Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Konference o bratrech Čapcích
JIŘÍ POLÁČEK
Spisovatelská jubilea bývají často podnětem k pořádání literárních konferencí, což platí též o výročích...
Akt (ne)víry
VERONIKA KOŠNAROVÁ
Miroslav Olšovský (1970) v literatuře rozhodně není žádným nováčkem. V minulosti vydal básnické sbírky...
Česká literatura přes železnou oponu
KAREL KOMÁREK
Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul...