Previous Next
Konference o bratrech Čapcích JIŘÍ POLÁČEK Spisovatelská jubilea bývají často podnětem k pořádání literárních konferencí, což platí též o výročích...
Akt (ne)víry VERONIKA KOŠNAROVÁ Miroslav Olšovský (1970) v literatuře rozhodně není žádným nováčkem. V minulosti vydal básnické sbírky...
Česká literatura přes železnou oponu KAREL KOMÁREK Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul...

KAREL KOMÁREK

Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul to nenaznačí, podtitul chybí a za titulním listem hned začíná interpretační studie editorů): dosud netištěné kulturní a náboženské úvahy, které Čep napsal pro Rádio Svobodná Evropa, a výběr z těch, které publikoval v exilových časopisech Nový život, Perspektivy, Proměny a Svědectví. Jde o texty z let 1953–1966, které autor nezařadil do knižních souborů vydaných v exilu; třináct z nich vyšlo v pátém a šestém svazku Čepových spisů, které připravili Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček (Samomluvy a rozhovory [1997], Poutník na zemi [1998]).

Celkem kniha Meditace přináší 97 jednotlivých příspěvků pro rozhlas nebo časopisy. Je to tedy významný počin: připomeneme-li ještě vydání většiny autorových rozhlasových recenzí Kniha týdne (2015, ed. P. Komenda a J. Zatloukal) a odmyslíme-li si nezařazené jednotlivosti, stává se tato edice kompletujícím svazkem Čepova souborného díla; připravuje se ještě soubor článků publikovaných ve francouzském tisku a pak chybí už jenom deníky a ovšem velká část korespondence.

Strojopisy nebo rukopisy editovaných textů se dostaly od Čepovy rodiny do vlastnictví jeho kolegy z rádia Vladimíra Pešky (1921–2002) a jsou uloženy v Institut d’études slaves v Paříži. V Čepově exilové pozůstalosti (v Peškově fondu i v majetku rodiny) systematicky bádá jeden z editorů Meditací J. Zatloukal, autor monografie L’exil de Jan Čep (Paris 2014): vydal též korespondenci Čepa a Pešky Milý Vladimíre… Milý Maestro (2009), antologii článků a dopisů Francouzští přátelé Jana Čepa (2016) a obrazně řečeno převzal po M. Trávníčkovi žezlo hlavního znalce Čepova literárního odkazu.

V knize Meditace jsou texty dvojího druhu: jednak obecnější úvahy o literatuře, náboženství a politice, do kterých jsou často začleněny výklady jednotlivých literárních děl, charakteristiky autorů i komentáře k aktuální situaci, jednak duchovní promluvy k hlavním křesťanským svátkům. Ty první psal Čep pro pravidelné rozhlasové pořady „Úvahy časové a nadčasové“ a „Slovo a svět“ nebo pro zmíněné časopisy; ty druhé vycházely v měsíčníku Křesťanské akademie v Římě Nový život. Jsou to všechno eseje, ovšem připravované pro politicky angažovaná média, takže přesněji řečeno — aspoň v té první skupině — jde o kulturně-politické komentáře v esejistickém provedení. Interpreti často připomínají a různě vysvětlují fakt, že Čep brzo po útěku do exilu přestal psát prózu a vyjadřoval se přednostně jako esejista. Texty z Meditací i celek jeho díla implicitně svědčí o tom, že to nebyl totální přelom: Čep v exilu navázal na svou předválečnou i předúnorovou esejistiku, též na esejistické pasáže v řadě svých próz, a ze svého prozaického díla si uchoval jednak porozumění vnitřnímu procesu tvorby, jednak básnický, nežurnalistický výraz, zejména jedinečnou obraznost, která mnoha i významným komentátorům v médiích není dána.

Druhou stranou mince těchto úvah, protilehlou k onomu esejistickému provedení, je jejich politické zadání. Je evidentní a Čepa to nijak nedeklasuje, že jako zaměstnanec Svobodné Evropy plnil aspoň rámcové pokyny ohledně náplně svých pořadů. S tím není v rozporu jeho výslovné ujištění, že do obsahu relací mu nikdo nezasahoval (s. 7). Ale když skoro v každém textu narazíme na připomínku komunistického režimu, když už poněkolikáté čteme, jak „v některých zemích“ se děje to a to bezpráví a scházejí ty a ty svobody běžné na Západě, může vzniknout dojem, že jde o pasáže zpracované jako úkol a neorganicky voperované do úvah, které by bez nich vyzněly jinak. Jenomže tento osten Čepových textů logicky odpovídá jeho zkušenosti politického exulanta, který celý život zastával jiné názory než komunistické a teď navíc dostává zprávy o hrůzném osudu svých přátel ve vlasti.

Námětem většiny Meditací je ovšem literatura — česká i světová, soudobá i klasická. Čep rozebírá svá oblíbená díla, komentuje literární dění v socialistickém Československu, vzpomíná na literární život za první republiky a aspoň v náčrtu formuluje vlastní teorii literatury.

V rámci polemiky s komunismem se systematicky vypořádává s fenoménem socialistického realismu: kritické analýze tohoto pojmu věnuje dvě speciální úvahy i dílčí pasáže v několika dalších. Poukazuje na rozpor v samé jeho podstatě: státem nařízená umělecká metoda, ve které se připouští jenom jeden určitý světový názor, nemůže vést k pravdivému zobrazení skutečnosti. Má-li taková literatura politický úkol líčit hlavně budování socialismu a vychovávat uvědomělé občany, pak zákonitě redukuje realitu. Metafyzik Čep logicky vyčítá socialistickému realismu, že ignoruje tragiku života a transcendentální touhy člověka; jeho představitelům pak to, že zamlčují monstrprocesy a gulagy, a jejich vládcům, že si troufají řídit uměleckou produkci podobně jako výrobu hmotných statků: „Proč by nepsali básně a romány sami generální tajemníci jediných stran a prezidentové lidovědemokratických republik? K čemu je potřebí těmto pánům spisovatelských negrů?“ (s. 213).

Tento negativní pohled je v Meditacích bohatě vyvážen pozitivní formulací toho, jak má vypadat umělecky hodnotný text: jaký je poměr jeho obsahu k nefiktivní realitě, k idejím či ideologiím, které autor zastává, a k dobovému kontextu, ve kterém dílo vzniká. To je už zmíněný náčrt literární teorie, vlastní výklad procesu tvorby i podstatných prvků uměleckého textu.

Podle Čepa literární dílo přesahuje jevovou stránku bytí. Realismus znamená zobrazení celé skutečnosti, i té vnitřní. Umělecká výpověď má vztah k době vzniku a často tlumočí určité kolektivní myšlenky, ale může povstat pouze z jedinečného vidění individua: to je námitka proti marxistickému kolektivismu. Nelze oddělit uměleckou hodnotu díla od toho, čemu autor věří; ale ta hodnota není ještě důkazem pravosti té víry. Látkou literárního zobrazení nejsou ideje, ale „především vlastní životní zkušenost jednotlivců, nadaných schopností výrazu“ (s. 179). Pro „autentického básníka“, což je u Čepa protiklad „literárních řemeslníků“ ve službách státní ideologie, je rozhodující „poznání objektivních faktů a hlavně to, co nazveme z nedostatku jiného slova jeho základní životní intuicí“ (s. 188). Letité diskuze o vztahu obsahu a formy, které ostatně zažil ve třicátých letech ve vlasti, tu Čep shrnuje konstatováním, čerpaným jistě z vlastní zkušenosti, že „obsah a forma se rodí zároveň“ (s. 258). A formuluje taky úkol literárního kritika: nejprve prokázat něčí talent, až pak konfrontovat jeho výpověď se svým estetickým názorem, ale ten názor mu nevnucovat (s. 274).

Mnoho míst v Meditacích je příspěvkem k dějinám české literatury. Čep i přes železnou oponu průběžně sledoval oficiální literární scénu v socialistickém Československu: komentoval nová díla (mj. pařížské uvedení Nezvalovy Atlantidy a Hrabalovy Pábitele), příspěvky v časopisech (Literární noviny, Tvář a další), projevy na sjezdech spisovatelů (1956, 1963) nebo i tehdy protežovaný Nástin dějin české literatury (1952), který napsali „pánové divných jmen“ Buriánek, Petrmichl a Rzounek (s. 130). Víckrát se zmínil o „slonovinové věži dobříšského zámku“ (s. 254) a názorně ukazoval ideologickou i tematickou omezenost režimní literatury. Zaznamenal zmírnění cenzury v šedesátých letech, ale hned poukázal na jeho polovičatost: smí se psát o některých uvězněných, ne už o detailech věznění. Vždy decentní Čep nejmenuje ty, kterým by mohl uškodit; naopak naplno identifikuje režimní celebrity, i když někteří byli jeho známí: „Ať se ukáže, čemu se budou podobat všechny ty Nástupy a Zpěvy míru a Životy proti smrti, až budou vedle nich znít jiné hlasy a jiné životní a umělecké struny“ (s. 153).

V jiném duchu Čep připomíná meziválečné Československo, jehož „kultura byla svobodná a přirozeně polyfonní“ (s. 159). Dokládá to mj. vzpomínkou, jak s ním jednou seděli u jednoho stolu v Národní kavárně Josef Florian, E. F. Burian a Nezval: situace za totality neuvěřitelná. On sám tenkrát kritizoval první republiku za její protikatolické zaměření, ale teď myslím upřímně uznává, že právě tehdy — až po pádu Rakouska — se silně projevila katolická inspirace u řady českých autorů. Jedinečné jsou miniportréty předních osobností naší moderní literatury, což podle Čepa byli Březina, Šalda, Čapek, Durych, Vančura.

Nemenší prostor i interpretační hloubku věnuje Čep světové literatuře různých věků. Zásadní jména jsou pro něj Dante, Shakespeare, Dostojevskij, Claudel a Bernanos. Zvlášť obeznale se pohybuje ve francouzské literatuře od romantiků přes prokleté básníky po existencialisty. Pro ty má možná překvapivé, ale vysvětlitelné pochopení: vždyť jeho vlastní myšlení se dá zařadit ke křesťanské větvi existencialismu.

Úvodní studie P. Komendy a J. Zatloukala přináší interpretaci Čepových úvah z hlediska literárněhistorického, žánrového i tematického, v kontextu tehdejších myšlenkových směrů i celého autorova díla. Ústřední částí je charakteristika jeho pojetí křesťanství. Za cenný pokládám postřeh, že Čepova spřízněnost s evropskými proudy, které představovali Georges Bernanos, Emmanuel Mounier nebo Gabriel Marcel, kontrastuje s jeho solitérní pozicí uvnitř českého exilu, kde mu mohli být duchovně blízcí např. Bohdan Chudoba a Pavel Tigrid. Za diskutabilní naopak považuji tvrzení o „militantní[m] a polemick[ém] charakter[u] Čepových novinářských článků meziválečného období“ (s. 27): jestli tehdy někdo z katolických intelektuálů nebyl militantní, pak určitě Čep. A nepsal jakékoli „novinářské články“, nýbrž úvahy, kritiky a medailony většinou do kulturních časopisů: jen výjimečně do politických periodik jako Obnova, Rozmach a Lidové listy. Také jeho údajné „nedogmatické křesťanství“ (s. 67) je protimluv asi jako neterminologická věda: dogma je prostě formulace obsahu víry; negativní konotace toho slova jsou sekundární. Výklad místy ruší nepřesné výrazy jako „traumatický vztah s otcem“ (s. 15; správně „traumatizující“), „až po starce agonizující“ (s. 39; tvar „agonizující“ vyjadřuje činný rod, ale člověk je pasivním objektem agónie) i pravopisné chyby jako „nade vší pochybnost“ (s. 21), „měl co dočinění“ (s. 22) nebo „uhelný kámen“ (s. 31), nejspíš přehlédnuté v redakčním spěchu.

Pokud jde o ediční a redakční zpracování Meditací, je třeba ocenit samo zveřejnění obtížně přístupných textů, tedy heuristický výkon editorů, a ještě popis textových pramenů. Problematická je naopak jazyková úprava výchozích textů a uspořádání, které ztěžuje orientaci v celku knihy. Čtenář by uvítal přesnou identifikaci autorů a děl, o kterých se Čep vyjadřuje bez uvedení jmen: informační hodnotu knihy by zvýšily faktografické vysvětlivky. Redakční titulky k těm textům, které se zachovaly bez názvů, mohly být ještě přesněji „odvozeny z obsahu eseje“, jak se píše v edičním komentáři: např. stať nazvaná editory „O generační zkušenosti“ (s. 265) se měla jmenovat spíš „O křesťanské inspiraci v moderní české literatuře“, „O Janu Zahradníčkovi“ (s. 304) zase „K nedožitým šedesátinám Jana Zahradníčka“ apod. V rejstříku scházejí údaje o jménech v přílohách: např. o Halasovi a Zahradníčkovi se píše ještě na s. 450–452. Při jazykové úpravě vůbec nebyla nutná změna přechodníků ve vazbách typu „nikoho by nenapadlo — počínajíc prezidentem“ na „počínaje“ (s. 478): už F. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny (1949, díl 2, s. 804) vysvětlil, že takový přechodník je ustrnulý tvar ve vložené konstrukci, která má jiný subjekt než sousední věty. Správné nejsou ani emendace „Sověty > Sověti“ a „slonová (věž) > slonovinová“ (s. 480): Sověty je zkrácené pojmenování země podobně jako Čechy nebo Uhry a „slonový“ může znamenat „vyrobený ze slonoviny“ stejně jako „slonovinový“ (viz Slovník spisovného jazyka českého, přístupný na webu Ústavu pro jazyk český AV ČR).

Čep si často stýskal, jak ho psaní pro rádio vyčerpává (viz s. 7), ale na textech Meditací to není poznat: ani po letech „roboty“ jejich vyjadřování nezploštělo a stylizace není uspěchaná. I když vycházejí půl století po vzniku, není to archiválie vydaná jen pro pořádek ani pouhá splátka kulturního dluhu: Čepovy Meditace se nemíjejí s dneškem. Jsou z velké části aktuální v době lehkomyslného koketování s marxismem v teorii i experimentování s ním v praxi. A hlas křesťana, který má porozumění pro jiné názory a přitom nezkresluje podstatu křesťanství, je v současném dialogu kultur vzácný: Jan Čep ho může dobře reprezentovat i po letech.

 

Jan Čep: Meditace. Edd. Petr Komenda a Jan Zatloukal. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2019. 491 strana.

 

Vychází v České literatuře 4/2020.