JIŘÍ PELÁN

Michael Špirit je dnes v oboru textologie nesporně autoritou číslo jedna. Má za sebou desítky prvotřídních edic (přesně 67), zpravidla bohatě komentovaných, některých mimořádně náročných. Není však pouze vynikající muž praxe, ale klade si průběžně nad svým oborem otázky obecnějšího charakteru. Lze jen přivítat, že se rozhodl ze svých zkušeností vydat počet a že tak učinil právě v dvojí rovině: jednak ve své knize nabízí programové úvahy, jednak formou exkurzů ilustruje komplexnost problémů, s nimiž se textolog vyrovnává, a prověřuje nosnost zásad, jež jsou doporučovány.

Kniha zřetelně vzešla z vědomí, že ediční praxe se proměnila a že dochází ke zpochybnění některých principů, jež pokládala za nedotknutelné generace Felixe Vodičky, Rudolfa Havla a Rudolfa Skřečka či na ně navázavší generace Emanuela Macka, Mojmíra Otruby, Jarmily Víškové, Milady Chlíbcové a řady dalších skvělých editorů s mimořádně bohatou bibliografií. V poslední kapitole své monografie Špirit dosti široce diskutuje studie a edice Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana, kteří už delší dobu nabízejí decentně, ale nepokrytě systematickou revizi zásad nastolených touto školou. Špiritův postoj v této diskuzi není jednoznačný: i pro něho jsou některé axiomy, jak je zformulovala klasická příručka Editor a text — zejména ty, jež implikují „nevyhnutelná řešení“ (s. 211) —, zpochybnitelné, zároveň však plně uznává výkony havlovské a mackovské generace a na jejich odkaz hodlá navázat.

Špirit, zdá se, vyznává spíše kontinuitu než přeryv a tam, kde je polemický, přichází vždy s konstruktivními návrhy. Silou jeho kritických postojů je racionální uchopení problému a konkrétnost analýz. Inspirativnost jeho pojetí pak spočívá zejména v odmítnutí apriorních hledisek — a v tom je s Kosákem a Flaišmanem rozhodně zajedno —, ba v ochotě relativizovat jakýkoli vyslovený princip na základě vědomí, že každý text je jedinečný a říká si sám o nástroje své prezentace. Právě proto také věnuje tolik pozornosti posunům ve vnímání ediční praxe.

Takové posuny registruje hned úvodem nad dvacetiletou historií vydávání edice Česká knižnice. Oceňuje ústup od antologizace textů (před rokem 1989 dominantní), nedogmatickou rozvahu nad výchozím textem (tj. odmítnutí pravidla poslední ruky) a podstatně velkorysejší pojetí edičního komentáře.

Prosazení těchto zásad pokládá — nepochybně právem — za velké pozitivum. Negativní moment spatřuje ve stávající praxi, kdy se ze strany redakce editorovi nedostává (zpravidla z důvodů personální, časové či finanční tísně) dostatečné redakční oponentury či kontroly. Důrazně upozorňuje na kvalitu výsledku tam, kde tato spolupráce nechyběla: v případě vydání Spisů Seifertových (Brabec a kol.), Josefa Čapka (Opelík a kol.) a Spisů Poláčkových (Chlíbcová, Trochová a Víšková). Nad vysoce pochvalným hodnocením Poláčkových Spisů zaznívají pouze drobné kritické připomínky, jež jsou nicméně pro Špiritovu koncepci textologické práce příznačné: odmítá například snahu o striktní žánrové vymezení u takového materiálu, jenž se tomu vzpírá (v Poláčkově případě oddělení soudniček a ostatních novinových zpráv), ale připouští tuto možnost, pokud editor jasně deklaruje subjektivní motivaci tohoto postupu.

To jsou velmi střízlivá slova, která svědčí ani ne tak o Špiritově velkorysosti, jako o bohaté zkušenosti s rozdílnými editorskými úkoly, jež ho poučily, že vždy jsou možná alternativní řešení. Jak ukazují dnešní polemiky, taková slova nicméně nejsou úplně samozřejmá. Již zmíněný Michal Kosák vedl recentně spor s Jiřím Opelíkem, který připravil ze značně různorodého materiálu z pozůstalosti Ladislava Grossmana svazek nazvaný Dopisy Mileně. V tomto svazku byla silně rozmyta hranice mezi soukromými a literárními texty, a Kosák pokládal takové mísení literárních a dokumentárních textů za nepřijatelné. Texty ovšem svou — neformální — jednotu měly: byly velmi koherentním svědectvím o Grossmannově vstřícném, ale nesnadném vrůstání do izraelského společenského kontextu, a subjektivní volby editorovy tu tudíž byly bohatě zúročeny vznikem čtenářsky srozumitelného celku. Rozumím-li dobře, od Špirita by se takové výtky Opelíkovi nedostalo.

Za nepochybný klad posledních desetiletí považuje Špirit, jak řečeno, také zproblematizování preference vydání poslední ruky, motivované jednak důrazem na vstup díla do dobové literární struktury, jednak vědomím, že v komunistické éře tu často působily cenzurní či autocenzurní tlaky. I v tomto případě nicméně Špirit příznačně odmítá dogmatizaci tohoto obratu. Nezrušena pro něho zůstává zásada nezasahování do slovesné podoby textu (zamítá především jeho „modernizaci“), jako otevřená se mu však jeví otázka pravopisné podoby textu, již starší škola (viz příručku Editor a text) principiálně unifikovala. Špirit ani v tomto sporu nezaujímá kategorické stanovisko a připomíná, že požadavek neaktualizování pravopisu byl sice nastolen, ale nikoli jako direktiva. Pro zachování autorské ortografie, jak to prosadila Erika Abramsová v edicích textů Ladislava Klímy, má však pochopení.

Tendenci „nezasahovat“ a „neaktualizovat“ pravopis ovšem nelze pokládat za dořešený problém. Budiž mi na tomto místě dovolen malý komentář, jenž se ke Špiritovu výkladu vztahuje jen volně.

Nedotknutelnost slovesné podoby textů vypadá jako truismus, v některých — krajních — případech však tato zásada zcela platit nemusí. Zvláštní problém například nastává ve chvíli, kdy se vydávají z pozůstalosti texty, které neprošly poslední revizí a zůstaly neredigovány. Ještě jednou lze v této souvislosti připomenout polemiku Kosák × Opelík. Michal Kosák v této polemice vytkl Opelíkovi také „redakční“ zásahy do Grossmanových rukopisů, když ten v těchto textech — textech Slováka, který se rozhodl psát česky — odstraňoval slovakismy, jež neměly žádnou estetickou funkci. Důvody, proč se takto Opelík rozhodl, jsou však rozhodně akceptovatelné, a hlavně: jsou v ediční poznámce jasně sděleny. V Kosákově postoji je takto určitá rigidnost, jíž se — jak vyplývá i z toho, co bylo řečeno výše — jeho teoretická báze vůbec nevyznačuje (ta je naopak nesena odporem k příliš mechanickým postupům). Zatímco Opelík své řešení vyargumentovává, Kosák je pouze zakazuje. To u Špirita nenajdeme.

U Klímy lze podržení jeho pravopisných zvyklostí pokládat za vcelku půvabnou patinu (tím je ovšem zároveň řečeno, že čtenáři se vskutku nedostává „neutrálního“ textu, před čímž starší editoři výslovně varovali). Při sestupu do hlubší minulosti (a nemusíme hned myslet na obrozenské texty) by však paušální aplikace takové zásady četbu silně zatížila. Těžko popřít, že kdysi závazný princip ortografické unifikace prospíval transparentnosti četby. Lze říci alespoň tolik, že čtenář by měl mít především jistotu, že to, co se mu jeví jako nestandardní, je vskutku autorovým záměrem, a ne přehlédnutím či dokonce tiskovou chybou: když Erika Abramsová tiskne Luther a o pár stránek dále Luter, čtenář takovou jistotu nemá. A je tu ještě jedno principiální riziko: při důsledné „neaktualizaci“ se fakticky vytrácí rozdíl mezi kritickým a diplomatickým vydáním a při současných možnostech reprodukce se tak celá ediční práce může jevit jako cosi zbytného.

Normalizace syntaktické interpunkce jistě není takovou samozřejmostí, jak se to může na první pohled jevit. Michal Kosák ve své edici Fričových básní ponechal sporadické čárky v jinak neinterpungované promluvě, tak jak je našel v rukopisech. Nepochybně to bylo dobré řešení: jak úplné zrušení interpunkce, tak její doplnění by nesporně bylo unifikací, již autor nezamýšlel. Ale v jiných případech je situace komplikovanější. Jankovič sice právem upozornil, že u Hrabala má interpunkce často výdechovou, a nikoli syntaktickou funkci (frázuje promluvu nemechanicky, a předepisuje tak jisté specifické, pro orální přednes charakteristické intonační linie). Avšak jakkoli je toto upozornění závažné, editor před ním stojí v rozpacích, neboť Hrabalovy rukopisy nejsou vypracovány s takovou pečlivostí, aby každá opomenutá čárka mohla být prohlášena za záměr. A tak důsledné respektování výchozí podoby textu (jistě, v řadě případů dnes už nerealizovatelné) by na čtenáře nutně působilo jako iritující pravopisný chaos. Některé ortografické problémy jsou podstatně subtilnější: tiskne-li Kosák ve Fričově překladu Laforguovy básně „Žalozpěv uraženého manžela“ Můj Bože s velkými písmeny, pak nepochybně respektuje rukopis; majuskule M je ovšem v češtině nezdůvodnitelná. Při bližším pohledu zjišťujeme, že Frič pouze kopíruje Laforguovo Mon Dieu, kde je majuskule dána tím, že francouzský verš konvenčně začíná s velkým písmenem (což Frič jinak zrušil).

Touto odbočkou chci pouze naznačit, že příklon k „neaktualizovaným“ edicím v sobě možná tají více problémů než zásada edice „aktualizované“. Špirit o těchto úskalích detailně neuvažuje (a možná si tuto problematiku rezervoval pro jinou práci), jeho pozice (jak v teorii, tak v praxi) je nicméně jasná: vrací problém k neoddiskutovatelné individualitě každého textu a odmítá jak plošnou „aktualizaci“, tak plošné „zastavení jakýchkoli pravopisných úprav“ (s. 30).

Mimořádně originálním přínosem Špiritovy knihy jsou detailní analýzy ediční praxe posledních desetiletí na bázi vydávání sebraných spisů. Konstatuje, že koncepce těchto řad je zpravidla poznamenána proměnlivým kulturně-politickým kontextem, což znamená: doba vydávání se neúměrně prodlužuje, principy vydávání se mění za pochodu, provokativní pasáže jsou vypouštěny či korigovány neadekvátními komentáři, řady nebývají dokončeny. Takto byla postižena například edice díla Šaldova.

Specifickým případem jsou spisy vydávané za autorova života, zpravidla také za autorovy účasti: takové spisy pokládá Špirit za nový umělecký čin (zřetelně doložitelný například v případě Spisů Holanových či Hrabalových, sporný v případě Spisů Nezvalových). V některých případech je tvůrčí charakter edice zdůrazněn i tím, že u příležitosti takto bilancujících vydání dochází dokonce k radikálnímu přepsání původních textů (jak je tomu např. u „spisů“ Kabešových či Wernischových). Potenciálním rizikem Spisů žijících autorů je otevřenost těchto řad, zakládající neblahou možnost, že se jednotlivé svazky „nesloží v celistvou strukturu“. To se přihodilo v případě Spisů Josefa Škvoreckého, kde ovšem sehrály svou roli i vnější okolnosti. Spisy začaly vycházet bez předběžné bibliografie a bez pevnějšího plánu (nebyla k němu vůle ani u autora, ani u editora), nebyly dořešeny autorské podíly (Zábranova účast na některých textech), pořadí svazků bylo narušeno tím, že autor po podepsání smlouvy proti původní domluvě rozdal řadu textů jiným nakladatelům, ve vydávání se vystřídali různí nakladatelé, jednotlivé svazky pořádali různě kvalifikovaní editoři. V důsledku těchto okolností se jednotlivé ediční realizace pohybují od textologicky neošetřených přetisků ke skutečným kritickým vydáním (v některých případech — zejména v těch, na nichž se podílel sám Špirit — dokonce vzorných a vzorových).

Obecně platí, že Špiritova kritika studovaných edičních realizací (nejen Spisů Škvoreckého, ale také Spisů T. G. Masaryka, Spisů Nezvalových, Rezkových, Němcových a dalších) je vedena z pevných teoretických pozic a že je to také kritika principiálně konstruktivní (což nebývá běžným zbožím). Výtky, jež Špirit na adresu jednotlivých edičních řad formuluje, jsou vesměs cenné pro jakýkoli příští pokus o souborné vydání toho kterého autora (a uznávám, že to platí beze zbytku i pro druhou řadu Hrabalových Spisů, na níž jsem se podílel). Mimořádně instruktivní je například jeho konkrétní návrh, jak by mohla vypadat v rámci Škvoreckého Spisů edice jeho povídek, kterou by bylo možno pokládat za uspokojivou. Špirit i na tomto místě zdůrazňuje, že při promýšlení tohoto zadání nelze vycházet z předpokladu, že tu je jediné ideální schéma, ale že je třeba volit z možností, jež dokážou dát zvolené konfiguraci pevnou logiku, neboť každá z těchto alternativ může nasvítit dílo objevným způsobem. Řazení může být prostě chronologické (zachycující formální a tematickou dynamiku žánru), může v rámci chronologie rozlišit menší a větší žánry (povídky a novely), může brát ohled na autorské knižní celky a do zvláštního oddílu vyčlenit novely a povídky do sbírek nezařazené. Lze uvažovat — s jistou opatrností — i o subtilnějším členění: povídkové sbírky, novely + zbylé povídky podle vypravěčské konstrukce nebo tematické příbuznosti. Neméně pronikavé úvahy se týkají potenciálního projektu Spisů Kunderových, kde Špirit mimo jiné přesvědčivě dokládá, že v tomto konkrétním případě bude muset příští editor systematicky vtáhnout do hry i cizojazyčné verze Kunderových textů. Tyto partie Špiritovy knihy jsou mimořádně cenné nejen pro každého „začínajícího editora“, ale pro textologickou teorii vůbec.

Za pevné vodítko jakékoli ediční práci pokládá Špirit tři zásady, jež na jednom místě svých úvah formuluje verbis expressis: „a) průzkum celého dosavadního díla a sestavení bibliografie, b) jednoduchý, rozloze a fasetám spisovatelovy tvorby přiměřený způsob uspořádání a c) nakladatelská obětavost a vytrvalost“ (s. 71). V závěrečné kapitole, nazvané „Textologie dnes“ — zrcadlové ke kapitole první („Textologie dnes?“) — Špirit konstatuje, že „volnotržní“ principy zasáhly i vztah nakladatelů k textologii, v důsledku čehož velká část vydání tzv. „volných“ českých klasiků je nezřídka ledabylá, diletantská a neseriózní. Současně však vysoce hodnotí fakt, že teoretická reflexe se právě dnes posunula — zejména zásluhou dvou jmenovaných mladých odborníků Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana — na překvapivě vysokou úroveň, a facit jeho úvah není rozhodně pesimistický. Špirit je ve skutečnosti přesvědčen, že „česká textová kritika nikdy nebyla rozvinuta tak jako dnes. Má po ruce spolehlivě vydané a komentované normativní texty oboru s aktuálním odstiňujícím korektivem, rozvinutím a kontextualizací. Má knižní řadu věnovanou domácí i zahraniční teorii svého oboru. Disponuje edicí, která spojuje elektronické a tištěné médium, i knižní řadou, v níž je editorům umožněno realizovat nadčasové vydavatelské projekty, jež nejsou podmíněny prodejní úspěšností. A především se v posledním čtvrtstoletí kříží, vrství a vzájemně ovlivňuje značné množství argumentovaných vydavatelských přístupů“ (s. 219). Zbývá dodat, že sám má lví podíl na této optimistické bilanci.

Michael Špirit: Textologie dnes. (Příručka pro začínající editory). Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2019. 267 stran.

Vychází v České literatuře 5/2020.