DALIBOR TUREČEK

Z produkce Oddělení pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR vzešel po monumentálních dějinách cenzury v moderní české kultuře další podstatný projekt, zahajovaný právě recenzovaným svazkem a soustředěný k podobě, funkcím a proměnám knižního trhu. Monografie je totiž představena jako první svazek ambiciózní ediční řady Knižní kultura, která se podle anonce na zadní straně přebalu bude zaměřovat „na kulturní historii psaného slova od středověku až do současnosti“, přičemž výslovným předmětem budou „výroba, šíření či čtení rukopisných a tištěných textů i další kulturní praktiky, zkoumané v rámci oboru dějiny knihy“. Rámcové vymezení je tedy velmi široké a vnitřně mnohotvárné, výzkum také nevstupuje na nedotčenou půdu, navazuje na dějiny tiskařství i knihy, nemluvě už o správních a ekonomických dějinách.

Pro iniciační svazek nově zamýšlené řady autoři úhel pohledu poněkud zúžili a soustředili se na „tištěné slovo“ (s. 9), které bylo ve sledované stovce let „vektorem modernizace […], růstu alfabetizace, generalizace trhu, strukturální diferenciace, proměny hodnot, prostorové a sociální mobility, politické participace a vytvoření veřejného mínění“ (ibid.). Každý z naznačených problémových okruhů by jistě zasluhoval přinejmenším samostatnou obsáhlou monografii, čehož si autoři také byli vědomi. Výslovně popřeli ambici po- dat úhrnnou syntézu a zaměřili se pouze na sledování „některých zásadních proměn knižního trhu“, zejména pak na „vybrané dlouhodobé fenomény“ (s. 10), které usilují nahlédnout prostřednictvím obecně zaměřených kapitol a dále případových studií, umožňujících „pod drobnohledem pozorovat jevy charakteristické pro určité odvětví, branži či profesi, pro určité typy firem účastných na produkci a distribuci knih, pro historickou konstelaci na knižním trhu či pro strategie a praktiky jeho aktérů“ (ibid.). Druhá redukce je pak teritoriální, stranou pozornosti záměrně zůstaly poměry v rakouském Slezsku i na Moravě. Případnému napsání soustavných dějin, jak autoři konstatují, brání i stav pramenné základny, dochované jen torzovitě a zejména pro provinční poměry jen spoře, a to především u profese knihkupců či knihvazačů, nemluvě již o podomních „šmejdířích“, zatímco privilegia a povolení pro provoz tiskařských oficín byla úředně striktně sledovanou a následně tedy archivně dobře i soustavně doložitelnou záležitostí.

Předností svazku za těchto okolností je, že se jeho základem stala velmi důkladná heuristika, využívající jak klasicky archivované, tak digitalizované zdroje úřední i privátní povahy, primárně dokumentující příslušné administrativní úkony. Důraz byl položen na fondy českého gubernia a krajských správ, soustavně bylo přihlíženo k materiálům z archivů centrálních vídeňských institucí, stranou nezůstal materiál pražské městské správy, obsahující jak úřední akta, tak kupříkladu i některé inventáře pozůstalostí. Cenným zdrojem byla i akta cechů či jiných profesních organizací a konečně i osobní pozůstalosti nakladatelů. Výsledkem je plastický obraz základních tendencí proměn knižního trhu a souvisejících profesí. Jeho hlavními vektory byla pro dané období mnohočetná napětí mezi tradiční cechovní a profesní strukturou, a snahou státu o modernější, liberálnější pojetí knižního trhu a praktickým konáním dravých podnikatelů nového typu. Klíčovou roli přitom hrály státní zásahy, kolísající mezi protekcionismem privilegií, racionalistickým omezováním počtu tiskařských oficín, všestrannou regulací a mezi volnějším pojetím otevřeného trhu a konkurence, které se ale před rokem 1848 nikdy výrazně neprosadilo.

Setrvalým problémem byl v Rakousku, a tedy i pro české země také vztah k patiskům zahraniční produkce a k problematice autorských práv: zejména na konci 18. století byl pro rakouské poměry určujícím faktorem merkantilistický přístup, omezující dovoz komodit i kapitálu a ovlivňující tak překlady a přetisky snad ještě výrazněji než cenzurní praxe. V neposlední řadě se hybnými momenty proměn stávaly vnitřní diferenciace čtenářské obce a její kvantitativní nárůst, stejně jako postupné spojení knižní produkce s národními projekty, nemluvě už o radikálním rozšíření školské soustavy. Ke slovu tak přicházelo, praveno s Claire Maidlovou, „paradigma čtenáře“, patrné v reklamě, inzerci, v cenové politice a v neposlední řadě i v pokusech o zřizování čítáren, knižních kabinetů a půjčoven knih. Do postupného napětí se tak dostávaly osvícenské představy o řízení knižního trhu a čtenářství „von oben“, patrné v legislativních rámcích, a na druhé straně rostoucí spontánní poptávka poměrně širokých společenských vrstev, pro které se kniha stávala základním faktorem kultury.

V tomto rámci je velmi zajímavé sledovat strategie a vzájemné vztahy jednotlivých aktérů. Monografie v tomto ohledu nabízí širokou škálu faktů, sahajících od získávání licencí a privilegií přes praktické provozování jednotlivých profesí až po sociální obecně existenční poměry jednotlivců. Přesvědčivý a zajímavý, i když z hlediska dějin knihy a knižního trhu ne zcela nový je i pohled do struktury tištěné produkce. Ekonomický úspěch nakladatelského a tiskařského podniku závisel na konci 18. a na počátku 19. století především na úředních tiscích, kalendářové produkci, plakátech a oznámeních či na knihách náboženského obsahu a vůbec na všem, co je označováno jako „masová tiskovina“. Beletrie tvořila jen nepatrný zlomek produkce a zpravidla se obracela k elitním čtenářským a společenským vrstvám. Je ovšem otázkou, jak budeme definovat obor beletrie, zda do něj zahrneme i kramářské písně či knížky lidového čtení. Už v prvé polovině 19. století ale docházelo v tomto segmentu produkce k výrazným proměnám, jak dokumentuje mimo jiné i úspěch podniků Jana Hostivíta Pospíšila, zaměřených podstatně právě na českojazyčnou beletrii. V této souvislosti je potřeba poznamenat, že pro autory monografie jsou jednotlivé kategorie tiskové produkce zajímavé především jako statisticky kvantifikovatelné sběrnice dat, nezajímá je detailnější pohled do jejich vnitřní struktury, natož individuální charakter jednotlivých tisků. Pokud se ale kupříkladu dozvíme o počtech v Čechách produkované německé beletrie, bylo by také dobré znát alespoň bibliografický přehled, který by se mohl stát užitečnou a podnětnou pomůckou i pro jinak zaměřené literárněhistorické bádání.

Velmi zajímavé v této souvislosti bude, kam se posune další práce výzkumného týmu. Pokud by pokročila třeba jenom do druhé poloviny století, bude patrně klíčovou otázkou právě problematika beletrie, stojící pro století 18. ve stínu jiných typů tiskovin. Do popředí patrně výrazněji vystoupí vztah knižního trhu a estetických konceptů či genologie a poetiky, stejně jako otázka budování kánonu národní literatury či vazby beletrie a školských konceptů a další problémové okruhy, které pro aktuální knihu nejsou příliš produktivní. Možná si tak výzkum vyžádá jiné nástroje i odlišné kladení otázek, bude možná muset zohlednit jiné druhy čtenářských preferencí i odlišný společenský a kulturní kontext, snad se následně vzdálí od sociálních a ekonomických dějin a přiblíží se dějinám literatury v užším, poetologicko-estetickém slova smyslu. V právě řečeném nemá být obsažena kritika metodologie recenzované knihy. Budiž jen upozorněno, že vymezený předmět zájmu má značně proměnlivou povahu i funkce a patrně si vyžádá třeba i radikálnější proměny přístupu. Analogické modifikace optiky a metody se ostatně dají očekávat i tehdy, pokud by se výzkum rozprostřel k proklamovaným krajním bodům extenze, tedy směrem ke středověku na jedné a digitálnímu dnešku na druhé straně. Aktuální svazek má ovšem zřetelné těžiště v 18. století a soustřeďuje se především ke zlomu osmdesátých let, kdy došlo k řadě zákonných i byrokratických proměn. Směrem ke stanovenému hornímu mezníku, tedy k roku 1848, se pohled poněkud rozostřuje a jeho detailnost mizí. Dokladem budiž i kompozice knihy. Samostatné — a dodejme výborné — kapitoly jsou Michaelem Wögerbauerem věnovány postavám dvou rivalizujících velkopodnikatelů nového, agresivního střihu, vídeňskému Johannu Thomasi von Trattnerovi a pražskému Johannu Nepomuku Schönfeldovi. V plastickém obrazu tu vystupují strategie protekcionismu, dravého soupeření o císařská privilegia i o odběratele, spory ambicí, nadřazených leckdy i reálným možnostem (tak Schönfeld svedl pomocí dumpingové nabídky získat státní zakázku na tisk učebnic, nebyl jí však schopen dostát). Nezasluhovaly by si ale analogickou samostatnou pasáž i podniky obou Kramériů či Jana Hostivíta Pospíšila? Je ale potřeba dodat, že recenzovaná kniha je jen polovinou odvedené práce. Druhá je obsažena v německy psané publikaci Buchwesen in Böhmen 1749–1848. Kommentiertes Verzeichnis der Drucker, Buchhändler, Buchbinder, Kupfer- und Steindrucker (Wiesbaden, Harrasowitz Verlag 2020). Zde by měla být z povahy věci všem institucím a aktérům věnována stejně strukturovaná a zaměřená pozornost a výsledný obraz by tedy měl mít jiné proporce.

Poněkud zamrzí, že jednotlivé stati v předkládané knize nemají stejnou analytickou a především argumentační úroveň. Projevuje se to především v detailu. Tak na s. 142 čteme: „To, že největší mimopražské úspěchy zaznamenal podnik Jana Hostivíta Pospíšila […], který se specializoval na českojazyčné zboží, je důsledkem tradičně silného importu německojazyčné literatury.“ Na prvý pohled tu kulhá výkladová logika, skrytá snad pod nepříliš jasnou formulací. Ostatně i tvrzení, podle nějž se kvůli čtenářským kabinetům a soukromým půjčovnám knih „prosadilo čtení jako zábavná praxe“, se zdá být přinejmenším velmi zjednodušené. Někdy dokonce formulace dává vzniknout dojmu nepříliš přesvědčivé výkladové logiky. Tu najdeme kupříkladu i v tvrzení, podle něhož „v Čechách […] čtenářské společnosti nabíraly na významu až v době předbřeznové, tedy později než jinde v Evropě“ (s. 303). Formulace sugeruje českou fatální opožděnost oproti pomyslné Evropě, která ale nepředstavovala homogenní entitu, k níž by se bylo možno nerozporně vztahovat. České poměry tu snad zaostaly za poměry francouzskými či německými, možná anglickými, což by ale bylo potřeba jmenovitě uvést a nejlépe doložit. Zaostávaly ale české poměry za situací dejme tomu portugalskou, norskou, islandskou, balkánskou, nebo dokonce (horno)uherskou? Příliš zjednodušující teze tu ke škodě věci zkresluje reálné obrysy vnitřně různorodých evropských poměrů, v nichž Čechy — zdá se — naprosto nehrály onu nejposlednější roli. Snad v těchto případech jde — jak jsme naznačili výše — spíše o lapsus linguae než o lapsus cogitandi. Přesto dojmu z knihy neprospívají.

Jednotlivosti, které byly na margo svazku vzneseny, by ale v žádném případě neměly zastřít jeho impozantní heuristiku, základní komparativní rozhled, systematičnost pohledu i přesvědčivost předkládaných výsledků. Již jen na základě recenzované knihy se můžeme těšit na další bádání a publikace, které by mělo přinést.

Claire Madl — Michael Wögerbauer — Petr Píša: Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR/Academia 2019. 383 strany.

Vychází v České literatuře 4/2000.