Jiří George Kukla (1930-2014) byl celosvětově úznávaný geolog a paleoklimatolog, který podstatným způsobem přispěl k myšlenkové revoluci v pohledu na nejmladší geologickou minulost. V článku se zabýváme především Kuklovým pionýrským výzkumem stratigrafie sprašových sérií a jeho názory na dynamiku kvartérních klimatických cyklů.
Materiály k výuce - pracovní listy, najdete v příloze níže pod obrazovou galerií.
Citovaná a použitá literatura:
HESLOP, D.; LANGEREIS, C. G.; DEKKERS, M. J. A new astronomical timescale for the loess deposits of Northern China. Earth and Planetary Science Letters, 2000, 184.1: 125-139.
HORÁČEK, Ivan; LOŽEK, Vojen. Paleozoology and the Mid-European Quaternary past: scope of the approach and selected results. Rozpravy ČSAV-MPV, 1988, 94, 1-106.
JARY, Zdzisław. Struktury peryglacjalne vistuliańskiej sekwencji lessowej na Płaskowyżu Glubczyckim. In: ŁANCZONT, Maria (red.). Glacjał i peryglacjał na międzyrzeczu Sanu i Dniestru, przewodnik seminarium terenowego II, Krasiczyn, 4-6 października, 50-52.
KUKLA, George Jiří. Pleistocene land-sea correlations I. Europe. Earth-Science Reviews, 1977, 13.4: 307-374.
KUKLA, George Jiří. Correlations between loesses and deep-sea sediments. Geologiska Föreningen i Stockholm Förhandlingar, 1970, 92.2: 148-180.
KUKLA, George Jiří. Loess S tratigraphy of Central Europe. In: BUTZER, Karl W.; ISAAC, Glynn L. (ed.). After the Australopithecines. The Hague: Mouton, 1975, 99-188.
KUKLA, Jiří; LOŽEK, Vojen; ZÁRUBA, Quido. Zur Stratigraphie der Lösse in der Tschechoslowakei. Quartär, 1961, 13: 1-29.
KUKLA, George Jiří; KOČÍ, Alois. End of the Last Interglacial in the Loess Record. Quaternary Research, 1972, 2.3: 374-383.
LOŽEK, Vojen. Mittel- und jungpleistozäne löss Serien in der Tschechoslowakei und ihre Bedeutung für die löss-Stratigraphie Mitteleuropas. Report of the I. International Congress on Quaternary, Warschau. 1968, 525-549.
LOŽEK, Vojen. Příroda ve čtvrtohorách. Praha: Academia, 1973, 372pp.
RUTH, Urs, et al. Dust concentration in the NGRIP ice core. PANGAEA, 2007. doi.pangaea.de/10.1594/PANGAEA.587836
WOILLARD, Geneviève M.; MOOK, Willem G. Carbon-14 dates at Grande Pile: correlation of land and sea chronologies. Science, 1982, 215.4529: 159-161.
Jiří George Kukla (1930–2014) was a world-renowned geologist and paleoclimatologist who contributed significantly to the revolution in thinking about the earliest geological history. This text deals mainly with Kukla’s pioneering works in the loess stratigraphy and his views on Quaternary climate dynamics.
-
Korelace kyslíkového izotopického záznamu z grónského ledovce (NGRIP Members 2004) s půdně-vegetačním a erozně-sedimentačním vývojem střední Evropy pro období posledních 125 tisíc let. A – dominantní biomy středoevropských nížin a pahorkatin (podle V. Ložek 1973 a A. Freunden a kol. 2014), B – poměr pylových zrn dřevin a bylin ze sedimentů jezera La Grande Pile, Vogézy, severovýchodní Francie (podle G. M. Woillard a W. G. Mook 1982), C – dynamika eolické sedimentace (tedy způsobené větrem) v severo- atlantské oblasti na základě variací prachových částic v grónském ledovci (Ruth a kol. 2007), D – převažující pedogenetické a erozně-sedimentační procesy středoevropských nížin a pahorkatin, E – idealizovaný sprašový záznam suché sprašové oblasti střední Evropy
-
Drtivá většina sprašových odkryvů, na kterých Jiří Kukla demonstroval zákonitosti pedo-sedimentárního vývoje kvartérního prostředí, je dnes minulostí. Na snímku je stěna ve sprašové rokli v Zeměchách u Kralup – jedna z mála lokalit v Čechách, kde je zachycen úplný sled spraší, paleopůd a svahových sedimentů posledního klimatického cyklu. Ve spodní části profilu zřetelná mnohametrová návěj spraše z předposledního glaciálu, na jejímž povrchu se v období posledního interglaciálu vyvinul půdní komplex sestávající z lesní půdy typu luvizem a stepní černozemě (PK III). V jeho nadloží se nachází sekvence svahovin s dvojicí černozemí (PK II), reprezentující období časného glaciálu. Ta je překrytá svahovinami a spraší z pleniglaciální fáze se slabě vyvinutou hnědozemí (PK I), náležející klimaticky příznivějšímu období tohoto úseku. Foto S. Meszner
-
Korelace pilířových evropských sprašových sérií s klimatostratigrafickou škálou čtvrtohor. A – standardní stratigrafické členění kvartéru, B – stratigrafické schéma středoevropských a čínských sprašových sérií, s hvězdičkou horizonty s biostratigraficky významnými nálezy fauny (upraveno podle I. Horáček a V. Ložek 1988), C – křivka magnetické susceptibility sprašové série Luochuan a její korelace s izotopickou škálou hlubokomořských sedimentů (upraveno podle D. Heslop a kol. 2011), D – křivka změn poměru izotopů 16O a 18O z hlubokomořských sedimentů s vyznačenými marinními izotopickými stupni (MIS) – dnes standardní referenční systém globální klimatostratigrafie čtvrtohor. Lichými čísly jsou značena teplá období (interglaciály a interstadiály), sudými chladná období (glaciály a stadiály).
-
Jiří Kukla (1970): Nástin korelace sprašové křivky a terestrického záznamu (vpravo) s paleoklimatickou výpovědí prvních hlubokomořských vrtů (uprostřed) a magnetostratigrafických epoch nejmladší geologické minulosti (vlevo) – pionýrské schéma moderní paleoklimatologie.
-
Sprašové série jsou z velké části tvořeny gravitačně přemístěnými sedimenty (svahovinami). Specifickým typem svahovin je sediment, který Jiří Kukla označuje jako hlínopísky – rytmicky zvrstvené agregáty velikosti pískových zrn tvořených prachem a půdními částicemi. Na základě pozorování recentních procesů dospěl Kukla k závěru, že jsou hlínopísky produktem ronového (plošného dešťového) splachu vysušeného povrchu, a že tedy indikují dlouhodobě suché období následované sezonou přívalových dešťů. Ve fosilním záznamu akumulace hlínopísků reprezentuje suché stepní prostředí s vysokou sezonalitou klimatu. Detail vrstev hlínopísků na sprašovém profilu v Bíně nad Hronom. Foto J. Hošek
-
V důsledku omezené eroze povrchu a nízké intenzity periglaciálních procesů jsou na sprašových plató zachovány jedny z nejkompletnějších sérií v Evropě, pokrývající souvisle časový úsek posledního milionu let. Profil na lokalitě Mircea Voda v Rumunsku s fosilními půdami interglaciálů MIS 15–5, tedy zhruba posledních 600 tisíc let. Foto U. Hambach
