Časopis - Archiv

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

prvním letošním vydáním, které právě otvíráte, vstupuje časopis Naše společnost do 11. roku své existence, a to s obnovenou tradicí úvodníku, který vám, jak doufáme, ulehčí orientaci v obsahu vydání a seznámí vás s novinkami redakce.

Již několik let se problematika způsobů hlasování ve volbách těší velké pozornosti odborníků v takřka všech vyspělých demokraciích. Politologové, právníci, počítačoví experti i běžná veřejnost diskutuje výhody a nevýhody nejrůznějších forem hlasování, ať už dlouhodobě používaných či nově zaváděných, přičemž všeobecná shoda panuje v názoru, že klasický způsob hlasování používaný od roku 1858, tedy vhazování tištěných volebních lístků do volebních uren, je již překonaný a neodráží životní styl obyvatel ve 21století. Faktem je, že proměna charakteru společnosti spočívající zejména v rozvoji moderních komunikačních technologií zakládá potřebu doplnit a v budoucnu dokonce nahradit tradiční metody hlasování novými alternativními formami. Alternativními formami hlasování se přitom rozumí netradiční způsoby výběru kandidátů ve volbách a jedná se konkrétně o korespondenční hlasování, telefonní hlasování (s využitím pevné linky i mobilního telefonu), hlasování prostřednictvím digitální televize a internetové hlasování rozšířené také pod názvem elektronické volby nebo on-line volby.

Tato stať si klade za cíl popsat nynější stěžejní pohled české společnosti na tzv. Benešovy dekrety. Je třeba přitom zdůraznit, že pod tímto novinářským označením „Benešovy dekrety“ se neskrývá všech 143 dekretů přijatých exilovou československou vládou, nýbrž že tím jsou míněny především dekrety regulující postavení Němců, Maďarů a dalšího „nepřátelského obyvatelstva“ na území Československa. Toho si ovšem česká veřejnost často není vědoma. Stať vyjde přitom jednak z teoretického zarámování, zejména z pojmu a konceptu kolektivní paměti, jednak z celorepublikového terénního výzkumného šetření realizovaného v listopadu 2011 CVVM na 1010 respondentech a ohlédne se také po meziročním srovnání s předešlými realizovanými výzkumy. Hlavními tématy je přitom pohled české veřejnosti na dekrety samotné a také na odsun sudetských Němců. Dekrety s odsunem sice nijak přímo nesouvisí, ovšem citelně poznamenaly postavení Němců a Maďarů v Československu a obě tyto historické události, tedy jak jejich podepsání, tak i odsun samotný, spolu bývají často dávány do souvislosti.

Předmětem příspěvku je rozbor mediální prezentace environmentální problematiky Ostravska. Jsou to právě média, která se témat zmocňují, upravují je a svojí výslednou agendou ovlivňují myšlenkové agendy veřejnosti. V roce 2010 jsme byli svědky výrazného nárůstu publicity témat životního prostředí Ostravska v důsledku mediální prezentace zhoršené kvality ovzduší. Jak prokázaly dostupné výzkumy, mezi oblastmi Ostravsko, městem Ostravou a zároveň také Moravskoslezským krajem panují silné percepční asociace. Tento fakt práci ulehčuje, jelikož údaje o kraji lze často brát jako platné i pro ostravský region, město Ostravu a naopak. Cílem příspěvku je ověřit hypotézu, že i v roce 2011 média setrvala v intenzitě prezentace sledované problematiky nastolené rokem 2010.

Povinná školní docházka a vzdělávání stojí v samém centru uchovávání, předávání a utváření kultury a celkově společenské integrace. Do základního školního vzdělávání musí být podle aktuálního školského zákona (č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) zapojeny všechny osoby splňující podmínku věku, bez ohledu na jejich původ, rodinu, schopnosti či handicapy. Přinejmenším v deklaratorní rovině se stát zasazuje o prosazování rovných příležitostí, výslovně u žáků a žákyň znevýhodněných minoritní etnicitou nebo sociokulturně, kterými mohou (ale nemusí) být děti cizích státních příslušníků („děti cizinci"). Neoddělitelnou součástí aktuálního evropského kánonu a celospolečenským cílem zabudovaným do koncepčních dokumentů se stalo inkluzivní vzdělávání, tedy přijímání jinakosti, podpora komunikace a představa vzájemného obohacování vyplývající z existence různých kultur vedle sebe a pospolu.

Stať se zabývá situací, postoji a jednáním příslušníků ruské imigrační menšiny sídlících v Praze a okolí. V úvodu je podán přehled socioekonomického vývoje v Rusku v posledních dvaceti letech, shrnuty dosavadní dostupné poznatky o ruské menšině a představeny postoje českého obyvatelstva k Rusům jako ke skupině žijící v České republice. Jádrem stati je pak představení hlavních výsledků výzkumné sondy, kterou autor provedl na jaře roku 2010 mezi příslušníky ruského menšiny v Praze. Mezi klíčové hypotézy, které vyplynuly z výsledků a které je třeba otestovat ve skutečném šetření, patří růst důležitosti pozitivních motivací k migraci, rozšíření geografické i sociální základny, z níž se migranti rekrutují, pokračující uzavřenost ruské subpopulace kombinovaná se silnými vazbami na zemi původu a vzestup ruské etnické ekonomiky v Praze.

Internetové vydání druhého čísla desátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Článek se zabývá vývojem projektu internetových voleb v Norsku, který prozatím vyvrcholil v září roku 2011, kdy měli voliči deseti vybraných obcí možnost volit v místních a regionálních volbách prostřednictvím internetu. Článek nejdříve analyzuje přípravné projekty internetových voleb a rozebírá také výsledky průzkumů připravenosti norské společnosti k internetovým volbám v kontextu konceptu tzv. digitální propasti. Zabývá se dále výsledky voleb z hlediska několika ukazatelů: podílu lidí, kteří využili internet k hlasování, a to v závislosti na místě bydliště, stranické preferenci a věku. Navzdory vysoké míře internetové penetrace lze v Norsku potvrdit teoretické předpoklady týkající se dvou subtypů digitální propasti: sociální propast a demokratická propast.

V tomto textu se z metodologického hlediska zabýváme otázkou důvěryhodnosti politiků. V první části se podíváme na to, jak se v sociologické a související literatuře vymezují pojmy důvěra a důvěryhodnost. Následující část se věnuje způsobům, jakými se zkoumá důvěryhodnost politiků. Třetí a hlavní částí článku bude představení vlastního výzkumu důvěryhodnosti politiků, který využil novou metodu zkoumání, založenou sociolingvisticky.

Volební účast a motivace k tomuto typu politické participace jsou předmětem řady zahraničních i domácích studií. Všechny tyto práce si kladou otázku, jaké okolnosti ovlivňují to, že lidé chodí k volbám. V literatuře lze nalézt rozdělení faktorů ovlivňujících volební účast do tří typů: socioekonomické prostředí, instituce a stranický systém [Blais, Dobrzynska 1998; Blais 2006], nebo také čtyři přístupy ke zkoumání volební účasti: 1) soustředit se na institucionální a právní uspořádání, 2) stranický systém, 3) vliv sociodemografických a socioekonomických charakteristik voličů na volební účast, 4) racionální uvažování o volební účasti, tedy proč se lidé voleb účastní, i když náklady mohou být vyšší než přínosy [Martikainen, Martikainen, Wass 2005 : 646 - 647]. V obecnější rovině lze tedy říci, že se zkoumané charakteristiky mohou vztahovat buď k nastavení voleb samotných, tedy ke kontextu, nebo k občanům, voličům, čili k jednotlivcům a jejich motivacím [Blais, Labbé St-Vincent 2011; Anduiza Perea 2002]. V případě individuálních podnětů k participaci na volbách lze rozlišit tři typy reprezentující: individuální zdroje (v zásadě sociodemografické charakteristiky jako věk, vzdělání, příjem), sociální integraci (operacionalizováno jako návštěva kostela a rodinný stav), a zapojení do politiky (zájem o politiku, blízkost straně, členství v straně, členství v odborech nebo ideologická orientace na pravo-levé škále) [Anduiza Perea 2002; viz též Vlachová 2012].

Celá řada empirických studií ukazuje, že zdraví a celková pohoda člověka úzce souvisejí s rodinným stavem [Brown 2000; Hamplová 2006; Murphy et al. 2007; Rogers 1996; Ross et al. 1990; Stack, Eshleman 1998] a rodinný stav a partnerské historie se považují i za jeden z klíčových faktorů tzv. úspěšného stárnutí [Crosnoe, Elder 2002; Hughes, Waite 2009; Lillard, Waite 1995]. Dosavadní práce věnovaly rozsáhlou pozornost rozvodovosti a ovdovění a jejich důsledkům pro zdraví a sociálněekonomickou situaci stárnoucí populace, mnohem méně však víme o podmínkách a důsledcích formování nových partnerských svazků.

Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 přinesly řadu překvapení a v kontextu dlouhodobého vývoje české politické scény a stranického systému, který se od druhé poloviny 90. let až donedávna jevil jako již poměrně usazený a stabilizovaný, představovaly silný otřes, jenž těžce zasáhl prakticky všechny etablované strany. Ve volebním vysílání České televize v reakci na zveřejnění prvních odhadů volebních výsledků, jež se od skutečnosti tentokrát příliš neodchýlily, padala ze strany renomovaných politologů a komentátorů vyjádření, že to je „největší revoluce v jedněch jediných volbách“ (Tomáš Lebeda), „že tyto volby jsou zemětřesením z hlediska politologického a že dojde k restrukturalizaci celého stranického systému“ (Michal Klíma) nebo že to je „revoluce v stranickém systému a nejsenzačnější výsledek od voleb v roce 1996“ (Jindřich Šídlo), jakkoli zde zaznívaly i poněkud odlišné názory. Mohutný dojem převratnosti volebního výsledku ještě do konce téhož dne umocnila i okamžitá rezignace či poskytnutí funkce k dispozici hned tří předsedů doposud parlamentních stran a jedné strany mimoparlamentní. Posléze o květnových volbách jako o revoluci v stranickém systému nebo o politickém zemětřesení poměrně běžně referovali nejen novináři, političtí komentátoři nebo aktéři politického dění, ale i autoři odborných politologických textů. Ačkoli podobná vyjádření lze vnímat i jako určitou terminologickou nadsázku, senzacionalizující žurnalistickou zkratku nebo rétorickou hyperbolu, těžko jim lze při pohledu na suchá fakta upírat jakékoli věcné opodstatnění.

Výzkum je zaměřen na kvantitativní analýzu časových perspektiv v české společnosti. K tomuto účelu byla využita Zimbardova baterie časové perspektivy (Zimbardo Time Perspective Inventory). Baterie ZTPI sestává z 56 položek postihujících pět časových dimenzí (orientací): pozitivní minulost, negativní minulost, hédonistickou přítomnost, fatalistickou přítomnost a budoucnost. Data byla získána od reprezentativního vzorku české populace v letech 2003 a 2008. Faktorová analýza poukázala na existenci vícefaktorové struktury časových perspektiv, která se zásadně neliší od originální americké verze ZTPI, ani od jejích adaptací v dalších zemích. Na základě položkové analýzy byla provedena úprava modelu tak, aby co nejlépe vystihoval česká data. Relativně nejvýrazněji se v českém souboru projevily časové orientace na minulost s pozitivním nábojem a na budoucnost. Byly nalezeny souvislosti časových orientací s věkem, pohlavím, dosaženým vzděláním a náboženským vyznáním.

Stať představuje vybrané výsledky sociologického šetření, které proběhlo krátce po volbách do Poslanecké sněmovny. Toto rozsáhlé specializované reprezentativní šetření velmi komplexně zmapovalo hodnotovou orientaci, ideologické, sociokulturní i historické složky politických postojů a sociodemografický profil respondentů, kteří ve volbách podpořili Komunistickou stranu Čech a Moravy.

Internetové vydání druhého čísla devátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Výzkum Media Tenor sledoval mediální prezentaci politických stran v televizních a rozhlasových relacích v období třech měsíců před termínem voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v letech 2006 a 2010. V prvním sledovaném období měla vládní ČSSD k dispozici podstatně větší mediální prostor než její oponenti, v roce 2010 si mediální převahu užívala ODS. Ani v jednom ze sledovaných období neskončily volby nejvyšším volebním ziskem pro mediálně nejprezentovanější politickou stranu. Z výzkumu mimo jiné vyplynulo, že zvláště komerční zpravodajské relace prosazují jisté konzervativní tendence při (ne)zobrazování nových a méně známých politických subjektů. V roce 2010 totiž o TOP 09 a Věcech veřejných informoly spíše okrajově. Pozornost analytiků byla zaměřena také na prezentaci osob předsedů nejsilnějších stran a zpravodajský prostor, který politikům k vyjádření o vlastní straně a spolustranících televizní a rozhlasové relace poskytly.

Evropa vymírá. Vymírá v tom smyslu, že porodnost je hluboko pod hranicí prosté reprodukce, tedy pod počtem 2,1 dítěte na jednu ženu . Tuto skutečnost víme dlouho a s jistou nonšalantností hodnou evropských intelektuálů ji označujeme za „demografickou sebevraždu". Je pochopitelné, že tento jev fascinuje myslitele konzervativní, ultrakonzervativní a stejně tak liberály nebo levicově založené komentátory. Konečně bylo nalezeno kolbiště, kde se lze pobít až do posledního argumentu, jakýsi ideologický Mortal Kombat . Avšak nehledě na vášnivé boje a přestřelky, na surové výpady a vzájemné osočování vlastně všichni, bez rozdílu politického vyznání, sledujeme naše umírání strnule jako oběť hada, která zkameněle čeká na svůj neodvratný osud. Mudrujeme, očekávajíce tupě a hloupě konec.

Sociální změny byly v naší zemi odstartovány před více než dvaceti lety událostmi, které se běžně označují výrazem „sametová revoluce". Vnímání sametové revoluce a jednotlivých událostí spojených s pádem komunistického režimu je podstatnou složkou historického vědomí české společnosti. Pro současnou střední generaci, která osobně nezažila komunistický puč v roce 1948 a v době násilného potlačení Pražského jara a následného nástupu tzv. normalizace byla ještě v dětském věku, je listopad 1989 jediným výrazným dějinným zlomem, který mohla „pocítit na vlastní kůži", kterého se mohla aktivně zúčastnit a následně pak využít možností, které přechod ke svobodné společnosti nově nabídl. Dvacáté výročí sametové revoluce, které si česká společnosti připomněla v roce 2009, výrazněji přitáhlo pozornost širší veřejnosti k tehdejším událostem, podnítilo vznik řady analýz tehdejších událostí i polistopadového vývoje [např. Kunštát 2010] a vyvolalo řadu otázek a diskusí spojených s hodnocením jejího významu a s bilancováním následujícího období, které znamenalo postkomunistickou společenskou transformaci [Večerník 2002], přechod od autoritativního posttotalitního společenského systému k demokracii [Brokl 1990; Balík et al. 2003; Balík a Kubát 2004], od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, a rovněž postupné začleňování do evropských a euroatlantických struktur.

Tento text vychází z analýzy tří skupinových rozhovorů vedených metodou focus groups [blíže k této metodě viz např. Morgan 1996, 2001]. Rozhovory byly uskutečněny za účelem zkoumání toho, jak lidé z různých sociálních skupin vnímají ze své vlastní pozice společenskou strukturu současné české společnosti. Cílem textu však není formulovat obecné závěry ohledně sociální struktury a stratifikace a porovnávat přitom existující sociologické koncepty a výzkumy. Jde mi o to ukázat, jak se v konkrétní situaci výzkumných rozhovorů střetávalo „sociologické" chápání sociální struktury čerpající ze sociologických konceptů a jejich terminologie na straně výzkumníků s „populárním" chápáním sociální struktury, které je založeno na sdílené potřebě vnímat společnost jako hierarchicky uspořádanou (alespoň ve smyslu odlišení těch, kteří jsou „nahoře" od těch, kteří jsou „dole"), na straně respondentů.

Ačkoliv pojem sociální kapitál (dále SC) není v teoretické literatuře jednoznačně definován, v posledních letech můžeme v rámci odborné literatury zaznamenat známky vznikajícího konsensu [Côté 2001; Schuller 2001; Hooghe a Stolle 2003; World Bank 2004; van Oorschot, Arts, Gelissen 2006; Patulny, Svendsen 2007; Field 2008], který naznačuje přijímanou definici sociálního kapitálu zahrnujícího sociální sítě, důvěru a občanské normy a hodnoty. Tento koncept sociálního kapitálu bude uplatněn i v následujícím textu. Jedná se stále o poměrně širokou a nejednoznačnou definici, jednou z jejích nevýhod je praktická nemožnost exaktního měření SC. Nicméně s podobnou nejednoznačností se lze setkat i u dalších pojmů v oblasti společenských věd, přičemž tyto pojmy právě proto, že společenská realita se neustále mění a vyvíjí, nemohou mít ustálený obsah [Anzebacher 2004].

Internetové vydání prvního čísla devátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Cílem studie je prozkoumat, zda lze tvrzení valenční teorie volebního chování ohledně motivací a důvodů volební účasti potvrdit na základě odpovědí na otevřenou otázku ohledně hlavního důvodu volební neúčasti. Konkrétně byla studována tvrzení, která se týkají konstrukce očekávaného užitku z volební účasti. K prozkoumání výše uvedených tvrzení valenční teorie ohledně motivací volební neúčasti byly využity otevřené otázky z pěti povolebních dotazníkových šetřeních konaných v Česku mezi lety 2004 a 2010.

Jedním z hlavních analytických konceptů kulturalistického přístupu, který studuje užití populární kultury jako specifické jednání, je pojem „kulturní občanství“. Tento text se proto v následujících částech bude zabývat shrnutím významů tohoto pojmu (včetně jeho okolí) a pokusí se jej – ačkoli se s ním dosud pracovalo jen při studiu protiváhy hegemonie ve formálně demokratických společnostech – transplantovat do oblasti užití televizní popkultury v autoritářském socialistickém systému.

Stať se zabývá trávením volného času. Nejprve uvádíme význam trávení volného času a odpovídající sociologickými koncepty. V empirické části analyzujeme data z mezinárodního výzkumu ISSP 2007 – Volný čas a sport. Popisujeme frekvenci 13 volnočasových aktivit a spolu s vnímanými funkce volného času je srovnáváme s 18 evropskými zeměmi. V následující části nejprve pomocí klastrové analýzy rozkrýváme strukturu volnočasových aktivit v České republice, identifikovány byly tři hlavní životní styly: (1) kulturní a sportovní aktivity mimo domov typické pro mladou generaci, (2) nakupování, navštěvování příbuzných, sledování TV a čtení příznačnou pro ženy a (3) domácí práce/kutilství charakteristické pro muže.