Časopis - Archiv

V tomto článku se autoři věnují tématu subjektivního vnímání profesí jako kategorií, nicméně využívají k tomu poněkud odlišný koncept a metodu: subjektivní sociální distance. Na rozdíl od prestiže povolání sledují pravděpodobnost interakce mezi profesními skupinami. Použití tohoto přístupu, dobře známého ze studia etno-kulturních distancí (viz [Ryšavý 2003]), ke studiu stratifikace je u nás relativně nové, ač se jedná o metodu vyvinutou již na přelomu 50.

Pavel Machonin byl bezesporu jednou z největších osobností píšících současné sociologické dějiny a jeho odchod znamená obrovskou ztrátu nejen pro vědeckou, ale také pro laickou veřejnost. Jeho životním krédem bylo, že „posláním sociologa je poznávat skutečné sociální vztahy mezi lidmi, nikoliv podléhat módním ideologiím.“ Ve své celoživotní práci se proto snažil co nejrealističtěji vypovídat o sociální skutečnosti a zabývat se reálnými otázkami a výsledky, ke kterým dospěl, psát co možná nejsrozumitelnějším jazykem.

Pavel Machonin byl a zůstává legendou české sociologie, při jejíž obnově v šedesátých letech stál. Tehdy spolu s týmem mladých začínajících sociologických nadšenců provedl zcela unikátní, neobvykle invenční a také neobvykle rozsáhlý výzkum stratifikace československé (socialistické) společnosti. A nejen že provedl, ale i dokázal zjištěná fakta zpracovat do zásadního sociologického svědectví o stavu tehdejší společnosti.

Psychoanalytický výklad politiky není zdaleka výjimečný. Poměrně populární jsou sychoanalytické výklady života a činnosti velkých politických vůdců – viz Valenty, Feldman [2001] či Post [2003]. V praktické politické činnosti pak někteří psychoanalytici vidí sublimaci sexuálních pudů (freudisté), kompenzaci komplexu méněcennosti (adlerovci), projev určitých kolektivních mýtů (jungovci) apod.

Rozhodování o „správné“ odpovědi je třetí fází kognitivních procesů, které v hlavě respondentů probíhají během zodpovídání otázky. Poté, co nějakým způsobem zadaný dotaz interpretovali a následně v paměti vyhledali informace potřebné k jeho zodpovězení, musí nyní rozhodnout o náležité odpovědi. V posledním kroku pak bude třeba ještě toto rozhodnutí přizpůsobit formátu nabízených možností.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

první letošní číslo Naší společnosti, které právě otevíráte, Vám nabízí – zcela v duchu tradice časopisu – pestrou paletu témat.

Časopis otvírá stať Marka Loužka nazvaná Klasická psychoanalýza a politika. Autor v ní nabízí přehled základních, „klasických“ psychoanalytický škol a jejich aplikaci na politiku jako jednu ze sfér veřejného života.

Politická kultura je termín, který v nejširší veřejnosti evokuje chování politiků, politických subjektů a stran ve veřejném prostoru. Tato představa rezonuje s vymezením daného termínu jako určité typologie způsobu, kterým funguje politický systém jako celek na obsahové i znakové úrovni. Do politického systému je přitom zahrnuto obecné chování politických institucí, politiků ale i občanů [Pehe 1997].

V seriálu, který má za cíl čtenáře provést všemi čtyřmi fázemi zodpovídání otázek dotazníkového průzkumu, se tedy ocitáme v kroku druhém. Ačkoli, jak bylo naznačeno, problematika vybavování informací z paměti se týká také otázek postojových, na tomto místě se budeme věnovat především dotazům faktografickým. Na využívání vzpomínek za účelem vytvoření názoru/postoje lze aplikovat stejné poznatky jako na otázky po faktech nebo událostech; situace, kdy dotazovaní z paměti vyvolávají již předem připravený postoj, pak bude pojednána v souvislosti s celkovou teorií postoje v následující části seriálu, neboť se věcně váže spíše k problematice rozhodování.

Rodinu je možno definovat jako relativně trvalé uskupení osob založené na pokrevních vztazích, vzniklé manželstvím popř. adopcí, jejímiž hlavními funkcemi jsou zejména reprodukce, výchova, ale i přenos kulturních vzorů [Maříková et. A. 1996: 940]. Význam instituce manželství nejen v souvislosti s touto definicí je dnes již často diskutovaným tématem. Podnětem pro tyto diskuse jsou jistě nejen objevující se názory a otázky ve smyslu manželství jako překonané instituce, ale podobným debatám též nahrávají demografické statistiky, v jejichž výsledcích je obsažen trend klesající sňatečnosti, potažmo jisté oslabování rodiny v tom základním slova smyslu (nízká plodnost obecně, růst podílu dětí rodících se mimo manželství apod.

Schopnosti médií formovat veřejné mínění a nastolovat témata, která veřejnost následně vnímá jako důležitá, jsou předmětem odborného zájmu již od počátků komunikačních výzkumů. V souvislosti s počátky zkoumání mechanismů nastolování témat (agenda-setting) můžeme zmínit například Waltera Lippmanna, který již v roce 1922 upozorňuje na to, že masová média mohou nastavením svých obsahů formovat lidské vnímání světa.

V říjnu 2004 Scott L. Althaus a Devon M. Largiová publikovali v časopise Americké politologické asociace (ASPA) Political Science & Politics článek v překladu nazvaný „Kdy se Usáma stal Saddámem: původ a důsledky změny amerického veřejného nepřítele č. 1“, v němž se zabývali otázkou, jak a s jakými důsledky došlo po teroristických útocích z 11. září 2001 v průběhu relativně krátkého času k přesunu těžiště zájmu amerického politického vedení a médií v proklamované „válce s terorem“ od Usámy bin Ládina, jakožto zřejmého původce těchto atentátů, který Spojeným státům vyhlásil „svatou válku“ a který nebyl do té doby a ani následně dopaden, k iráckému prezidentu Saddámu Husajnovi a Iráku.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

otevíráte již druhé číslo časopisu Naše společnost Centra pro výzkum veřejného mínění. I v roce 2007 Vás jeho prostřednictvím jak „kmenoví“ autoři a autorky CVVM, tak spolupracovníci a spolupracovnice z jiných výzkumných oddělení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. a dalších akademických institucí seznamovali s výsledky své vědecké práce.

Obecné otázky distributivní spravedlnosti, tedy představy lidí o spravedlivém rozdílení statků a kritika existujících nespravedlností patří všeobecně k jednomu z klíčových problémů sociálních věd. Empirická sociologie se na tomto poli zabývá převážně dvěma otázkami, jak spravedlnost nebo nespravedlnost sociálního světa vnímáme a na základě jakých kritérií jej hodnotíme.

Markéta Škodová v tomto čísle mluvila s Ing. Josefem Bečvářem o situaci ve výzkumu veřejného mínění v 60. a 70.letech, a také o jeho působení v Ústavu veřejného mínění. Ing. Josef Bečvář (* 1929) byl v letech 1967-1972 výzkumným pracovníkem Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd. Předkládaný rozhovor s tímto sociologem je součástí kontinuální snahy CVVM o mapování různých aspektů dějin výzkumu veřejného mínění v České, resp. Československé republice.

Stáří a stárnutí jedinců jsou bezpochyby fenomény, které zaujímaly významné místo ve společnosti již v dobách dávno minulých. Během 20. století však nabrala otázka stárnutí nového rozměru, neboť začala nově přesahovat z úrovně individuální na úroveň celospolečenskou. V důsledku zlepšování některých společenských podmínek (např. lékařské péče, životního stylu, hygieny, životní úrovně atd.), jež bylo nastartováno již zhruba na počátku 19. století, dochází k odsouvání úmrtí do vyšších věků, a lidé tak žijí déle. V moderních společnostech je tento jev obvykle doprovázen poklesem porodnosti a plodnosti. Kombinace těchto dvou faktorů pak ve svém konečném důsledku způsobuje proces, který nazýváme demografickým stárnutím. Obecně je tedy třeba rozlišovat dva pohledy na problematiku stárnutí. První pohled se zaměřuje na tzv. stárnutí individuální, druhý přístup se zabývá demografickým stárnutím lidských populací, ovšem je zřejmé, že obě dvě hlediska jsou mezi sebou navzájem provázaná. Podobně tomu bude i v následujícímpříspěvku, jenž se bude zabývat nejen přehledem problematiky demografického stárnutí, ale dotkne se také otázek o dlouhověkosti a kvalitě života, které se dostávají do popředí v souvislosti s tematikou stárnutí jednotlivců.

Josef Bečvář vzpomíná na významnou postavu zakladatele české demoskopie Čeňka Adamce.

V posledních letech výrazně sílí zájem o odbornou reflexi fáze sběru dat v rámci standardizovaných dotazníkových výzkumů a na s tím spojené prvky, jako je osoba tazatele a respondenta, aranžmá situace dotazování, podoby výzkumného nástroje nebo způsobu dotazování. V oblasti metodologie sociálněvědního výzkumu na tom má zásluhu proud kognitivních přístupů, jehož kořeny lze spatřovat v rozmachu kognitivních teorií v psychologii a jejich pronikání do dalších disciplín. Jednoduše řečeno kognitivní přístupy obracejí pozornost k psychickým procesům, které se v hlavách respondentů odehrávají v situaci zodpovídání výzkumné otázky, a které mají vliv na způsob, jakým zpracovávají související informace a jaká tedy bude jejich odpověď.
Základním informacím o kognitivních přístupech, jakož i situaci dotazování byl na stránkách Naší společnosti již určitý prostor věnován [Vinopal 2004], nyní se můžeme z tohoto hlediska podrobněji podívat na některé fáze a aspekty získávání informací od respondentů dotazníkových šetření.

Otázky "kdo?" a "proč?" volí tu či onu stranu představují jednu z nejfrekventovanějších oblastí sociální politiky. Ba co více, často jsou zároveň předmětem velkého zájmu široké veřejnosti a médií. Cílem této oblasti je naznačit profil českých politických stran takříkajíc "zvenčí", vně instituce,z hlediska jejich voličů a s ohledem na některé podstatné determinanty volebního chování.

V ČR a Polsku se v posledním období významným zahraničněpolitickým i vnitropolitickým tématem stal záměr vlády USA umístit v těchto zemích některé komponenty budovaného amerického systému obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám, který by podle deklarovaného záměru měl chránit kontinentální území Spojených států před případným útokem prostřednictvím menšího počtu raket dlouhého doletu z tzv.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Naše společnost zahajuje pátý rok své existence. Je mi potěšením vám v prvé řadě oznámit, že počínaje tímto číslem je časopis recenzovaný, a všechny stati v něm publikované tedy procházejí anonymním oponentním řízením u dvou recenzentů. Krok, jenž by měl vést k dalšímu obsahovému zkvalitnění periodika i ke zvýšení jeho prestiže, jsme mohli učinit zejména za přispění a podpory našeho vydavatele, Sociologického ústavu AV ČR, v.

Politická věda konvenčně považuje politickou moc a politické procesy za pouhé prostředky, které slouží reprezentaci zájmů jednotlivců či různých skupin v podmínkách moderní (masové) demokracie. Představa politiky nejen jako souboje různých subjektů o získání, udržení a využívání moci ve společnosti, ale i aktivity zahrnující zprostředkování a smiřování oponujících si zájmů je široce sdílena. Řada teoretiků oprávněně zdůrazňuje, že ona mocenská gravitace v politice není věcí bezúčelnou, leč sloužící tomu, aby držitelé moci byli schopni prostřednictvím závazných rozhodnutí prosazovat své zájmy a cíle [Easton 1979; Tansey 1995]. Naproti tomu nemalá část občanstva je přesvědčena, že politika vlastně není nic jiného než svévolný boj o moc, jejíž získání a výkon (a s ním spojené prebendy) jsou také jejím hlavním smyslem. Ideologie a programy jsou z daného úhlu pohledu jen jakási přebytečná pozlátka, zakrývající skutečnou podstatu věci.

Problematika vědy a vědeckého bádání je v současné době a současné společnosti tématem bezesporu aktuálním. Věda je dnes integrální součástí běžného provozu společnosti a jako taková představuje dimenzi, která se prolíná každodenním životem všech lidí. Uvědomíme-li si, na kolika věcech běžného používání, od počítačů a mobilních telefonů přes automobily a mikrovlnné trouby až po oblečení a potraviny,se podílel vědecký výzkum a vývoj, nelze se téměř zbavit dojmu, že věda skutečně dávno není zábavou podivínů v bílých pláštích, nýbrž že je záležitostí doslova všeobecnou.

Komunikace je jednou ze základních esencí, jež utvářejí charakter politického systému, prvkem, který je za pomoci svého potenciálu schopen ovlivnit fungování tohoto systému v procesu výběru vůdců, vymezením agendy, participací na rozhodování, socializací či mírou kritičnosti, již politická sféra připouští. Politická komunikace, která zejména s využitím masových médií utváří významnou část veřejného prostoru, nabývá na intenzitě zvláště v předvolebním období.

Téma úrovně plodnosti v České republice je již od devadesátých let častým námětem odborných, mediálních i politických diskuzí. Důvodem jsou významné změny v populačním vývoji České republiky. Počty narozených dětí začaly v první polovině devadesátých let minulého století ve srovnání s předchozím obdobím klesat. Vedle procesu plodnosti procházel v té době změnami také proces úmrtnosti.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

při psaní příspěvků do druhého letošního čísla časopisu Naše společnost si analytici Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) kladli otázky, které sice samozřejmě souvisely především s jejich odborným zaměřením a zájmy, ale které si s vysokou pravděpodobností někdy položil i každý z vás.