Česky
Před třiceti lety, 16. října 1982, zemřel v Montrealu jeden z průkopníků endokrinologie Hans Selye (*1907), rodák z Vídně, maturant na gymnáziu v Komárně a absolvent medicíny na německé lékařské fakultě v Praze. „Během mého studia v Praze přišel v roce 1925 konečně velký den: poprvé nám demonstrovali, jak se mají vyšetřovat pacienti. Na první pohled vypadali všichni skoro stejně, všem bylo zle, ale profesor si jejich společných, nespecifických příznaků nevšímal, hledal jen ty charakteristické, specifické, podle kterých mohl určit konkrétní chorobu…
Foto: Archiv Mcgill University
Kanadský lékař, biolog, chemik a endokrinolog Hans Selye je považován za otce moderního výzkumu stresu.
Kdybych tehdy věděl víc, asi bych si nebyl začal klást otázky, neboť vše probíhalo, ‚jak se patří‘, neboli ‚tak, jak to dělá každý dobrý lékař‘. Chápal jsem profesora, ale byl jsem nováček, a proto mě překvapilo, jak málo mají choroby charakteristických znaků. Naopak – zdálo se, že většina nebo možná všechny choroby mají příznaky skoro stejné… A tak mě napadlo – nestálo by za to studovat i onen tak zřetelný ‚všeobecný syndrom onemocnění‘, postavený vedle klasického syndromu jako skupiny příznaků charakterizujících jednu určitou nemoc?“
Pražští medici i jejich učitelé se tehdy scházeli v restauraci na Novém Městě pražském (říkali jí Uterus; dnes se tak přímo jmenuje). Tam prý byl Hans svědkem vyprávění jednoho z přítomných: „Když se pitvají hladovějící krysy, mají všechny části těla atrofované, s jedinou výjimkou nadledvin, které se naopak zvětšují.“ Když se po promoci roku 1929 rozhodl pro základní výzkum v endokrinologii, otec-lékař si zoufal: místo výnosné praxe věda, a zrovna endokrinologie – snad nejbídněji placená činnost v medicíně!
O sedm let později už doktor Selye pracoval na katedře biochemie McGillovy univerzity v Montrealu a pokoušel se objevit nový hormon z vaječníků dobytka: „Všechny získané extrakty vyvolávaly stejný syndrom, především zvětšení kůry nadledvin. Zprvu jsem si myslel, že tyto změny vznikají působením nového hormonu, ale pak jsem si vzpomněl na svůj první dojem z Prahy o ‚všeobecném syndromu onemocnění‘. Blesklo mi hlavou, že svými nepříliš čistými extrakty vlastně experimentálně vyvolávám právě takový stav. Tohoto modelu jsem tedy využil k analýze stresového syndromu; zvětšení nadledvinek se stalo objektivním příznakem stresu.“ Tak se během 30. let zrodila koncepce stresu coby „souhrnu všech nespecifických změn vyvolaných funkcí nebo poškozením“ a jeho vlivu na rovnováhu zdraví–nemoc (Selye je i autorem termínu stres).
V posledních desetiletích se problematika stresu posunula od fyziologie k psychologii a poněkud se rozrůznila (eustres vs. distres, posttraumatický stres apod.). Slovo stres patří dnes k nejfrekventovanějším (i nejnadužívanějším), stresová teorie je však stále jedním ze stěžejních poznatků o zdraví a příčinách nemocí. Přesto její tvůrce nedostal Nobelovu cenu, jakkoli byl desetkrát nominován. V tomto místě začíná být Selyeho případ pozoruhodný i obecně. Jaké důvody se v literatuře objevují proti udělení? Jedním z argumentů bylo, že vlastně neučinil žádný konkrétní původní objev; skutečnost, že je jeho teorie stresu původní syntézou dosud izolovaných dílčích jevů, nestačila. Navíc, důkazy svědčící pro tuto teorii byly příliš „měkké“, založené spíše na náznacích a interpretacích než na faktech. Další možnou příčinou je, že stres způsobuje mnohá onemocnění, čímž zasahuje do některých oborů medicíny, které si specialisté žárlivě střeží, přičemž do každé vlastně zasahuje „jen trochu“. Z podobných důvodů „ostrouhal“ jeden z největších chemiků historie Dmitrij Ivanovič Mendělejev se svým periodickým zákonem prvků; obdobné důvody zřejmě eliminovaly i objevitele a vynálezce antisepse Josepha Listera (Sigmunda Freuda raději ne-zmiňovat, jakkoli objev nevědomí a jeho „síly“ patří k největším objevům v dějinách lidstva). Ostatně Albert Einstein nedostal Nobelovu cenu za relativitu, považovanou za největší intelektuální výkon jednotlivce v přírodních vědách vůbec, nýbrž „pouze“ za vysvětlení fotoelektrického jevu…
Další případné důvody Selyeho opominutí jsou v podstatě mimovědecké: výsledky zpopularizoval dříve, než je přijala odborná veřejnost, projevil „nepřiměřenou snahu o komercionalizaci svých výzkumů“ a prý dával až příliš najevo, že by cenu měl dostat, čímž nobelovský výbor popudil – jak vzpomíná profesor Vratislav Schreiber; jeden významný americký endokrinolog mu v soukromí řekl: „Byl by ji dostal, kdyby ji tak moc nechtěl.“
Uvedený příklad ukazuje, že každý vědecký obor obsahuje své „tvrdší“ a „měkčí“ oblasti. Zdá se, že nejlepším způsobem, jak hypotézu či teorii vyztužit, je „protlačit“ ji vhodnou statistikou. I pro to říjnové kalendárium vědeckých výročí nabízí příklad. Dne 28. října 1912 se v Hamptonu na jihozápadním okraji Londýna narodil Richard Doll. Stejně jako otec vystudoval medicínu a posléze se stal žákem a následovníkem Austina B. Hilla, vzděláním ekonoma, vedoucího katedry lékařské statistiky na Londýnské škole hygieny a tropické medicíny.
V Británii v té době kouřilo přes 80 % dospělých obyvatel; za několik posledních desetiletí tam počet zhoubných nádorů plic vzrostl dvacetkrát! Proč a na čem to závisí? Za příčinu se považoval strmý růst produkce zplodin z dopravy či lavinovitě se šířící asfaltové plochy. R. Doll si při procházení chorobopisů 750 pacientů s plicní rakovinou povšiml, že jen dva z nich nejsou kuřáci… Souvislost se vnucovala, ale bez důkazu šlo o pouhou „dojmologii“. A tak spolu s A. B. Hillem uspořádali slavný „experiment“, v podstatě tříletý dotazníkový průzkum 34 000 britských lékařů, kteroužto profesi osvíceně vyhodnotili coby respondentsky nejvstřícnější. V roce 1954 zveřejnili výsledky, v nichž poprvé mimo veškerou pochybnost prokázali spojitost mezi kouřením a rakovinou plic. V následujících letech totéž dokázali již ne retrospektivně, nýbrž prospektivně, když „svým“ lékařům, jichž bylo už šedesát tisíc, namísto „Kouřili lidé zemřelí na rakovinu plic?“ položili otázku „Na co kouřící lidé umírají?“.
Badatelé průzkumy v několikaletých intervalech opakovali, rozšiřovali a zpřesňovali; zjistili kupříkladu, že kuřáci umírají v průměru o deset let dříve a že výrazně častěji trpívají dvacítkou těžkých chorob, srdečními počínaje… V roce 2004 (A. B. Hill zemřel ve čtyřiadevadesáti roku 1991) R. Doll – do začátku průzkumů vášnivý kuřák – zveřejnil poslední výsledky; co v nich stojí, nalezneme ve všech protikuřáckých letáčcích.
Richard Doll, dlouholetý člen britské Rady pro lékařský výzkum a v letech 1961–1969 ředitel její statistické jednotky, od roku 1969 profesor na Oxfordu, odešel na odpočinek v červnu 2005, měsíc nato – třiadevadesátiletý – zemřel.
Příklady Hanse Selyeho, který prezentoval sice rafinovanou a komplexní medicínu, leč z hlediska exaktnosti „měkkou“, a Richarda Dolla s medicínou vědecky primitivní, zato jaksepatří „tvrdou“, odhalují mantinely jakéhokoli výzkumu. Poučení by tedy mohlo znít: Přitvrdit, leč nepřetvrdit. To výsledek příliš „zkřehne“!
V češtině vedle sebe koexistují dva termíny – věda a nauka (starším výrazem též učení). Zatímco nauka je v podstatě jakýkoli ucelený a sdělitelný myšlenkový systém (včetně astrologie, alchymie, většiny alternativní medicíny, části psychologie atd.), věda coby podmnožina nauky je totéž týkající se objektivní reality zkoumané co možná objektivními metodami (astronomie, chemie, většina medicíny, část psychologie atd.). Z tohoto pohledu by se tak dalo říci, že například astrologie je extrémně „měkká“ část astronomie.
Přitom i nevědeckou (iracionální, subjektivní) „realitu“ lze pojednat vědeckou (racionální, objektivní) metodou, což nauky zhusta činí hlavně proto, aby získaly punc vědy. Příkladem budiž výpočet stáří světa podle věku patriarchů vystupujících v bibli (případ uvádíme proto, že právě říjen je v tomto směru oblíbeným měsícem). Zatímco podle klasické biblické tradice byl Adam stvořen 7. října 3761 př. Kr. (svět tedy zřejmě o pět dní dřív), jiní odborníci došli stran stvoření světa k odlišným závěrům – např. římský astronom 5. století Victorius z Aquitanie k 25. březnu 5201 př. Kr.; teolog přelomu 4–5. století Hieronymus Eusebius Sophronicus (sv. Jeroným) k 23. říjnu 5198 př. Kr.; polský astronom 17. století Jan Heveliusz k 24. říjnu 3963 př. Kr. (v šest ráno); německý astronom Johannes Kepler koncem 16. století k neděli 27. dubna 3877 př. Kr. Fenomenální anglický matematik a fyzik Isaac Newton se v roce 1700 omezil jen na rok – 4000 (s chybou 20 let). Zřejmě nejznámější je výpočet anglikánského arcibiskupa Jamese Usshera z roku 1658, podle něhož se svět zrodil v neděli 23. října 4004 AD v šest ráno.
Příklad užitečného spojení vědy a nauky skýtá gregoriánská reforma kalendáře. Do podzimu 1582 křesťanský kalendář (nazývaný podle Gaia Iulia Caesara „juliánský“) počítal každý čtvrtý rok jako přestupný. Astronomický rok je však nepatrně kratší než oněch 365 a čtvrt dne, tudíž každých 128 let nastala jarní rovnodennost o den dříve než kalendářního 21. března. V 16. století činil rozdíl již 10 dní. Proto papež Řehoř XIII., veden výpočtem německého astronoma Christopha Clavia, nařídil novou reformu kalendáře: Po čtvrtku 4. října 1582 nastupuje hned pátek 15. října. Součinností vědy a víry tak byly příroda a křesťanský řád věcí náležitě srovnány.
FRANTIŠEK HOUDEK