Česky
Evropská výzkumná rada (ERC) – první grantová agentura působící na starém kontinentu bez ohledu na hranice států – oslaví zanedlouho pět let působení. Jejím úkolem je poskytovat podporu nejkvalitnějším projektům, a to co nejjednodušším způsobem. Jedním z členů dvacetidvoučlenné Vědecké rady ERC, a odnedávna také jejím místopředsedou, je český matematický fyzik prof. Pavel Exner, jehož kancelář naleznete ve druhém patře budovy Akademie věd na Národní třídě. Od doby, kdy ERC zahájila činnost udělením prvních startovních grantů následovaných granty „pokročilými“, rozdělila již přes čtyři miliardy eur.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pane profesore, vytvoření Evropské výzkumné rady bylo inspirováno americkou Národní vědeckou nadací, což je nezávislá vládní agentura ve Spojených státech, i dalšími podobnými organizacemi. Je pro Evropskou vědeckou radu výhodou, že se můžete poučit z chyb i úspěchů organizací s dlouholetou tradicí? Vždyť např. NSF působí už více než 60 let.
Ve vědecké komunitě se již delší dobu vědělo, že soutěžit o granty se má na celoevropské úrovni. Problém ovšem byl, jak tuto informaci dovést k povědomí a pozornosti politiků. Někdy před sedmi nebo osmi lety se podařilo, možná jako malý zázrak, že evropské politické špičky konečně začaly chápat, že je to nutnost. Mohu citovat sira Davida Kinga, v té době poradce britského předsedy vlády: „Uvědomte si, že i Velká Británie je příliš malá na to, aby soutěžila ve světovém měřítku.“
Co se týká druhé části otázky, soutěžit s NSF s její více než šedesátiletou tradicí je samozřejmě výzva. Začínali jsme v říjnu 2005, v té době Evropská výzkumná rada legálně neexistovala, a když se její vědecká rada poprvé sešla, bylo nám řečeno, že za rok a něco má systém fungovat. A začal. Evropská výzkumná rada poté byla během německého předsednictví v únoru 2007 legálně uvedena do života kancléřkou Angelou Merkelovou. Vzápětí jsme vyhlásili první výzvu pro startovní granty, která téměř skončila katastrofou, protože počet přihlášek byl oproti optimistickým odhadům asi trojnásobný, více než devět tisíc. Nicméně přežili jsme, a to i další výzvy, a momentálně se zdá, že za čtyři roky našeho fungování se podařilo ERC vybudovat velice slušnou reputaci.
V době, kdy se uvažovalo o sídle pro nově vzniklou radu, na něj aspirovala i Praha. Proč nakonec zvítězil Brusel?
Myslím si, že převážil argument jednoduchosti. Struktura je napojena na řadu evropských institucí a z mnoha hledisek je jednodušší existovat v Bruselu. Zpočátku vědecká rada zasedala pokaždé v jiném evropském městě, protože bylo nutné, abychom dali najevo svou přítomnost. V současné době už více než polovinu zasedání pořádáme v Bruselu.
Evropská výzkumná rada považuje za základní kámen svých aktivit dobře fungující systém hodnocení peer-review. Nakolik jej bylo potřeba dále zdokonalovat?
O peer-review platí asi to, co říkal Winston Churchill o demokracii: Je to špatný systém, ale všechny ostatní jsou mnohem horší. S dobrým peer-review pochopitelně naše činnost stojí a padá. Dnes hodnotí projekty čtyřikrát 25 panelů – to znamená, že máme na půldruhého tisíce členů panelů. Vybíráme je velmi pečlivě, protože relevance jejich názorů dělá ERC tím, čím je.
Pavel Exner a Jiří Drahoš na letošním setkání SAV a AV ČR v Liblicích
Hodnoticí komise jsou složeny z obecně uznávaných vědců. Pocházejí všichni hodnotitelé z Evropy, a pokud ano, je jich dost?
Odpověď zní ne. Hodnotitele si vybíráme podle jejich profilů, vědecké výkonnosti, znalostí. Hledáme je i mimo Evropu. Jednotlivé panely se vzájemně liší, ale některé mohou mít až třetinu mimoevropských členů. Není to samozřejmě jednoduché, protože dvakrát po sobě cestovat z Ameriky nebo ještě vzdálenějších zemí do Bruselu není příjemné. Jak už jsem uvedl, máme necelého půldruhého tisíce členů panelů a v budoucnosti jich budeme potřebovat ještě více. Je to nelehký úkol, protože u každého musíme pečlivě hlídat kvalitu a kde hledat tolik kvalitních lidí…
Na druhou stranu vycházejme z toho, že máme v kategorii pokročilých grantů momentálně řádově kolem tisíce grantů, jejichž příjemci jsou přirozenými kandidáty v době, kdy neslouží v jiném panelu.
Dá se ale předpokládat, že i hodnotitel bude chtít žádat o grant. Co se děje v takové situaci? A jak dlouho členství v panelu trvá?
Samozřejmě to musíme dovolit, ovšem zároveň musíme pečlivě sledovat konflikt zájmů. Podle současných pravidel nemůžete v době, kdy sloužíte v panelu, o grant žádat. Musíte počkat minimálně rok, a pochopitelně pokud máte grant, platí pro vás také příslušná omezení.
Člen panelu v něm může sloužit maximálně čtyřikrát, předseda maximálně třikrát. Současné panely existují ve dvou sadách, to znamená, že se střídají po roce. Hovoříme samozřejmě o špičkách v daném oboru, takže je nutné zajistit, aby tito vědci nebyli ze soutěže po dobu pěti a více let vyloučeni. V praxi může takový člověk rok sloužit v jednom panelu a příští rok v jiném požádat o grant. Dodám ještě, že i členové panelu sami cítí, jak je nutná obměna. Jeden z nich to vyjádřil slovy: We do not want to be a baron class – nechceme být šlechtou.
ERC se pyšní, že je schopna administrovat svůj chod velmi efektivně…
Nikdo nemá rád byrokraty, ale kvalifikované administrátory nutně potřebujeme. Jako výkonná agentura máme asi 380 lidí, kteří musí úředně zpracovat celou agendu. Existuje určité pravidlo, kolik je schopen jeden úředník obsloužit milionů. Musím s pýchou říci, že ERC na tuto administrativu vydává pod 3 % svého rozpočtu, což je méně než u NSF a jiných srovnatelných agentur. Agentura je pod silným dohledem Evropského parlamentu a to, kolik peněz se vydá na její chod, je první otázka, která při slyšení v Evropském parlamentu zaznívá.
Celkový rozpočet ERC, z něhož podporuje projekty nejlepších a nejkreativnějších vědců z Evropy, činí na období let 2007–2013 celkem 7,5 miliardy eur. Každým rokem se částka na udílení grantů zvyšuje. Podaří se i v době finanční krize tento trend nadále podporovat?
Rozpočet byl schválen před zahájením 7. rámcového programu a peníze jsou k tomu účelu vyvedeny. Zásadní otázkou je nyní pokračování v dalším rámcovém programu, který nese „překrásný“ název Horizont 2020. Abychom mohli v našem úsilí vytrvat, musí být rozpočet ERC pro následující rámcový program odpovídajícím způsobem navýšen. Uvědomte si, že od počátku činnosti v roce 2007 rostou ročně vydávané sumy lineárně z počátečních 300 milionů na částku zhruba 1,7 miliardy v roce 2013. Pokud má zůstat zachována minimálně tato úroveň pro další rámcový program, je nutné, aby pro něj byl rozpočet přinejmenším zdvojnásoben. Vždy jde o záležitost velmi komplikovaných jednání. Pro srovnání připomenu, že když se v roce 2005 před zahájením 7. RP poprvé vážně začalo o ERC mluvit, počáteční uvažovaná částka ve výši 17 miliard se během krátké doby scvrkla na zmíněných 7,5 miliardy. Nedávno jsem slyšel komisařku pro výzkum Máire Geoghegan-Quinn, která uváděla, že celková suma, o níž se uvažuje pro 8. rámcový program, samozřejmě zdaleka nejen na ERC, představuje okolo 80 miliard. Opakovaně vyzdvihuje, že rámcový program obsahuje dvě úspěšné části, a to je ERC a program Marie Curie, zatímco networking, neboli česky sítě, nejsou považovány za příliš efektivní, a zřejmě se zamýšlí vyhradit jim odpovídající místo.
Snahou ERC je přilákat na pracoviště starého kontinentu vědce z mimoevropských zemí. Jeden z největších potenciálů leží v Indii a Číně, které v současné době do vědy a výzkumu rovněž investují obrovské prostředky. Představitelé Evropské vědecké rady tyto země navštěvují. Jakou formou vybízejí tamní vědce, aby si zažádali o grant ERC, který je podmíněn právě prací v Evropě?
Soutěž o talent je v dnešním světě velmi tvrdá. Víme například, že Evropa soustavně ztrácí své talenty ve prospěch Spojených států. Když se podíváte na Nobelovy ceny za posledních 20–30 let, vedou Spojené státy – ale velká část jejich nobelistů se narodila a byla vychována v Evropě. Naším cílem tedy je přitáhnout alespoň část těchto talentů zpět do Evropy a také se snažit získat talentované lidi z jiných částí světa. Do zemí, které jste jmenovala, jezdíme, agitujeme na velkých konferencích, na kongresech máme své stánky. Například na loňském mezinárodním matematickém kongresu v indickém Hajdarábádu mi organizátoři vyhradili hodinu, kdy jsem mohl před početným publikem vysvětlit, co program ERC znamená a jaké má výhody. Musím však přiznat, že právě s touto částí naší činnosti nejsme spokojeni a podíl lidí, které se nám daří z mimoevropských zemí získat, je mnohem nižší, než bychom si přáli.
Technika nám sice v dnešní době zajišťuje téměř neomezené množství bleskurychlých kontaktů, ale přesto zůstává pohled „face to face“ tím nejdůležitějším. Nakolik jsou podle vás důležité osobní kontakty?
Myslím si, že při získávání lidí hrají osobní kontakty stejně velkou roli jako v ostatní vědě. Do roku 1989 jsme pracovali a publikovali zavření v této části světa; když se hranice otevřely, osobní kontakty se ocitly na úplně jiné úrovni a najednou jsme zjistili, že jde o něco úplně jiného. Když máte možnost s příslušným kolegou sedět na konferenci, hádat se nebo dokonce na sebe křičet, u večeře si problémy vysvětlovat, je to mnohem rychlejší, účinnější, efektivnější. To platí obecně – kontakty a spolupráce hrají roli v čemkoli. Například při jmenování panelů velice pomáhá, když lidi znáte – ať už přímo nebo z nepřímé spolupráce, z konferencí – víte, kdo co dělá, jaké jsou jeho či její silné stránky.
Zmínili jsme, že Amerika odčerpává talenty vzdělané v Evropě, tedy i nám. V Česku nyní procházíme vleklou reformou školství – jak matematický fyzik vidí budoucnost této oblasti při všech těch reformách?
Mám o ni obavy, protože svět je velmi soutěživý a úroveň našeho školství rozhodně nestoupá. Se stejným problémem se potýkají i jiné evropské země, kde znalí lidé pláčou nad upadající úrovní zejména ve vědách. Ovšem v každé zemi zažívají vzestupy a pády. Kdysi jsem zpovídal jednoho ctihodného kolegu z Caltechu, který si stěžoval, že z výuky středoškolské matematiky v Americe absolutně vymizely důkazy. Říkal, že po šoku, který zažili se Sputnikem, se středoškolská výuka matematiky v USA silně zlepšila, ale poté znovu začala upadat. Dodám k tomu, že právě středoškolská výuka je klíčová – s oblibou používám srovnání s Maďarskem, které má nikoli dvě tři Nobelovy ceny, ale asi 14 nebo 15. A téměř všechny můžete vysledovat ke dvěma středním školám v Budapešti.
Zaznamenáváme takřka inflaci popularizace vědy, která se někdy lidem servíruje jen jako legrace, zábava, jako by se chtělo zakrýt, že věda je dřina…
To je problém, jenž sahá daleko za pouhou vědu a týká se struktury celé společnosti. Společnost má velmi účinné prostředky, jak lidem činit nabídky všeho druhu zatajujíc, co je to bude stát. Musíme doufat, že jako protiváha těchto tendencí může fungovat dobrá rodinná výchova a úsilí zodpovědných učitelů. Ale je to velmi složitý problém.
Za dobu své existence si ERC vydobyla vysokou prestiž, o níž svědčí i nedávné vyhlášení programu ERC-CZ. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jeho prostřednictvím umožní vynikajícím uchazečům o granty ERC, kteří na podporu nedosáhli z důvodu omezeného rozpočtu, aby požádali o financování svého projektu u MŠMT. Základem pro rozhodnutí o přidělení grantu bude právě peer-review vykonané odbornou komisí ERC.
MARINA HUŽVÁROVÁ
a GABRIELA ADÁMKOVÁ