Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společenskopolitické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace.
Previous
Next
Kniha tovaryšská… a hned už syntéza
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Původní, italské vydání této nevelké publikace má vročení 1950 (podruhé vyšla po autorově smrti v...
Řád tvaru
LUKÁŠ HOLEČEK
V roce 2013 Jan Wiendl ve své studii „Hledání »pravé« moderny. Tvar, řád a tradice jako výzvy české...
Cesty k textu
JIŘÍ PELÁN
Michael Špirit je dnes v oboru textologie nesporně autoritou číslo jedna. Má za sebou desítky...