V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
VERONIKA KOŠNAROVÁ
Miroslav Olšovský (1970) v literatuře rozhodně není žádným nováčkem. V minulosti vydal básnické sbírky Záznamy prázdnot (2006), Průvodce krajinou (2011), Kniha záznamů a prázdnot (2017), Tahiti v hlavě (2019) a na pomezí básně a prózy stojící knihu Líčení (2012); edičně připravil výbor z díla představitele moskevského undergroundu padesátých let 20. století Igora Cholina (Nikdo z vás nezná Cholina [2012]) a ještě dříve spolu s Jakubem Šedivým a Tomášem Vůjtkem překladovou antologii literární a filozofické tvorby pětice ruských autorů patřících ke skupině Činari (Ten, který vyšel z domu… [2003]). Soubor esejů Anarchie a evidence, vydaný v Literární řadě nakladatelství Academia v koedici se Slovanským ústavem, kde M. Olšovský pracuje, je nicméně jeho debutem v rámci odborné literatury.
KAREL KOMÁREK
Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul to nenaznačí, podtitul chybí a za titulním listem hned začíná interpretační studie editorů): dosud netištěné kulturní a náboženské úvahy, které Čep napsal pro Rádio Svobodná Evropa, a výběr z těch, které publikoval v exilových časopisech Nový život, Perspektivy, Proměny a Svědectví. Jde o texty z let 1953–1966, které autor nezařadil do knižních souborů vydaných v exilu; třináct z nich vyšlo v pátém a šestém svazku Čepových spisů, které připravili Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček (Samomluvy a rozhovory [1997], Poutník na zemi [1998]).
VALENTINA PARISI (přeložila Lucie Johnová)
Nedávno vydaná antologie Samizdat Past & Present, kterou edičně připravil Tomáš Glanc, zaujímá v rozrůstající se literatuře na toto téma zvláštní místo. Na jednu stranu reaguje na posun, který se v této oblasti poslední dobou projevuje, tedy na „depolitizaci“ samizdatu, jež s sebou přináší rostoucí zájem o jeho typologické, mediální a performativní aspekty, na druhou stranu se vrací k sedmdesátým letům 20. století a nabízí diachronní pohled na různé interpretace přisuzované tomuto fenoménu čtenáři i odborníky.
DALIBOR TUREČEK
Z produkce Oddělení pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR vzešel po monumentálních dějinách cenzury v moderní české kultuře další podstatný projekt, zahajovaný právě recenzovaným svazkem a soustředěný k podobě, funkcím a proměnám knižního trhu. Monografie je totiž představena jako první svazek ambiciózní ediční řady Knižní kultura, která se podle anonce na zadní straně přebalu bude zaměřovat „na kulturní historii psaného slova od středověku až do současnosti“, přičemž výslovným předmětem budou „výroba, šíření či čtení rukopisných a tištěných textů i další kulturní praktiky, zkoumané v rámci oboru dějiny knihy“. Rámcové vymezení je tedy velmi široké a vnitřně mnohotvárné, výzkum také nevstupuje na nedotčenou půdu, navazuje na dějiny tiskařství i knihy, nemluvě už o správních a ekonomických dějinách.
Číst dál: První příspěvek k široce pojatému zkoumání knižního trhu
VÁCLAV SMYČKA
Napsat čtivou knihu, která je plná informací o něčem tak odborném, jako je česky a německy psaná literatura z Čech přelomu 18. a 19. století, je bezesporu uměním. Toto umění, musíme si přiznat, většina z nás, literárních historiků, neovládá. Marek Vajchr, jak ukázal v knize Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace, mu ovšem rozumí. Dokázal napsat poutavou knihu o zrození fikční imaginace na konci 18. století v českých zemích a do jejího středu umístil postavu Josefa Schiffnera, které přiřkl autorství mnoha německy a později i česky tištěných románů, povídek a pohádek. Má to však jeden háček, vlastně háčků hned několik: kniha je plná zkreslení a přehmatů, takže některé z těch nejpřekvapivějších tezí jsou zřejmě nepravdivé. K tomu ale až později.