Článek analyzuje funkci, kterou v díle raného M. Heideggera plní myšlenka destrukce, a zkoumá na tomto základě, jak je obecně možné charakterizovat vztah mezi hermeneutikou a destrukcí, resp. vzhledem k pozdějšímu vývoji filozofie, mezi hermeneutikou a dekonstrukcí. Při analýze pojmu destrukce je položen důraz na to, jak je postup destrukce použit na tradici aristotelské substancialistické ontologie a na Kantovu teorii poznání, což jsou dvě klíčová témata raného Heideggera. Při zkoumání vztahu mezi hermeneutickou a dekonstruktivní intencí filozofování se naproti tomu článek soustředí na to, jak jsou oba tyto přístupy rozvinuty u pozdějších autorů, na něž měla Heideggerova filozofie silný vliv: u J. Derridy a u H.-G. Gadamera. V závěru článku je upozorněno na to, že určité pojítko mezi hermeneutikou a dekonstrukcí lze navzdory všem rozdílům spatřovat v pojmu kritiky.
The article analyses the function fulfilled by the idea of destruction in the early work of M. Heidegger and investigates, on this ground, how the relationship between hermeneutics and destruction and, later, between hermeneutics and deconstruction, can be described. In the analysis of the concept of destruction, attention is paid to the way destructive procedure is applied to the tradition of Aristotelian substantialistic ontology and to Kant’s epistemology, which are two key topics of early Heidegger. In the subsequent investigation into the relationship between the hermeneutic and deconstructive intentions of philosophising, the article concentrates on the further development of both approaches by authors strongly influenced by Heidegger’s philosophy: J. Derrida and H.-G. Gadamer. The article closes with the conclusion that, despite all the differences, a certain affinity between hermeneutics and deconstruction can be found in the concept of critique.
Facebook
Twitter
Tweets by Sociologicky
Newsletter