Měšťanská morálka) vydané roku 1956 (česky vydala Academia 2012, s doslovem sociologa Miloslava Petruska), v níž autorka navazuje na interpretativní větev sociologického výzkumu, a to konkrétně přímo na weberovském tématu vztahu kapitalistické morálky a protestantské etiky. Ossowská knihu vydala rok před proslulou studií britského literárního historika Iana Watta The Rise of the Novel (1957), a stejně jako Watt v ní používá figuru Defoeova Robinsona Crusoe jako ilustraci moderního puritánského individualismu. Autorka pojímá Robinsona jako „poustevnickou variantu selfmademana“ (s. 103), zástupce výbojného britského kolonialismu, racionálně a ekonomicky uvažujícího měšťana přirozeně tíhnoucího k rozmnožování majetku. Postava trosečníka, který ve jménu civilizovanosti předělává „svůj“ ostrov na efektivně vytěžitelný přírodní zdroj se těšila oblibě už u předchůdců rané sociologie literatury Hippolyta Taina a Karla Marxe. Z českých autorů toto téma ve svojí analýze použil například literární teoretik Lubomír Doležel v monografii Heterocosmica (2003). Ossowská kromě obsahové stránky díla naráží také na proměnu v jeho recepci, a to zejména proměnu mezi sentimentálním romantickým čtením opěvujícím hrdinství vůle, a čtením „kapitalistickým“, v němž hlavní úlohu hrají účetní knihy a obchodnický duch.
Ze zcela jiné kategorie je text sociologa kultury Andrzeje Urbańského, který se zabývá různými typy „komunikačních situací“ s konspiračním textem během nacistické okupace Polska. Vytvářením typologií komunikace s konspiračním textem autor usiluje o rozlišení různých vztahů mezi texty, institucemi, které je vytvářejí a šíří, a čtenáři. Pozastavuje se u problematiky dvojího významu textů, které mohou být čteny zjevným nebo taky utajeným způsobem — a to zejména na základě aktivního vkladu na straně čtenáře. Podle Urbańského umožňuje tento velmi specifický případ zamyslet se nad tím, jak důležitou roli obecně v literární komunikaci hraje sociální interakce spojená s „produkcí, výměnou, přenosem a recepcí textů“ (s. 127) v konkrétní sociohistorické situaci — tedy například fakt, že instituce produkování textů učinila takříkajíc dobrovolný technologický regres na cyklostyl, který daleko lépe vyhovoval podmínkám odporu.
Kvantitativní studie Oskara Stanisława Czarnika se věnuje sociologické charakteristice instituci spisovatelství a jejímu vývoji ve 20. století. Ať už o „psaní“ mluvíme jako o profesi, zaměstnání, povolání nebo zájmu, pojí se s ním určité společenské konvence, předpoklady a historicky ustálené vzorce jednání. Autor se při jejich analýze odvolává na již provedená statistická šetření v Polsku od konce dvacátých do poloviny šedesátých let a doplňuje je informacemi z dalších zdrojů. Z těchto dat vyvozuje Czarnik závěry o sociálním a regionálním původu spisovatelů (přetrvávající převaha spisovatelů z řad inteligence), o dosaženém vzdělání (dominuje univerzitní vzdělání filozofické a filologické), o žánrech (převládá beletrie) a o čase debutu (tendence zvyšujícího se věku debutantů). Co se týká zdrojů příjmů, v diachronním srovnání převládá vedle vlastního psaní vykonávání jiné profesionální činnosti, a to zejména na vysokých školách a v žurnalistice. Text bohužel nepřináší žádná překvapivá zjištění a spíše jen jednoduše agreguje sekundární data. Pro inspiraci, jak lze výzkum spisovatelství v současnosti provádět (a to jak kvantitativně, tak formou mixed-methods), doporučuji zejména studie z francouzské a frankofonní literární oblasti (např. G. Sapiro: „The writing profession in France: Between symbolic and professional recognition“, French Cultural Studies 2019, s. 105–120; S. Dubois: „The price of rhymes: The evolution of poets’ status throughout history“, Poetics 2018, s. 39–53; Dubois — François: „Career paths and hierarchies in the pure pole of the literary field: The case of contemporary poetry“, Poetics 2013, s. 501–523).
Z obsáhlého díla literárního vědce a polonisty Stanisława Siekierského editor vybral studii „polské čtenářské kultury optikou čtyř sociálních vrstev“ (s. 239). V nejobsáhlejším příspěvku sborníku je bez zvláštních teoretických odboček a komentářů představen historický vývoj čtenářství od poloviny 19. století až po Polskou lidovou republiku. I když autor explicitně neodkazuje k sociologickým pramenům, jeho studie je ukázkovým příkladem významu společenské role literatury. Ať už v oblasti sociální stratifikace, kdy „správná“ četba symbolizuje aspiraci ke společenské mobilitě a příslušnost k elitám či inteligenci, nebo v oblasti emancipace a sebeurčení, v nichž literatura sehrála klíčovou roli při budování samostatné polské národní identity i později při dělnickém hnutí. Siekierského studie mimoděk předjímá nedávný trend v sociologických studiích literatury inspirovaných školou Bruno Latoura. Podle nich je užitečné uvažovat o literárních dílech jako o svébytných autonomních aktérech, jež mají potenciál mobilizovat svoje okolí (typicky skrze interakci se čtenáři) k nějaké aktivitě, která má (třeba i dalekosáhlý) společenský dopad (více např. K. Asdal — H. Jordheim: „Texts on the Move: Textuality and Historicity Revisited“, History and Theory 2018, s. 56–74; D. Alworth: „Latour and Literature“; in Martin Middeke — Christoph Reinfandt (edd.): Theory Matters: The Place of Theory in Literary and Cultural Studies Today, London 2016, s. 305–318; R. Felski: „Latour and Literary Studies“, PMLA 2015, s. 737–742).
Socioložka a psycholožka Olga Dawidowicz-Chymkowská se naopak ve svojí analýze věnuje tématu nanejvýš aktuálnímu, totiž interaktivní literární tvorbě na webovém fanzinu románů o Harrym Potterovi. Autorka zkoumala, jakým způsobem se ustavuje kolektivní identita fanouškovského fóra a jak si toto fórum dokáže udržet elitní status a vysokou literární kvalitu, aniž by docházelo k selekci publikovaných prací. Fungování fóra je popsáno jako sociologická laboratoř, v níž můžeme sledovat ustavování autoregulativních vzorců beletristického psaní. Autoři a autorky textů jsou postupně zapojováni do komunity a od zkušenějších uživatelů si osvojují expertní praktiky. Zároveň je každé dílo produktem interakce více uživatelů, kteří se navzájem korigují a diskutují spolu. Největší potenciál mají pak takové texty, v nichž se prvky z původního fikčního světa dostávají do tvůrčího napětí s prvky zcela novými, vypůjčenými například z polských historických reálií.
Příspěvek socioložky Lucyny Stetkiewiczové, který se formou kvalitativního šetření založeného na rozhovorech zabývá otázkami spisovatelství, funguje jako příhodné doplnění Czarnikovy kvantitativně založené studie. Autorka zpovídala v letech 2000 a 2001 celkem 49 píšících členů a členek spisovatelských spolků a zaměřila se především na vnímání různých aspektů spisovatelské „profese“ před a po roce 1989. Klasická školometská polarizace svobodného projevu v kapitalistickém × nesvobodného projevu v socialistickém zřízení je zde nabourána rozmanitými osobními příběhy lidí, kteří se v různých fázích svojí kariéry pohybovali na různých stupních profesního úspěchu, materiálního zajištění a subjektivního pocitu smysluplnosti vlastní tvorby. Například zatímco před rokem 1989 fungovaly v polském literárním poli více méně otevřené cenzurní praktiky, řada spisovatelek a spisovatelů uvádí, že po roce 1989 zažívají něco jako (auto)cenzuru trhem, tedy možnost vydávat jen taková díla, jež mají silný potenciál ziskovosti. Rovněž autoři a autorky okrajovějších žánrů, jako je umělecká literatura nebo poezie, vzpomínají, že pracovní zařazení jako kotelník nebo noční hlídač jim navzdory režimním represím poskytovalo pro tvorbu značnou mentální, a především časovou kapacitu, kterou v době kapitalistického tlaku na výkon a konkurenceschopnost hledají jen obtížně.
Text polonisty a sémiotika Marcina Rychlewského na studii Stetkiewiczové nepřímo navazuje, když celý sborník uzavírá zkoumáním vztahu mezi vydáváním knih a tržní ekonomikou. V podmínkách neúprosné „tržní války o klienta“ (s. 221) kategorizuje autor vydavatelské praktiky celkem do čtyř proudů. Jednak je to tzv. „hlavní oběh“, v němž hlavním a jediným kritériem se stává zisk. Tomu jsou uzpůsobena i různá vnitřní pravidla fungování tohoto oběhu, jako je například smazání tradiční opozice mezi uměleckou a masovou literaturou: i umělecká literatura může být „masová“, když se dobře prodává. Charakteristickým rysem pro díla zapojená do hlavního oběhu je konvergence: díla populární lákají další investice do propagace a pozornost kritiků, čímž se stávají ještě populárnějšími, což vede ke vzniku různých „best of “ seznamů do velké míry ovlivňujících, co bude čteno ve velkých nákladech. Do tzv. „oběhů s menším dosahem“ Rychlewský zařazuje oběh naučný, náboženský a tzv. „literární“, navazující na dřívější označení „umělecký“. Tyto oběhy mají společnou silnou institucionální podporu, která musí suplovat chybějící tržní potenciál vydávaných publikací — ať už jsou to univerzity, nezávislá malá nakladatelství žádající o granty, církve, ministerstva či státní ceny. Právě kvůli značné odlišnosti způsobů, jimiž se ta která kniha dostane ke svým čtenářům, pokládá autor na samotný závěr otázku, zda by se neměla sociologie literatury kvůli objektu svého zkoumání stát sociologií knihy či „možná dokonce jednoduše — sociologií kultury“ (s. 234).
Závěr knihy patří sondě do současného polského zkoumání vztahu literatury a společnosti, a to formou rozhovoru s bibliologem a polonistou Grzegorzem Niećem. Trávníčkovo rozhodnutí pojmout obecnější shrnutí jako rozhovor je možná neobvyklé, ale zvolenému uspořádání celého sborníku vlastně výborně vyhovuje. Skutečně se totiž jedná o jakousi sondu než o ucelenou zprávu o mnohaletém vývoji výzkumného programu. Takovou „zprávu“ by patrně nebylo možné vytvořit především proto, že ačkoli zkoumání spadající do široké kategorie sociologie literatury zasahují do mnoha vědeckých disciplín, jen velmi zřídka jsou jednotlivé práce přímo interdisciplinární. „Největší problém vidím v tom,“ odpovídá Nieć, „že sociologové, polonisté a bibliologové se vzájemně nečtou; a dokonce se vzájemně znevažují, třebaže by se od sebe mohli hodně naučit“ (s. 251). Nezbývá tedy než doufat, že se čeští literární badatelé a badatelky nezaleknou slova sociologie na obálce knihy, stejně jako sociologové a socioložky snad neohrnou nos nad slovem literatura. Předkládaná publikace pak coby ochutnávka bohatého, různorodého a mnohdy inovativního díla našich sousedů poslouží nejen jako onen inspirační zdroj, v nějž doufá editor, ale v neposlední řadě jako důkaz, že investice do překračování mezioborových, mezinárodních a jazykových hranic může být velmi plodná.

Jiří Trávníček: Za textem: Antologie polské sociologie literatury. Brno, Host 2019. 272 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2020.