"Pppane ddoktore, mně se tto nějak nehodí, ale kdybyste třeba mohl, ale ttedy já bych zavolal, nebo kdybyste vy mmi mohl zavolat, kde že mám to ččíslo, na 552567, totiž ne, to není to číslo, na ...".
Všichni se u Zrzků dobře pobavili na účet nebohého aspiranta a říkali:
"To si konečně nemůžeš aspoň jednou pořídit normálního aspiranta, který umí telefonovat?" (Tím naráželi na případ strýčka Třísky, který se naučil telefonovat až pod vedením samotného Zrzka, který mu poté ještě zařídil studijní pobyt v Mexiku a Kanadě, ale který byl pro vědu ztracen poté, co se oženil a byl donucen jít vydělávat peníze do pojišťovny Ministerstva vnitra³

3Slovy Mastra: před vyvedením mladých se rozhodl pro stavbu hnízda včetně dodávek červíků a žížalek přes pojišťovnu MV.

).

Aby nedošlo k informačnímu šumu, poslal aspirant ještě Zrzkovi e-mail. V poli "Subject" stálo: "kkkonference". Chudák, ani psát neumí bez koktání!

Vzhledem k novátorskému rozvržení konference (začátek již v neděli večer) onemocněl Zrzek konferenční horečkou a jeli jsme na Šumavu již v šestek (tedy v sobotu). Bylo hrozné vedro a tudíž jsme začali žíznit. Normální člověk by zastavil u nejbližší občerstvovací stanice a napil se, Zrzek však pravil, že "kousek za Plzní" (rozuměj: před Klatovy) zná perfektní hospůdku. Neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku, že tam budou nejspíš mít sanitární den, na což Zrzek podrážděně opáčil, že jsem už jako Mastr. Nepomohlo to, a tak jsme minuli několik desítek hospod a kiosků, až jsme dojeli na Zrzkovo oblíbené místečko. Musím bohužel zkonstatovat, že jsem se ve své predikci mýlil: neměli žádný sanitární den, nýbrž zavřeno pro svatbu. Nicméně jako výcvik pro škarohlídství strýčka Mastra to nebylo špatné. Naštěstí vedle byl stánek, kde jsme si za pouhých 7 Kč dali 1/2 litru směsi vody, cukru, kyseliny citronové a barviv E124, E112, E130 a E115.

Večer před dnem D jsme nastrkali se Zrzkem do desek účastníkům všechny konferenční materiály včetně čísel pokojů a libovali jsme si, jak jsme připraveni. Ráno ovšem přišel ředitel hotelu, že chce každému confereemu ještě přidat papír s přáním příjemného pobytu. Protože se mi zdálo nedůstojné, aby se tento papír někde válel na stole v pokoji, kde by ho mohl odnést průvan, a také v zájmu dobrých vztahů s pracovníky hotelu, navrhl jsem, že jim to dáme do našich desek. Zde však musím poznamenat, že moji kolegové, kteří tam ty papíry fyzicky strkali, neprojevovali sebemenší nadšení pro mou iniciativu a vyjadřovali se nevybíravými, ba i netištitelnými výrazy. Ukázalo se totiž, že ředitel zneužil námi dodaný seznam účastníků a dodal jmenovitě adresované dopisy, což při počtu asi 140 představovalo znamenitou vícepráci.

Aimův dodatek: Hrůznost této akce dokumentuje fakt, že všechny osobní dopisy měly oslovení v úřednicko-maďarsko-unisexovém formátu, tj. "Dear Mr. Kofolová A.:". Kdyby si to hoteliéři ušetřili, napsali "Dear Guest:" a dali to na pokoje a kdyby jim nikdo nedělal navýsost neuvážené devotní nabídky, osm lidí si mohlo užívat života o půl hodiny déle. Argument, že by papír na pokoji odnesl průvan, neobstojí, ba naopak: hosté by si alespoň povšimli na pokoje roznesených registračních ubytovacích lístků formátu A5 (které mnozí ignorovali, i když je průvan neodnesl), pokud by k nim byl připojen i nějaký blaf formátu A4.

Všichni si stále pamatují případ lakotného Mezeie (viz Kronika 1994), kvůli kterému Zrzek objednal z Brna další autobus, ale který se objevil přesně v okamžik otevření konference officu s tím, že přijel individuálně a dožadoval se vrácení nějakých peněz.

Tentokrát snad nic takového nehrozilo, přesto však Zrzek nabádal své pomocníky, aby byli ready již ve 14.30 (oficiální začátek registrace byl v 15.00). Tohle ovšem nechápali mladí a nezkušení kusové Předota a Slovák, kteří se povalovali v posteli a na předčasný nástup nechtěli reagovat. Brzy však byli vyvedeni z omylu.

Ve 14.40 se z čista jasna objevil Monsieur Millot z Nancy. Vystoupil si v Plzni z vlaku a nějak se dopravil až do Železné Rudy. A pak se při předčasné registraci tvrdě dožadoval jednolůžkového pokoje, o který sice nežádal (ačkoliv přiznal, že dobře věděl, že to bylo nutné, ale prý zapomněl), ale sdílet pokoj s někým prostě striktně odmítl. Zrzek se mu (se skřípáním zubů) pokusil vyhovět, ale tím se nastartovala řetězová reakce změn (hotel byl plně obsazen).

Když se při registraci objevil Zrzkův přítel z Portorika, Lesser Blum se ženou, Zrzek už jen rezignovaně mávl rukou (paní Blumová zde vůbec neměla být, Lesser ji nepřihlásil a vůbec se o ní nikdy nezmínil) a přidělil mu poslední volný pokoj, který rezervoval pro svoji memurku⁴

4 vysvětlení slangu pro neznalé: strýček=kolega, tetička=kolegyně, manželka, milenka apod.; no a když se tetička zapíše azbukou, tak z toho je memurka

a pseudosynka Adama.

Korunu všemu ovšem nasadila mladá (ale prdelatá) Australanka (původně ovšem Chorvatka) Janka Petravic. V lednu napsala, že se stěhuje na dva roky do Orsay, Francie, a že nový zaměstnavatel za ní vše zaplatí. Od té doby se po ní slehla zem, na emajly nereagovala a žádné peníze taky nepřišly a tak ji nakonec Zrzek ze seznamu účastníků zcela logicky vyškrtl. Chyba lávky. Objevila se u registrace, neměla peníze a navíc trvala na tom, že musí spát se svoji kamarádkou Searlsovou z Australie. Nedalo se nic dělat, zničený Zrzek odevzdaně souhlasil a děvčata provedla řadu kombinací. Původní, pečlivě připravený spací pořádek tak vzal definitivně za své.

Poučení: nebylo by pro příště jednodušší se o nic nestarat, přidělovat pokoje tak, jak se lidi budou registrovat a ať se pak mezi sebou nakonec dohodnou (či nedohodnou)?

Vybaven pokladnou, razítkem a bločkem jsem se jal od účastníků vybírat v hotovosti konferenční poplatky a nedoplatky; zajímavé je, že jsem nevyplácel žádné přeplatky. Podle zákona schválnosti mi po třetí stvrzence dopsala propiska.

Protože jsem tak vypadal jako odpovědná úřední osoba, bylo mi řešit různé (pseudo)problémy účastníků, jako například ten Borstnikův. Ale abych začal od začátku: v hotelu je kromě standardních dvojáků s (naštěstí dost) širokou manželskou postelí i několik málo tzv. rodinných pokojů, které, jak jsem vyrozuměl ze zmateného Borstnikova stěžování, kterým mě odváděl od odpovědného vybírání peněz (představte si, že bych při závěrečném účtování našel v kase o $1000 míň!), sestávají z další místnosti s postelí. Poté, co nenechavý Borstnik nahlédl do místnosti, zřejmě pouze omylem nezamčené a tudíž kde neměl co dělat, dožadoval se možnosti spát tam a nesdílet lože s jiným světovým vědcem, a to pod průhlednou výmluvou, že prý chrápe. Ostatně, já bych s Borstnikem na jedné posteli taky spát nechtěl.

Hned první večer v hotelové hale přisedl ke strýčkovi Mastrovi (pseudo)strýček Šmíd⁵

5W.R. Smith

, mile se na něj usmál a místo pozdravu zašvitořil:

"Do you have any drafts for me?" (Což ovšem neznamenalo několik točených piv, ale nějaké poznámky, výsledky a grafy pro Šmídovu přednášku.)

Strýček Mastr si nejprve nechal dotaz zopakovat, a poté, co se ubezpečil, že se jedná skutečně o obrázky týkající se reakčního ensemblu, s kterým nemá pranic společného, odkázal (pseudo)strýčka Šmída na svého spolupracovníka také Martina, ale Lísala, který byl tímto úkolem emajlově pověřen.

Poté, co byl (pseudo)strýček Šmíd Martinem Lísalem osobně kontaktován, se kupodivu po obrázcích nesháněl, nýbrž místo nich se pokusil o sblížení typickou větou: "Poslyšte, neviděli jsme se už někde?"

(Já == Kaim) Ubytování v hezké místnosti vysokého standardu č. 112 hotelu Horizont s balkónem a krásným výhledem na Velký Javor bylo ve skutečnosti Božím trestem. Nevím momentálně za co — nechce se mi věřit, že za to, že jsem si nepřál být ubytován s Příšerou⁶

6Prof. T. Boublik, Dr.Sc., bývalý kolega, nyní PřF UK

(abych nás oba ušetřil předvolebních konfliktů, ne-li vzájemného fyzického napadení). Pokud si totiž člověk otevřel dveře/okno na balkón ve dne, octl se v zakouřené místnosti, protože na sousedním balkóně pokoje č. 111 permanentně kouřil Malijevský a západní vítr spolu se sacím efektem větráků našich sociálních zařízení jeho emise kvantitativně proháněl naším pokojem. Pokud si člověk otevřel dveře/okno na balkón v noci, byl vystaven rámusu proudu dešťové vody bubnující po dopadu z výšky 5 metrů na plech, který měl sousední pokoj č. 113 místo balkónu. Pokud si člověk dveře/okno na balkón neotevřel, dusil se, neměl nic ze šumavského vzduchu a navíc vytvářel dobré prostředí pro rozvoj a šíření virů, které hned první noc Konference přepadly spolubydlícího kolegu Jiráska (défílambďáckého⁷

7d-phi-lambda = stat. mech.

doktoranda z VŠChT). Těm se taky na naší sdílené manželské posteli na mne pohodlně podařilo přeskočit, takže jsem víkend následující po Konferenci trávil místo zaslouženým odpočinkem (při zednických a akademicko-radních pracích) bojem s horečkou a zimnicí o holý život.

Bez profesionálních vymahačů se už asi žádná příští konference neobejde. V minulé kronice ja zaznamenáno Aimovo úsilí, teď to bylo ještě zajímavější.

Problémy samozřejmě nastaly s těmi, co dělali zmatek už při registraci. Millot tvrdil, že nemá peníze na vyškemraný jednolůžák, ale Zrzek byl neúprosný, každý den mu trapně připomínal dluh až nakonec ty peníze vymohl. Tím se ale zřejmě vyčerpal a tak jenom dvě mírná připomenutí Blumovi zůstala bez odezvy, takže ten mu dodnes dluží 500 USD za týdenní pobyt své ženy.

Tento neúspěch si ovšem Zrzek vynahradil na Jance Petravic. Ta nejdřív pořádala sbírku mezi svými kolegy, ale stále to nebylo dost. Pak se vytasila s nějakou kartou, která ale 'prý' funguje jenom na západ od hranic Česka. Zrzek se nenechal ošálit a nabídl se, že jedno odpoledne si udělají výlet přes hranice do německé Železné Rudy (Bayerische Eisenstein); pro nás, lidi ze svobodného světa, to přeci není problém. Kousek před hranicemi dostal Zrzek spásný nápad a požádal kolegyni Janku o její cestovní pas. I ukázalo se, že jako Australanka má jenom 'one-entry' vízum. Sice by si tedy vybrala nějaké peníze, ale zbytek konference by mohla sledovat už jenom delekohledem z Velkého Javoru na druhé straně hranic. A tak to Zrzek otočil a jeli do IPB v české Železné Rudě. Na detaily si už Zrzek nepamatuje, nějaký peníz nakonec dostal, i když ne všechno, ale zbytek raději už prominul.

Spokojenost (nejen) vědce začíná žaludkem. Proto musím kladně ohodnotit tzv. švédské stoly, které byly k snídani, obědu i večeři. K výběru byly i takové lahůdky jako jahodové knedlíky. Nic nechybělo: cukr, rozpuštěné máslo, strouhaný tvaroh. Pravděpodobnost, že si cizinec neznalý této místní speciality náhodným kombinováním surovin připraví to, co my známe pod pojmem jahodové knedlíky, však byla malá. Pokud jsem mohl pozorovat, obvykle si vzali knedlíček k masu a pak se divili, co že je to uvnitř.

Kaim: Coby svým způsobem jistá autorita oboru musím potvrdit, že jídlo bylo co do kvality i kvantity neobvykle skvělé. Aby však hoteliéři potvrdili známý zákon, že nic není dokonalé, zavedli pro placení požitků, nehrazených Zrzkem z konferenčního účtu, systém s vouchery, patrně vycházející z (asi obecně platné a místně i ověřené) teze, že jeden každý host je důvěryhodnější než nejdůvěryhodnější číšník. Systém spočíval v tom, že každý účastník obdržel na začátku Konference poměrně rozměrný vaučrový bloček, který musel — pokud si chtěl dát k jídlu i nějaké pití — na obědy a večeře nosit s sebou. Po objednání a donesení nápoje si sám konzument na vaučr napsal, co měl (s průpisem pro svoji kontrolu) a originál pak při odchodu z jídelní místnosti vlastnoručně podepsal a odevzdal vrchnímu. Výsledkem byly dlouhé fronty u východu a časové prostoje, a to i po posílení jednoho vrchního druhým vrchním či druhou vrchní. Pragmatici situaci řešili tím, že si nic neobjednávali a ušetřili spoustu času (i peněz); potřeba tekutin se snadno doplnila volně dostupnými polévkami, saláty, kompoty, melouny a různými druhy ovoce. Nepragmatici a notorici situaci neřešili. Zle se jim to vymstilo při pořizování konferenční fotografie, která byla sejmuta po doběhu prvních čtyř (ze šesti) skupin opozdilců (tj. před doběhem posledních dvou). Na fotografii tak chybí např. i kolega-kamarád Šmíd.

(Já == Kaim) Poté, co Zrzek jmenoval generálním ředitelem zájezdu a velitelem autobusu č. 1 strýčka Lísala, vyšel na terasu, kde (jako ostatně skoro pořád) seděla celkem pohledná a milá mladá kolegyně Vrbová (nyní u Zikiho⁸

8prof. Procházka, zvaný Zikmund

na PřFUK, čerstvě se vrátivší z tříletého pobytu v Kanadě, kde získala PhD na Univ. of Toronto). V náhlém hnutí mysli (jehož vysvětlení už se asi nedopídíme, asi obvyklá Zrzkova rozvernost a smysl pro laškování) Zrzek s okamžitou platností jmenoval tuto tetičku velitelkou busu č. 2. Jsa další osobou v pořadí, která vyšla na inkriminovanou terasu, dočkal jsem se i já vzápětí pověření, a to velet busu č. 3. Přiřazení čísla busu bylo velmi důležité, protože když došlo (po Zrzkově zevrubném poučení všech funkcionářů zájezdu) na vlastní odjezd, ukázalo se, že všichni zájemci o Pilsner Urquell se pohodlně vejdou do dvou autobusů (díky Kofolovi a jiným nepřátelům žlutého moku, viz níže) a můj bus č. 3 tak odjel prázdný garážovat bez mého velení. Cestoval jsem tedy jako řadový účastník busu č. 1 (který ovšem na místo určení dorazil jako druhý v pořadí). Vrozená odpovědnost mi ale po vystoupení nedala i zeptal jsem se memurky Vrbové (klidně postávající uprostřed řídnoucího shluku již značně rozptýleného osazenstva busu č. 2), zda (i) má cestující ve své gesci spočteny a (ii) zda je informovala o hodině srazu a odjezdu. Odpověď na otázku (i) byla "Ne, proč?" (s odzbrojujícím údivem), odpověď na otázku (ii) byla tatáž (s tímtéž). Snažil jsem se zachránit, co se dalo, ovšem už bez aspirací na kvantitativní účinek. K nastalé nejistotě vydatně přispěla i (jinak docela milá) paní z cestovky (Zrzek ví jak se jmenuje, ZVJJ), na kterou jsme asi 20 minut s celou výpravou trapně čekali (údajně se opozdila z nějakých výjimečných rodinných důvodů) a která tvrdila, že viděla skupinu našich účastníků odcházející do centra Plzně. Paní ZVJJ nám záhy s omluvami vyjevila, že se musí ještě na hodinu vypařit, neboť mezitím vyvstal další rodinný důvod, a to, že jí praskly kalhoty tak, že v žádném případě nemůže plnohodnotně vykonávat funkci průvodkyně pivovarem (aniž mně či řediteli strýčku Lísalovi předvedla důkaz). Zbytek exkurze včetně cineramatické šou proběhl v pohodě pod vedením místních průvodců, paní ZVJJ se stačila vrátit na závěrečnou ochutnávku a rozdávání pamětních skleniček. Do konce Konference jsme však žili s nepříjemným pocitem, že pár vědců se stále ještě potuluje plzeňskými ulicemi; pochybám (jak doufám) učinilo konec až závěrečné účtování účastníků s hotelem Horizont. Poučení z toho je, že kanadský titul PhD není všechno a že ženské s pivními akcemi nejdou dohromady.

Ve středu odpoledne jsem se vydal na Pancíř, což je kopec paďourského vzhledu (vede tam lanovka) asi 20 minut chůze nad hotelem. Ukázalo se, že asi patnáct dalších světových vědců dalo přednost hodnotnému sportovnímu výkonu ve vedru před pasivní konzumací Pilsner Urquell. Dále za Pancíř jsem pokračoval sám, zatímco ostatní stejně neodolali a zmizeli v hospodě (říkal jsem, že to je paďourský kopec); měl jsem totiž v plánu malé kolečko. V jeho nejzazší části jsem potkal v protisměru skupinu Němců: také by rádi kolečko, ale neměli mapu, takže se vraceli. Já jsem mapu měl a k naplánovanému kolečku jsem je ani nemusel příliš přemlouvat. Veselé bylo, když zjistili, že to obrátili asi 15 m před rozcestníkem.

Protože většina předsedů sekcí je na baterky, nedbá na čas a způsobuje tak kalamity, rozhodl se Zrzek přidělit na středu dopoledne šéfování Peteru Cummingsovi — po obědě byl totiž naplánován výlet na pivo do Plzně a záleželo tudíž na každé minutě.

Díky tomu bude Peter Cummings v análech Liblických konferencí (ne-li celosvětově vůbec) nesmazatelně zanesen jako průkopník zásadní inovace mezi sešnovými čérmeny. Na předsednický stolek si totiž postavil notebook s naprogramovaným zpětným odečítáním času; každý přednášející tak v každém okamžiku před sebou na obrazovce viděl, kolik času mu zbývá (do konce přednášky, nikoli života), byl dvakrát s předstihem akusticky varován a po vypršení svého času mírně nepříjemným signálem a hláškou END definitivně znemožněn a zapuzen. Mj. se přitom pěkně vyvrbilo, kdo se při přednášení kouká na své hodinky z potřeby a kdo jen tak (když neví kudy kam).

Kromě níže zmíněného sumce a nakrájeného ananasu jsme dále zaznamenali poprvé:

• účastníka-vozíčkáře (di Caprio Dung z Francie)

  9jméno

• účastníka-pseudopunkáče (s odbarveným pruhem na temeni — Frank⁹ Otto¹⁰, Němec tč. v Kanadě)
• videošou simulací na obří obrazovce (Cummings + hotelový TV-video set)

  10příjmení

• Zrzka v tmavém obleku a bílé košili s motejlem, k čemuž byl přinucen pseudomanželkou Evou (inu, kdo chce kam, pomozme mu tam)

Gubbins: "Posters are located conveniently next to the beer bar"

Cummings: Nemaje elektrický náboj, budu se pohybovat uličkou mezi lidmi podstatně rychleji než Madonna, kolem které se vytvoří "Madonna solvation shell".
Navzájem nekompatibilní experimenty dávající dramaticky odlišné g(r) si označuje NSW-83, NSW-93,... po vzoru Windows 95.

Lloyd L. Lee (poslední přednášející celé Konference) začal značně zamotanou historkou o třech řečnících. Bohužel jsme nedospěli k jednotnému názoru na její doslovné znění, a proto se zde pokusím zprostředkovat alespoň pointu: V konferenční místností sedí tři lidé, dva vepředu a jeden vzadu. Jeden z těch prvních dvou vstane — je to předposlední přednášející — a ptá se druhého, kdo je. Odpověď: "příští řečník." "A proč vy sedíte tak vzadu?" "Já jsem údržbář."

Tentýž Lee během své přednášky třikrát přítomným vědcům zopakoval: "I am not married to Verlet" (v překladu: "Nežiji v registrovaném partnerském svazku s Verletem"). Chtěl nás tím přesvědčit o naprosté nezávislosti svého přístupu na Verletově vztahu pro "bridge function", který nicméně ve své teorii prosazoval.

Neopakovatelný George Stell nám v průběhu své přednášky se slovy "... one cannot think of everything ..." (kterými omlouval, že si do kufru na cestu nepřibalil ani jednu nepopsanou transparentní fólii) promítl téměř do neprůhledna umolousaný polyténový pytlík od svačiny, na němž byla patrně napsána jedna z nejdůležitějších světových rovnic. Navíc převážná část jedné z jeho (dvou) přednášek spočívala v tom, že nám postupně promítl rychlostí 0.25 ks/s titulní stránky svých pejprů č. 295+-3 až 327+-3 (nepamatuji si to přesně).
Ještě trochu svižněji (asi 1 ks/s) postupoval Lester Blum se svými fóliemi plnými složitých vztahů.

Obr. 2: Vědecké výsledky Sokolowského. Podle známého hnidopicha Mastra není obrázek reprodukován přesně a ujetý bod byl víc vlevo a nahoře; na jeho výslovné přání též uvádím Sokolowského email, aby si to každý mohl ověřit: stefan@hebe.umcs.lublin.pl. Podle purofila Aima má Mastr pravdu, ale já mám důležitější věci na práci než překreslovat obrázky, takže se musíte spokojit s touto nedokonalou verzí.

Sokolowski: "My computer has got mad" poté, co ukázal obrázek s bodem zcela mimo (viz obr. 2).

Na závěr Konference ve čtvrtek večer měl Zrzek proslov, o který jsem přišel, protože mi právě přijela rodina a čekala půl hodiny na recepci. Podle vlastního Zrzkova ohodnocení to byl velmi vtipný projev. Byl jsem jen u toho, jak rozohněn projevem Zrzek odložil skleničku na stůl s takovou vervou, že ji zlomil, což byla akce, která velmi zaimponovala mým dětem. Poté byl Zrzek slavnostně obdarován: Gubbins mu věnoval velkou flašku nějaké whisky (umně zabalenou) a zcela mimo pořadí se přihlásil Kofke a na potvrzení Buffalo-české družby založené Dominikem Haškem přivezl dres hokejového družstva Buffalo Sabers s Haškovým číslem a věnoval ho Zrzkovi.

Následující žranici vévodil uzený sumec (angl. sheatfish). Podle informací poskytnutých samotným ředitelem hotelu vážil tento impozantní studenokrevný obratlovec 15 kg a byl chycen v úterý na Orlíku, kde se vykrmil okusováním mrtvol podnikatelů. Horší bylo, že během interviewování ředitele odnesli rumem flambovanou zmrzlinu, takže jsem přišel o přídavek; doufám, že oceňujete mou novinářskou profesionalitu, s kterou jsem odolal pokušení a raději sbíral neocenitelné poznatky do Kroniky.

11uhodli jste, byl to strýček Mastr!

Brzy poté došlo pití a Zrzek přidal dalších 5000 Kč. I toto pití ovšem došlo a podle známého stěžovatele (hádejte koho¹¹) to byl "hrozný trapas" a další skandál nastal, když ho v 01:30 (A.M.!!) vyhodili z baru, že zavírají. Když už jsme u toho kritizování, tak kdosi z personálu přistoupil k Zrzkovi a pravil, že si všiml, že mezi námi je "takovej vysokej, kterej všechno ví a všemu rozumí"¹²

12Podle úsloví o potrefené huse se po přečtení výše uvedených řádků strýček Mastr prudce ohradil a pravil, že se samozřejmě jednalo o strýčka Předotu

.

(Dále zpracováno podle vyprávění Mastra.)
Poté, co byla většina lahůdek na závěrečné párty nenávratně snědena, shromáždila se skupina notorických hladovců¹³

13podle Mastra "sběračů lahůdek" či "mlsounů", podle mne spíš "žroutů"

okolo poslední atrakce, patrového podnosu s rozličným ovocem, na jehož vrcholu trůnily dva brčálově zelené ananasy. Tato barva v žádném případě nevyvedla z míry známého "intenzivního metabolistu" strýčka Kaima, který se v kroužku zbylých vědců dožadoval morální podpory pro rozkrojení tohoto exotického ovoce řídnoucím personálem. Jaké bylo jeho překvapení, když se dostavil ředitel podniku a plavným pohybem odklopil listovou růžici jednoho z ananasů, takže bylo zřejmé, že nože netřeba, neboť oba exempláře jsou vzorně naplátkovány a znovu sestaveny. Nože pak byly stejně potřeba pro ty změkčilé účastníky, kteří odmítli nekulturně vyhryzávat dužinu svými většinou zažloutlými zuby.

Kaim: Při závěrečné párty jsem si přisedl k (převážně) australskému stolu. Protinožci mi v alkoholické bujarosti ze začátku dělali potíže s tím, že se k jejich stolu mohu plně integrovat, jen když jim sdělím password. Heslem mělo být jméno nejdůležitějšího australského města. Poté, co jsem vyčerpal všechny své zeměpisné znalosti (musím se pochlubit, že je vysoce ocenili), mi nezbylo než se poddat. Všem, kteří se mohou v budoucnu dostat do podobné situace, prozrazuji, že heslo je Newcastle. Je to jméno nějaké díry asi 130 km (či majlí? — už nevím) na sever od Sydney, ale shodou okolností se tam narodili dva účastníci Konference, Peter Cummings a slečna/paní D.J. Searles.

Výprava na kokořínské Pokličky dne 20.6.98 se konala až po Konferenci na počest kanadského přítele Šmída, který se ještě zdržel v Praze a je spojena s Konferencí pouze osobami potrefených: Šmíd, Zrzek s nastávající rodinou (Eva, Adam), Kofola se stávající rodinou (Alena, Michal, Ondra), Mastr s malým Martinem a Martin Lísal. V zájmu objektivity nutno začít již plánováním. Základní body Zrzkova plánu (poslední verze těsně před Výpravou, předchozí verze pro úsporu místa nepublikuji):

1. 14podle zlých jazyků byla hlavním důvodem snaha Zrzka pochlubit se novými koly rodiny, která jim sestavil kamarád-profesionál na míru.

   Návštěva Pokliček spojená s projížďkou na horských kolech po "pěkných asfaltových cestách"¹⁴
2. Piknik na Pokličkách. Zrzek se zařekl a několikrát to opakoval (a já to také opakuji, aby si to čtenáři zapamatovali), že poté, co byl poslední dobou nucen mnohokrát navštívit restaurační zařízení, ho již ani nenapadne jít do hospody a "dáme si pěkně piknik v trávě."
3. Prohlídka hradu Kokořínu
4. Návštěva Mělníka včetně kostnice
5. Výstup na Říp severní stěnou
6. Zastavení v Roudnici

15Zrzek: Toto byl samozřejmě pouze výčet možných aktivit a ne striktní plán, co vše se má stihnout, ale tomu mladí a nezkušení kusové nemohou rozumět. Nejhorší je, když zbyde čas a není nic, kromě hospody, v zásobě!

Soudného člověka by sice hned napadlo, že se to za den nedá stihnout, my máme však již své zkušenosti s velikášstvím šéfů, a tak jsme se jen tiše pochechtávali v očekávání věcí příštích¹⁵.

S koly to také nebylo jednoduché a nemohu říci, že jsem pochopil všechny nuance plánů. Ale zpět k realitě. Protože nemáme dostatečně kapacitní nosič kol na našem autě, v sobotu ráno jsem nasedl na svůj bicykl a odjel na určené místo v ulici Nad Šárkou (bydlí tam Zrzkovo budoucí příbuzenstvo). Můj bicykl byl již dostatečně zkritizován v minulé Kronice, zde bych chtěl jen zdůraznit, že se nejedná o horské kolo, ostatně ani silniční ani trekingové; v době, ze které pochází, se takové věci nerozlišovaly. Jedná se prostě o kolo, dílo zlatých českých ručiček z doby před čtvrt stoletím. Bicykl byl odvezen Zrzkem na místo výletu a zapůjčen Šmídovi, a to včetně sady nářadí, což, uznávám, může vypadat trochu podezřele. Říkám-li "odvezen Zrzkem", jedná se o zjednodušení situace, protože Zrzkovi tu noc ukradli z nosiče kol upevňovací šrouby, takže chtěl přivázat kola ke vzpěře drátem (!), což jsem mu zakázal, obávaje se dopravní kalamity, a zařídil nalezení náhradních šroubů jeho téměř příbuzenstvem. Také jsem zachránil ráfek předního kola Evina bicyklu¹⁶

16K tomuto kolu se pojí následující historka: V době největšího zájmu pacošů (pacientů) o Eviny služby zadrnčel telefon a uspěchaný hlas Zrzka z Ústí n/L. zjišťoval, jaká barva kola, druh přehazovačky, typ řidítek apod. by se Evě nejvíc líbil. Když pak Zrzek přivezl dárek — nové kolo — domů, byly všechny tyto charakteristiky pravým opakem požadovaných.

před zničením, protože Zrzek ho nechtěl ve své netrpělivosti (zpoždění narůstalo) řádně nafouknout, což se mu nedivím, protože s tou pumpičkou, kterou měl v ruce, bych se na to taky vysral.

Mezitím přijela i Alena s dětmi a ve dvou autech jsme vyrazili směr Kokořín. Po cestě jsme se střídali v bloudění; myslím, že skóre zajížděk bylo 2:2.

V kokořínském údolí nás uvítal zákaz vjezdu. Volili jsme proto objízdnou trasu a při druhém průjezdu Mšenem jsme narazili na všechny tři Martiny v jiném autě, čímž se zázračně vyřešil jak problém setkání, tak zpoždění, a již kompletní jsme přijeli k zákazu vjezdu do údolí z druhé strany. Byl tam jakýsi přiblblý cyklistický závod spočívající v tom, že se co chvíli přiřítil zpocený závodník, objel červenobílé pumprdlíky¹⁷

17dopravní kužele; nevím, jak jim říkáte vy

a jako debil supěl stejnou cestou zpátky. Bylo 11:15 a závod měl skončit ve 12:00, čemuž jsme nevěřili, a tak jsme, vedeni Zrzkem, odešli kam? Podívejte se prosím nahoru na bod 2. Jasné? Tak tedy jsme si v místní hospodě objednali pití a oběd, děti se hemžily sem a tam, a v tomto všedním zmatku se stalo, že Adam zabouchl Zrzkovi v autě klíče.

Obr. 3: Cyklistický výlet.

Po vyslechnutí Mastrova teoretického rozboru, že to ve felicii není možné, a mého líčení, jak se to kdysi stalo mému tchánstvu a místní chlapec otevřel auto během pár sekund pravítkem, se Eva odebrala půjčeným nožem a drátem šťourat do dveří. Dav čumilů utěšeně narůstal. Postupně docházelo ke zdokonalování nástrojů v pořadí: kus drátu, který našly děti, drát z deštníku (jeden zvlášť ochotný kibic skutečně neváhal rozebrat svůj deštník, aby nezištně vypomohl), svářecí drát. Došlo k vyloupnutí těsnění. Do devastování zánovní felicie se zapojili i místní policisté, kteří jinak hlídali před zákazem vjezdu. Již jsme byli všichni, i přes laxní obsluhu, po obědě, když se Zrzek rozhodl, že vyhledá odbornou pomoc automechanika ve Mšeně. Alena ho tam ochotně zavezla, ale zpátky se vrátili bez mechanika. Přivezli však know-how a kus špagátu se smyčkou. Jak prosté: provaz se provlékne za dvířky dovnitř auta, smyčka nasadí na zastrkávací čudlík (chce to trochu cviku) a zatáhne se. Auto je otevřeno za 10 sekund.

Závod již dávno skončil, a tak jsme dojeli na kýžené parkoviště pod Pokličky, sundali kola a jali se vychutnávat cyklistický terén — výstup po schodech na skalní útvar Pokličky. Tato operace se opakovala ještě několikrát (viz obr. 3). Zrzek vždycky tvrdil, že Šmíd přežije všecko, což se potvrdilo i tentokrát a není to tedy žádné překvapení, ale že to přežilo i moje kolo, lze hodnotit jako malý zázrak. Pěší skupina, ke které jsem patřil i já, se pokochala skalními útvary a zbytek času strávila na přírodní borůvkové plantáži.

Obr. 4: Večerní piknik.

Po akci Pokličky (bod 1) jsme se jali realizovat bod 2 — piknik; sice jako večeři místo oběda, ale to nevadí. Mastr nás dovedl na břeh rybníka, kde se otrlejší jedinci včetně dětí mezi porostem stulíků i vykoupali, a všichni jsme se nacpali k prasknutí přivezenými lahůdkami (viz obrázek).

Protože již nezbyl čas na body 3—6, jeli jsme domů.