Po druhé světové válce se v rakouské společnosti prosadila oficiální doktrína o Rakousku jakožto první Hitlerově oběti. Až v sedmdesátých a osmdesátých letech se spisovatelé začínají zabývat kritikou nacismu ve zvýšené míře a svůj občanský protest vyjadřují i kolektivně a veřejně. Výjimku představovali autoři Vídeňské skupiny a Ernst Jandl, kteří svou tvorbou reagovali na holocaust už v padesátých a šedesátých letech. Kniha se věnuje v první řadě dramatické tvorbě autorů této skupiny, Ernsta Jandla a Elfriede Jelinek, které spojuje experimentální poetika a současně téma kritiky nacismu, obecněji pak témata násilí a války, která se autoři snaží uchopit stylizací svých divadelních (v Jandlově případě též rozhlasových) textů. Rakouské experimentální divadelní texty je nutné vnímat v kontextu rakouské filozofické a literární tradice kritiky jazyka, která doposud podstatně ovlivňuje vztah rakouských spisovatelů k jazyku jako takovému.
Previous
Next
Maria Janionová (1926–2020): transgrese
KATARZYNA CHMIELEWSKA (přeložil Roman Kanda)
Dne 23. srpna 2020 zemřela Maria Janionová, zřejmě nejvýznamnější humanitní...
Hledání koherence
MATOUŠ JALUŠKA — ALICE JEDLIČKOVÁ
Ve světě kolem nás se pořád něco rozpadá. Věci a soustavy, které se zdály být pevné,...
Jaký Pondělíček, takový Kundera
PETR ŠÁMAL
Milan Kundera to nemá snadné. Život spisovatele, který opakovaně zdůrazňuje, že podstatné je dílo, nikoli osoba...