Česky
V posledních dvaceti letech se v Evropě racionalizuje péče o krajinu. Jedním z nejrozšířenějších opatření je údržba bezlesí pastvou skotu, koní a v poslední době též zubrů. Stále méně se tak uplatňuje rozšířené, avšak extrémně nákladné a neefektivní napodobování přírodních procesů sečením. Česká republika je v tomto ohledu v evropském i světovém měřítku bohužel pozadu. Skupina českých vědců proto ve spolupráci s domácími i zahraničními vládními a nevládními organizacemi připravuje návrh na zavedení velkoplošného pastevního managementu v ČR.
Foto: Vojenské lesy a statky
První polodivoké stádo zubrů založily Vojenské lesy a statky v oboře Židlov (stádo s mláďaty, srpen 2011).
Prvním krokem by měla být reintrodukce zubra do volné přírody vybraných vojenských výcvikových prostorů. Ve stejných oblastech by měl současně začít experimentální ohradníkový chov zpětně vyšlechtěných praturů a divokých koní. V tomto článku představujeme studii Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky: Potenciální přínosy a perspektivní lokality.
Iniciativa pro návrat velkých býložravců do České republiky vznikala v minulých letech nezávisle v Biologickém centru AV ČR a nevládní organizaci Česká krajina, o. p. s. Po sloučení iniciativy obou pracovních skupin v roce 2011 vznikla síť domácích a zahraničních spolupracovníků z biologických, veterinárních a zemědělských oborů. Výsledkem je mj. uvedená studie, která na 120 stranách představuje mnohé novinky o biologii zubrů, jež jsou v českém prostředí publikovány vůbec poprvé. Nejen že kompletně vysvětluje historii chovu v České republice v zoologických zahradách i soukromých chovech, ale především analyzuje ochranářský přínos návratu zubra na naše území a uvádí charakteristiku několika nejvhodnějších lokalit pro jeho reintrodukci do volné přírody.
Evropská příroda je výsledkem vývoje vegetace od suchých chladných stepí (tzv. mamutí step) poslední doby ledové k různým typům lesů a bezlesí mírného pásu, jak je známe v současnosti. Proces se odehrál v poměrně krátkém časovém úseku doby meziledové během posledních 10 000 let. Kromě klimatu a souvisejících změn vegetace se výrazně uplatňovali dva další činitelé – člověk a velcí býložravci. Zatímco vliv člověka badatelé nezpochybňují, vliv býložravců se v evropském kontextu až donedávna opomíjel. Z býložravců byli pro vývoj vegetace významní především tři velcí spásači, kůň, pratur a zubr, specializovaní na spásání bylin. Ti jsou na rozdíl od spásačů-okusovačů (například vysoké zvěře) jako jediní schopni udržovat rozsáhlé oblasti ve stavu bez-lesí. Člověk intenzivním lovem a domestikací zvířat vytlačoval velké spásače v průběhu osidlování Evropy. Domácí zvířata však roli ustupujících velkých spásačů postupně převzala a udržovala krajinný a vegetační ráz. Zásadní problém nastal až se změnami hospodaření, které přinesla zemědělská revoluce ve druhé polovině 20. století, kdy i domestikovaní spásači z volné krajiny prakticky vymizeli. Následovala postupná homogenizace krajiny a s ní výrazné ochuzování rostlinných a živočišných společenstev, které pokračuje dodnes.
Prvního z velkých spásačů představoval divoký kůň, u kterého se jen v Evropě na základě archeozoologického materiálu rozlišuje několik regionálních ekoforem a jehož taxonomie dodnes není uspokojivě vyřešena. Ještě v 1. století našeho letopočtu popisuje římský filozof Plinius starší obrovská stáda divokých koní severně od Alp; do nedávné minulosti se jich dochovaly pouhé zbytky ve stepích jihovýchodní Evropy. Poslední divoký kůň z volné přírody byl ubit roku 1879 na Ukrajině. Druhým velkým spásačem byl předek všech plemen skotu, až do středověku místy běžný pratur (Bos primigenius). Poslední kus uhynul v královské oboře poblíž polského Jaktorowa roku 1627. Zubr je tedy jediný velký spásač Evropy, který se nám dochoval.
Mapa zobrazuje různé interpretace historického areálu zubra evropského v kontextu vegetačních zón. Světle zelená barva odpovídá listnatým lesům a stepím mírného pásu, tmavší zelená lesům smíšeným (horské systémy Evropy), nejtmavší zelená lesům jehličnatým (boreální lesy na severovýchodě), okrové a oranžové odstíny představují polopouště a pouště. Vzhledem k úplné absenci kosterních a písemných dokladů je možné, že oblasti severně od 60° s. š. byly osídleny jen okrajově nebo vůbec.
Zubr je pozoruhodný již svou evoluční historií. Analýzy DNA odhalily jeho hybridní původ – je totiž křížencem dvou vyhynulých turů, bizona stepního (Bison priscus), obyvatele chladné suché mamutí stepi, a pratura, obyvatele lesů či lesostepí mírného pásu. Ačkoli oba rodičovské druhy obývaly velmi odlišná prostředí, jejich areály se osudově prolnuly během souběžného ústupu mamutích stepí a šíření lesa pravděpodobně v oblasti východní a střední Evropy koncem poslední doby ledové na přelomu pleistocénu-holocénu, tedy před pouhými 12 000–10 000 lety. Právě z této doby pocházejí nejstarší fosilní pozůstatky zubra, který je tedy evolučně velmi mladým taxonem nesoucím genetickou výbavu dvou vyhynulých druhů! Zároveň tak byla objasněna záhada pozdního objevení se zubra ve fosilním záznamu.
Zubr je největším suchozemským obratlovcem Evropy; samci dosahují hmotnosti 530–920 kg, samice téměř o polovinu méně, 320–540 kg. Rozlišují se až tři poddruhy: zubr evropský (B. bonasus bonasus), menší zubr kavkazský (B. bonasus caucasicus) a jemu příbuzný zubr karpatský (B. bonasus hungarorum). Karpatský poddruh byl vyhuben již v historických dobách, další dva poddruhy byly v přírodě vyhubeny po první světové válce. Do současnosti zubr přežil jen kvůli záchrannému programu, který začal v hodině dvanácté, roku 1923, na popud hrstky polských a německých nadšenců; šlo o první profesionální ochranu, respektive záchranný program konkrétního druhu v Evropě. Výsledkem byla nejen záchrana zubra, ale i vytvoření vůbec první plemenné knihy; celkově jde o jeden z nejpropracovanějších ochranářských projektů světa. Zubr se již vrátil do volné přírody Běloruska, Litvy, Polska, Ruska, Slovenska a Ukrajiny. Reintrodukce se připravují v Německu, Rumunsku, Srbsku, Španělsku a jinde. Dle nejaktuálnějších informací žilo v roce 2010 na světě 4431 zubrů, z toho 2956 ve volné přírodě a polodivokých chovech a 1475 v zajetí.
Všichni v současnosti žijící zubři pocházejí ze 12 zakladatelů, přičemž se rozlišují dvě genetické linie. První, tzv. nížinná (bělověžská) linie představuje čistého zubra evropského (B. b. bonasus) a vznikla z pouhých sedmi zvířat. Druhá linie, nížinně-kavkazská, pochází ze všech 12 zakladatelů, mezi nimiž byl i poslední zubr kavkazský žijící v roce 1923.
Nízký počet zakladatelů současné populace je příčinou vysoké míry inbreedingu, v jehož důsledku se vyskytují růstové anomálie a reprodukční problémy. Uvedené nedostatky způsobené inbrední depresí se překvapivě projevují u nížinně-kavkazské linie (12 zakladatelů), zatímco nížinná linie (sedm zakladatelů) se těší relativně dobré kondici. Striktní rozlišování a zákaz mísení obou chovných linií, které by se při tak malém počtu zakladatelů mohlo jevit jako nevhodné, je tedy opodstatněné (mimochodem, rovněž kůň Převalského byl zachráněn z 12 zakládajících jedinců).
Veterinární problémy se však nevyhýbají ani nížinné linii. U volně žijící populace v Polsku se vyskytují doposud neuspokojivě vysvětlené záněty penisu a předkožky (posthitis), provázené nekrózami a ztrátou nebo snížením životaschopnosti spermií, které každoročně v Bělověži postihují 5–10 % býků. Přímá souvislost posthitis s mírou inbreedingu či konkrétním patogenem nebyla dosud prokázána a onemocnění prokazatelně není přenosné na skot. Zdá se, že jsou za onemocnění zodpovědné environmentální a endemické faktory, protože jsou postižena pouze zvířata žijící v Bělověži nebo odtud pocházející.
Od roku 2000 se však v populacích zubrů objevuje nový veterinární problém, protože byla do východní Evropy zřejmě z Dálného východu spolu s jelenem sikou zavlečena krev sající hlístice Ashworthius sidemi. Ta se prostřednictvím jelena evropského rozšířila do velké části Evropy a pro mladá zvířata do tří let může být při vysokých intenzitách infekce smrtelná. V budoucnu je proto u zubrů potřeba věnovat zvýšenou pozornost parazitologii. Problematika infekčních onemocnění zubra je analogická situaci u domácího skotu, celkově je však význam volně žijících zubrů jako potenciálních přenašečů infekčních onemocnění skotu minimální, a to z důvodu přirozené stálosti zubra – všechna dosud introdukovaná stáda napříč Evropou zůstala v místě vypuštění, bez ohledu na oblast, charakter terénu a vegetace. Na větší vzdálenosti z domovského okrsku migrují pouze ojediněle jednotlivá zvířata, nejčastěji mladí býci, kteří však nemají tendenci přibližovat se k domácímu skotu. Pro úspěšné reintrodukce, jejichž nezbytným předpokladem jsou řádně karantenovaná a preventivně vyšetřená/přeléčená zvířata, je to velmi důležité – nakazit se totiž mohou pouze od domácího skotu, nikoli naopak.
Vývoj populace zubrů evidovaných v Mezinárodní plemenné knize do roku 2004 ukazuje, že volně žijící populace narůstá, zatímco poklesla populace chovaná v zajetí. Dočasný pokles početnosti v 90. letech vyvolal menší zájem o chov zubrů v zajetí a nárůst pytláctví u divokých populací ve východní Evropě.
Střední Evropa včetně České republiky je pro zubra vhodnějším regionem, než se donedávna předpokládalo. Nové komplexní rekonstrukce původního areálu rozšíření naznačují spíše omezený výskyt v západní, jižní a severní Evropě ve prospěch Evropy střední a východní. Navíc se ukázalo, že zubr obýval širokou škálu prostředí zahrnující nejen listnaté i jehličnaté lesy, ale také rozsáhlé stepní oblasti na východě. Divoké populace se v současnosti vyskytují i v kulturní krajině na dohled lidských sídel. Umožňuje to plachost zubra, která je patrně vyšší než u vysoké zvěře – cíleně se vyhýbá lidské přítomnosti a infrastruktuře. V historii není znám jediný případ napadení člověka a střety s motorovými vozidly jsou i v oblastech s největší hustotou zubrů jen sporadické. Jak ukazují polské studie, rovněž škody na lesních a zemědělských kulturách nejsou významné a většinou se koncentrují kolem trvalých krmelců. Navzdory všeobecným obavám je zubr vlastně méně konfliktní než běžná vysoká a černá zvěř. Rozšířené, avšak mylné představy, že je zubr výlučným obyvatelem rozsáhlých liduprázdných pralesů jsou prokazatelně důsledkem omezení jeho historicky známého výskytu na královské/carské honitby, které byly shodou okolností lesnaté. Ty však byly jen posledním útočištěm, nikoli preferovaným biotopem. Mezi ohroženými druhy nejde o ojedinělý případ, a proto byl na modelu zubra v roce 2012 formulován koncept tzv. „refugee species“. Jde o důležitý posun, protože právě omezování výskytu zubra na lesní rezervace je zřejmě důvodem některých přetrvávajících ochranářských problémů.
Zubr je předmětem mezinárodní ochrany; je veden v mezinárodní Červené knize IUCN, předmětem ochrany prostřednictvím mezinárodních dohod a konvencí, jako jsou CITES nebo Bernská konvence, a ve všech zemích výskytu je přísně chráněn. V polské Bělověži je vedena Mezinárodní plemenná kniha, která eviduje všechna čistokrevná zvířata použitelná pro chov a reintrodukce. V našem kontextu je důležité, že se Česká republika přijetím závazné Směrnice o stanovištích 92/43/EHS (European Habitats Directive) oficiálně zavázala zvážit a podporovat navracení původních vyhynulých druhů do volné přírody. V rámci této úmluvy navíc zubr patří k nemnoha celoevropsky prioritním druhům, na něž se vztahují štědré dotační tituly EU.
Díky velké rozloze, nízkému zalidnění a vyhovujícím přírodním poměrům, zejména vhodnému poměru lesa a bezlesí, představují některé naše vojenské výcvikové prostory (VVP) optimální oblasti pro reintrodukci zubra. Nejvhodnější jsou Doupovské hory (332 km2), Boletice (220 km2), Libavá (327 km2) a bývalý vojenský újezd Ralsko. Průkopníkem návratu zubra se staly Vojenské lesy a statky, s. p., které v oboře Židlov (3786 ha, bývalý VVP Ralsko) založily první polodivoké stádo. Česká republika by mohla výrazně přispět k záchraně klíčového druhu vytvořením nových divokých a polodivokých populací, což by mohlo též zkvalitnit a zjednodušit chov zubra v zoologických zahradách, například o snazší výměnu chovných jedinců nebo uvolnění chovatelských kapacit. Můžeme tak navázat na mnohaletou tradici, neboť jsme se v rámci bývalého Československa významně podíleli na záchraně druhu a po Polsku jsme byli druhou zemí na světě v počtu odchovaných zvířat.
Návrat zubra do české přírody není důležitý jen proto, aby se tuzemská černá kniha vyhubených druhů ztenčila o jednu kapitolu a vrátila Česko do první ligy ochrany přírody. Má význam také pro stovky dalších ohrožených druhů. Souvisí to s posunem v pohledu na velké kopytníky, kteří přestali být vnímáni jen jako cíl ochranářských snah a stále více se o nich uvažuje jako o prostředku k levnému managementu původní evropské krajiny, především bezlesí a otevřených lesů.
MILOSLAV JIRKŮ, MARTIN KONVIČKA a LUKÁŠ ČÍŽEK,
Biologické centrum AV ČR, v. v. i.,
a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
MARTIN ŠÁLEK,
Ústav biologie obratlovců AV ČR, v. v. i.,
a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
JAN ROBOVSKÝ,
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
DALIBOR DOSTÁL,
Česká krajina, o. p. s.