4 velké sociologické rozhovory: Petr Vašát, Lucie Trlifajová, Matouš Pilnáček a Dana Hamplová

Petr Vašát (Lokální a regionální studia) pro Týdeník Respekt:
Měli bychom sledovat, co bezdomovectví říká o naší společnosti

Podle Petra Vašáta, který se dlouhodobě věnuje fenoménu bezdomovectví – například v rámci dnes již ukončeného projektu HOBOhemia – je optika aktérů, kteří zasahují do debaty o bezdomovectví, vesměs patologická, ve smyslu, že se jedná o chybu lidí bez domova. „Máme tady psychologizující přístupy zkoumající patologické jevy nebo etnografické studie zabývající se každodenností, ale dál už nejdeme. Snažím se to akcentovat, jenže narážím na nezájem. Když jsem byl součástí nějakého výzkumu, šlo o to zmapovat mezery sociálního systému. Nikoliv o makroekonomickou rovinu jako nízké příjmy a globálně ekonomický rozměr, který se niterně váže i na české bezdomovectví. Je třeba rozkrýt, že se bezdomovectví pojí s globálními vztahy. Nejde jen o to, že u nás chybí zákon o sociálním bydlení,“ vysvětluje.

V rozhovoru se také například dozvíte, jak se dělá terénní výzkum mezi lidmi bez domova, jaké jsou důsledky zaměření médií na mikrorovinu této probematiky nebo jaké očekávat dopady současné koronavirové krize.

Lucie Trlifajová (Socioekonomie bydlení) pro Deník N:
V této krizi zaznívá daleko méně, že se lidé dost nesnažili, nešetřili a mohou si za ni sami

Lucie Trlifajová v rozhovoru upozorňuje na nebezpečí současné krize, v jejímž důsledku podle ní přibude lidí, kteří si nemohou dovolit to, co je vnímáno jako běžné, čímž odkazuje na fenomén tzv. důstojné mzdy, jímž se dlouhodobě zabývá. „Skupina lidí, která na důstojné minimum dosáhne, se možná kvůli ekonomickým efektům pandemie trochu zmenší. Vlastně to ukazuje: Podívejte se, kvalita života určité části naší společnosti klesla. Pokud to nastane, je to indikátor něčeho potenciálně problematického. Vypovídá to o tom, že velká část zaměstnanců se dlouhodobě pohybuje v ekonomicky nejisté situaci. Zároveň jde o skupinu lidí, kteří nemusí cítit, že jim společnost nabízí dostatečnou příležitost se uplatnit. Nemohou dosáhnout na to, co je vnímáno jako běžné, přestože pracují. Výpadek příjmu je pro ně ohrožující. A to vytváří velké pocity frustrace, které se projevují jak sociálně, tak politicky,“ popisuje už v úvodních odpovědích.

Jak se mění hladina důstojné mzdy, ve kterých odvětvích ubývají spolu s prohlubující se krizí pracovní příležitosti, které sociální skupiny patří mezi nejohroženější a jaké jsou nyní možnosti řešení této krize? Nejen to se dočtete v uvedeném rozhovoru.

Matouš Pilnáček (Centrum pro výzkum veřejného mínění) pro Finmag:
Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Matouš Pilnáček se ve své práci věnoval mimo jiné také proměně důvěry ve společnosti během pandemie. Podle něho by opatření lidé přijímali lépe, pokud by o nich jednotně informoval nepolitický zdravotnický orgán. „Za normálních okolností je pro tvorbu sociální důvěry důležitá zejména důvěra ve funkční stát – fungující soudy, výběr daní, férové volby. Tato důvěra vytváří bezpečné prostředí pro interakce mezi lidmi. Při pandemii se ale dostáváme do jiného společenského kontextu. Najednou už není tak důležité, zda funguje běžný chod státu. Protože se cítíme ohrožení šířením viru, pro důvěru ostatním lidem jsou důležité ty instituce, které zajistí naši bezpečnost,“ vysvětluje.

Kterým institucím věří lidé v průběhu pandemie nejvíce? Liší se podle obav důvěra v opatření? Jakými mechanismy se ve společnosti buduje důvěra? Odpovědi naleznete v odkazovaném rozhovoru.

Dana Hamplová (Sociální stratifikace) pro CNN Prima News:
Co je štěstí? Nyní především nebýt chudý

Socioložka Dana Hamplová se zabývá zkoumáním subjektivní kvality života, životní spokojenosti a toho, jak lidé prožívají vlastní životy. V rámci tohoto tématu, pohybujícímu se na pomezí psychologie a sociologie, se podle ní můžeme dozvídat, jak se lidé cítí, což je něco, co ovlivňuje některé objektivní charakteristiky života i člověka. Co tedy dělá člověka šťastným, resp. co o tom říká výzkum? „V některých případech lze mluvit o objektivních charakteristikách, které nás dělají šťastnějšími. Například fakt, že nejsme příliš chudí. Nejde o to, být bohatý, ale hlavně nebýt chudý. Lidé s existenčními starostmi jsou méně spokojení, méně šťastní, žijí více ve stresu. Zjistili jsme, že vdané ženy a ženatí muži žijí o 10 let déle než svobodní. Jde tedy o zásadní rozdíl v délce života. Nejšťastnější jsou potom ti, kteří mají spokojenou rodinu, nebudou chudí, mají práci. Velkou roli hraje i fakt, jak se lidé stavějí k životu. Štěstí a spokojenost si lze do jisté míry vytrénovat. Třeba tím, že se budeme zaměřovat na dobré a pozitivní věci nebo na pomoc druhým,“ vypočítává různé rysy šťastného života.

A co spokojenost a dopady pandemie COVID-19? Jaké skupiny jsou nejvíce zasažené? Proč je tak zásadní štědrost? Rozhovor je dostupný také ve formě dvacetiminutového videa.