VENDULA REJZLOVÁ‑ZAJÍČKOVÁ
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., vlastní svým rozsahem i inventářem unikátní fotoarchivní sbírku, obsahující přes 163 000 polí mikrofilmů a 155 000 fotokopií staročeských rukopisů a tisků ve staročeštině, latině a němčině. Pozornost nevzbuzuje pouze databáze těchto materiálů, ale také historie sbírky jako takové, která reflektuje bádání o starší české literatuře v naší instituci od čtyřicátých let 20. století. 
Svědectvím o vzniku a postupném rozšiřování Staročeské sbírky jsou tři ručně psané svazky přírůstkového katalogu (1941–1962, 1 536 položek; 1962–1990, do položky 2 507; 1990–1996, do položky 2 635). Z povahy rukopisů a starých tisků lze vyvodit, že prvotní účel této sbírky byl zachovat alespoň faksimile významných staročeských rukopisů a prvotisků před zničením během 2. světové války. Dnes již archaickou metodu reprezentuje nejstarší vrstva sbírky fotografiemi zasazenými do skleněných destiček. Dalším médiem jsou mikrofilmy, přístupné na dobové čtečce, a černobílé vyvolané fotografie. Tyto fotografie byly pořízeny s dobrou hloubkou ostrosti a mírou kontrastu, i v současnosti slouží vědeckým účelům. Je výzvou pro další badatele zmapovat, které segmenty z fondů Staročeské fotoarchivní sbírky jsou dosud užitečné a nenahraditelné, jinde stěží dohledatelné, či dokonce zaniklé a ztracené.
První příspěvek (přír. č. 1 a 2) byl pořízen roku 1941, a to Bible litoměřická, nejprve snímky a záhy fotografie zasazené do skleněných destiček. Druhou památkou (přír. č. 3), pořízenou ještě v roce 1941, byl Komenského německý Kancionál, uložený v Berlíně, zdokumentovaný na 632 mikrofilmových snímcích. V roce 1942 přibyly snímky a skleněné desky Bible olomoucké, následovně Miřinského Václava kněze písně staré, gruntowní a velmi utěšené z roku 1522 (přír. č. 5), (1942–1943), dále Kněze Václava Miřinského Písně z roku 1531, Písničky křesťanské ke cti a chvále Boží z mnohých jiných sebrané (dnes on‑line přístupné na www.manuscriptorium.org — přír. č. 6, 7 a 8), dále Habrovanský kancionál (tisk asi 1530–1536, přír. č. 9) a Blahoslavova Grammatika česká, uložená v Brně (přír. č. 10). Pod číslem 11 je uveden „dar dr. V. Flajšhanse“, na fotografiích zdokumentované dílo renezančního matematika Jiřího Brněnského.
Velká část fondu byla pořízena v kritickém roce 1943 (přírůstková čísla 12–95), jmenujme alespoň rukopisy Dalimilovy kroniky, Podkoní a žák, Tandariáš a Floribella, Sborník krumlovský, Zrcadlo člověčieho spasenie, Starý zákon Dobrovského, legenda o sv. Kateřině, Barlaam a Jozafat, Husovo Kázání o umučení, Kancionál český z roku 1559, Bible hlaholská, Vokabulář třebovský (Lateinisch‑Deutsches Wörterbuch) z roku 1414, různé liturgické texty a slovníky, a především Bible litoměřická jednosvazková (1429), která je v současné době nezvěstná. Většina těchto rukopisů či starých tisků je uložena v Národní knihovně (v katalogu uvedené jako Zemská universitní knihovna).
V roce 1944 (přír. č. 96–125) byly pořízeny např. kopie Bible boskovské a Bible olomoucké, Starého zákona pálšiovského, Švehlův žaltář a Nový zákon a rukopisy Alexandreidy.
Z roku 1945 (přír. č. 126–139) se dochovaly pouze negativy (nikoli fotokopie): apokryf o Jidášovi, legenda o sv. Jiří, Passionál drkolenský, legenda o sv. Prokopovi z Hradeckého rukopisu, brněnská legenda o sv. Kateřině, muzejní zlomek Mastičkáře, opět Bible leskovecká a další.
V období relativního politického klidu 1946–1948 práce na fotoarchivní sbírce stagnovala (za jednotlivými roky jsou uvedena přírůstková čísla: 1946 [148–154], 1947 [155–163], 1948 [175–178]); sbírka se začala rapidně rozrůstat poté, co z Národního muzea přešla pod záštitu ČSAV (1953). Nejvíce položek přibylo v letech 1956–1964; obvykle v podobě fotokopií nebo mikrofilmů. Poznámka na deskách 2. svazku uvádí: „Na konci r. 1969 bylo ve staročeské fotoarchivní sbírce 135 995 negativů a 115 695 fotografií“. Zdokumentované rukopisy a staré tisky pocházejí nejčastěji z Prahy (v rámci tehdejší ČSSR i z Litoměřic, Brna, Olomouce, Tábora, Třeboně, Kroměříže, Vyššího Brodu, Bratislavy, Martina), objevují se také zahraniční památky — zejména z Krakova, Lvova, Hnězdna, Vratislavi, Poznaně, Lešna, Freiburgu, Budyšína, Stuttgartu, Mnichova, Würzburgu, Berlína, Drážďan, Lipska, Kyjeva, Lublaně, Sofie, Budapešti, Petrohradu, Moskvy; překvapivě i z Amsterdamu, Londýna, Cambridge, Vatikánu, Vídně, Melku, Grazu, Salzburgu, Lisabonu, Bruselu, Curychu, Göttingenu, Milána, Paříže, Sieny. Až na výjimky nebyl tedy v minulém režimu problém získat kopie bohemik uložených v zahraničí, a to i mimo „východní blok“.
Od poloviny šedesátých let začala práce na fotoarchivní sbírce stagnovat, počet zdokumentovaných památek klesl na několik desítek ročně, krátce po sametové revoluci práce na sbírce přestala zcela. Výjimky tvoří rok 1982, kdy do sbírky přibyly mikrofilmy z pozůstalosti Antonína Škarky (tedy 10 let po jeho smrti) a rok 1993 (především dílo Tomáše ze Štítného). Kromě mikrofilmů a vyvolaných fotografií se od počátku osmdesátých let sporadicky objevují i xerokopie (samozřejmě černobílé). Poslední přírůstek do sbírky tvoří kopie rukopisu Štítného Knížek šesterých o obecných věcech křesťanských (prosinec 1995, přír. č. 2 635).
Inventář sbírky a pořadí přírůstků nejsou určeny tematicky, jednotlivé mikrofilmy či fotografie byly pořizovány podle vědeckých záměrů a potřeb tehdejších badatelů. Snad jen válečné období reflektuje snahu konzervovat nejvzácnější nebo nejdůležitější staročeské rukopisy a tisky. Komplexní celky (dílo Jan Husa, dílo Jana Amose Komenského, Staré letopisy české) sestavila a uspořádala Marie Schützová.
U vzniku sbírky, ještě před vznikem Ústavu pro českou literaturu, stáli pracovníci Národního muzea, k nimž od roku 1941 patřila i budoucí členka Ústavu pro českou literaturu, Mirjam Bohatcová, tehdy kurátorka Oddělení rukopisů a starých tisků.
Domnívám se, že k rozšíření fondu během padesátých a počátku šedesátých let daly podnět následující dvě činnosti: soupis rukopisných pramenů a edice Památky staré literatury české. Obojí souvisí s úkoly předznamenanými již v Organizačním řádu Ústavu pro českou literaturu České akademie věd a umění: vydávat kritické edice staročeských literárních památek a pořizovat opisy a fotografie těžko přístupných bohemik (viz Antonín Grund: „Organizační řád Ústavu pro českou literaturu České akademie věd a umění“; Věstník české akademie věd a umění LVI, 1947, s. 61–64, 62–63nn; Jakub Sichálek: „Bádání o starší české literatuře — k historii (a koncepci) kolektivních projektů“, in Kateřina Bláhová, Ondřej Sládek (edd.): Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Praha, ÚČL AV ČR 2010, s. 51).
Sestavit tzv. kolektivní soupis rukopisných pramenů k dějinám starší české literatury bylo úkolem (nakonec nerealizovaným), Kabinetu filologické dokumentace, jenž byl činný v letech 1953–1962 (Kateřina Bláhová — Ondřej Sládek [edd.]: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Praha, ÚČL AV ČR 2010, s. 235–241). Toto pracoviště, které nebylo zpočátku organizačně pod záštitou ÚČL ČSAV, založil Bohumil Ryba, ten byl ale bohužel ještě téhož roku zatčen a uvězněn. V Kabinetu pracovali Mirjam Bohatcová, Dagmar Marečková, Pavel Spunar, Antonín Škarka (po odstranění prof. Ryby vedoucí), Jan Martínek, Josef Tříška a Josef Hejnic (srov. výše citovaný J. Sichálek, s. 56–57 a Pavel Spunar: Vlny vzpomínek. Praha, Academia 2010, s. 132–133). Po uvěznění prof. Ryby byl Kabinet přičleněn k nově vzniklému Ústavu pro českou literaturu. Právě Mirjam Daňková‑Bohatcová, působící v Kabinetu filologické dokumentace ČSAV v letech 1953–1972, byla první vedoucí fotoarchivu rukopisů a starých tisků. Když byla donucena v době normalizace toto pracoviště opustit, o fotoarchivní sbírku se starala Dagmar Marečková a po ní krátkodobě Hana Šmahelová. V sedmdesátých letech sbírku převzala PhDr. Marie Schützová (jíž srdečně děkuji za obětavou spolupráci a za poskytnuté informace z historie fotoarchivní sbírky), díky níž byly dosud pořízené mikrofilmy a fotografie utříděny a uskladněny v bezpečných a čitelně označených boxech. Jako poslední převzal sbírku, již zakonzervovanou a uzavřenou, v roce 2009 PhDr. Dominik Budský.
Ústav měl svou vlastní fotodílnu; ze získaných mikrofilmů, jejichž kvalita byla zkontrolována, byly pořízeny fotografie. Mnoho položek z fondu fotoarchivní sbírky je tak dostupných v mikrofilmech i ve fotografiích.
K nejvýznamnějším pracovníkům z dob počátku Ústavu pro českou literaturu, kteří se věnovali starší české literatuře a na jejichž žádost se jednotlivé mikrofilmy objednávaly, patřili František Svejkovský (v ústavu 1950–1957) a Ludmila Lantová (v ústavu 1952–1985). V roce 1953 do ÚČL nastoupili Jaroslav Kolár, Zdeňka Tichá, v roce 1954 Emil Pražák a Antonín Škarka (externě). V Kabinetu filologické dokumentace působil od roku 1953 Pavel Spunar, jenž roku 1954 přešel do ÚČL (viz výše citovaný J. Sichálek, s. 55).
Kromě edice Památky staré literatury české, navazující na stejnojmennou knižnici Matice české, byla fotoarchivní sbírka používána také pro veliký a dosud nepřekonaný editorský počin Jiřího Daňhelky, Bohuslava Havránka a Josefa Hrabáka (Výbor z české literatury od počátku po dobu Husovu; Výbor z české literatury doby husitské 1 a 2).
Pro vyhledávání ve fotoarchivní sbírce jsou na adrese http://starocech.ucl.cas.cz k dispozici dva samostatné on‑line katalogy s naskenovanými a kartotéčními lístky. Vyhledávání je tak možné podle místa uložení či původu a podle názvu díla nebo jména autora.
Pro čtení mikrofilmů je ve studovně knihovny ÚČL AV ČR k dispozici čtečka. Fotografie, ať už ve větším formátu 18 × 24 cm, nebo v menším 13 × 18 cm, jsou stále dobře čitelné.
Některé z položek jsou bohužel ztraceny; skutečný stav fotoarchivní sbírky prokáže až kompletní inventura a obnovené užívání tohoto originálního, byť v současnosti poněkud zastaralého fondu. Není jiného pracoviště, kde by bylo (byť v kopiích) pohromadě veškeré dílo Jana Husa, Jana Amose Komenského, všechny staročeské Bible (včetně těch, které se nedochovaly) a kroniky.
Doufáme, že zpřístupnění naskenovaného katalogu na webu www.starocech.ucl.cas.cz zvýší povědomí o tomto jedinečném studijním souboru a jeho využití mezi badateli.
Vyjde v České literatuře 1/2014.