KATARZYNA CHMIELEWSKA (přeložil Roman Kanda)

Dne 23. srpna 2020 zemřela Maria Janionová, zřejmě nejvýznamnější humanitní vědkyně v současném Polsku, literární historička, znalkyně polského romantismu a literatury 19. a 20. století, představitelka varšavské školy dějin idejí. Není snadné přiřadit ji k určitému metodologickému či myšlenkovému směru — a to nejen pro zvláštní eklekticismus jejích děl, nýbrž také proto, že sama otevřela výzkumu moderní kultury nové obzory. To neznamená, že bychom její dílo mohli povšechně charakterizovat jako proteovsky proměnlivé či nepolapitelné. Marii Janionové nebylo nic vzdálenějšího než podléhání pomíjivým intelektuálním módám. Nicméně její díla byla vždy pevně zakotvena v aktuální současnosti bez ohledu na to, jaké epochy se právě týkala. Na mapě literárněhistorického světa ztělesňovala protipól formálních či strukturálních směrů, i když Roland Barthes, Lucien Goldmann nebo obecněji francouzské strukturální a poststrukturální přístupy se u ní dočkaly značného uznání.

Akademickou dráhu zahájila v roce 1948. Ještě jako studentka byla zaměstnána v nově vznikajícím Instytutu Badań Literackich Polské akademie věd (této instituci zůstala věrná až do svého penzionování v roce 1996). Silný vliv na ni měla charizmatická osobnost Stefana Żółkiewského (1911–1991), marxisty a významného člena Polské dělnické strany. V té době již Janionová publikovala v časopise Kuźnica, který Żółkiewski vydával. Časopis byl platformou progresivní levicové inteligence požadující revoluční změny poválečné polské společnosti. Také raná díla Janionové věnovaná menším romantickým básníkům byla naplněna intelektuálním zanícením a tendencí revidovat tradiční kánony polské kultury. Její tehdejší marxismus je třeba vnímat nejen na pozadí dějin východního bloku, ale také jako součást celoevropského intelektuálního hnutí odvozeného z německé kultury (klíčovou postavou byl György Lukács, jehož vliv zůstával navzdory oficiální nemilosti v polské literární vědě silně přítomný). Raný marxismus Marie Janionové byl ortodoxní a radikální, avšak postupem času změnil svou povahu — stal se otevřeným a absorboval nové podněty jako hermeneutiku a tematickou kritiku. Přechod od marxismu k hermeneutice proběhl v autorčině psaní jemně, téměř nepostřehnutelně a bez kolize, třebaže marxismus nepřestal být pro Marii Janionovou relevantní. Občas jako by utichl, zejména na konci 70. a počátku 80. let, kdy se zapojila do opozičních aktivit. Levicová revizionistická nota přesto zaznívala po celou dobu její akademické činnosti. Tím se Maria Janionová odlišuje od těch českých badatelů, příslušníků stejné generace jako ona, kteří k přehodnocování marxistických východisek přistoupili už v politicky příznivějších 60. letech, ale po svém příklonu ke strukturalismu a hermeneutice opustili marxismus docela.

Maria Janionová se od počátku zabývala tématem revoluce, radikální společenské změny, kterou měla doprovázet hluboká a rychlá změna estetická, změna vkusu i proměna kulturní imaginace. Přepsání kulturního kánonu zprvu spočívalo v přesunu těžiště od nejdůležitějšího bodu polské identity, emigrantského romantismu, k zemskému romantismu 40. let
19. století, který byl chápán jako předzvěst lidové revoluce. Už tento první krok poukazuje na charakteristický topos myšlení Marie Janionové, na gesto, které se bude mnohokrát opakovat. Spočívá v proměňování významů a kontextů, hodnotících znamének, v pronikání k samé podstatě kulturní sebeidentifikace a v jejím kritickém zhodnocení. Zmíněné gesto bylo přítomné i v jejím popisu romantického paradigmatu polské kultury, jenž podle Janionové ovlivňoval polskou kulturní imaginaci déle, než by naznačovaly časové hranice epochy. V jejích textech probíhal rozklad paradigmatu systematicky, formou podkopávání národně-mytologických narativů, heroických příběhů, a naopak zvýznamňováním protiválečných příběhů a děl takových autorů, jako byl Miron Białoszewski či Tadeusz Różewicz. Její „svatokrádežný“ postup lze vzdáleně připodobnit způsobu, jakým Vladimír Macura odkrýval v kultuře moderního českého nacionalismu herní principy. Oba přístupy, jakkoli nejsou totožné, měly a mají podobně demystifikační účinek.

Kritika kultury šla u Marie Janionové ruku v ruce s vytvořením „archivu existence“ — s objevováním a interpretováním existenciálních stop zachovaných v literatuře, ve filmu, filozofii, v psychiatrii a intimních poznámkách. Nejvýznamnějším počinem byla v tomto ohledu ediční řada Transgrese. Kategorie transgrese, tedy radikálního přesahování hranic imaginace, podmínek a existence, se stala jednou z klíčových forem myšlení v polských humanitních vědách. Janionová přiblížila díla Pierra Klossowského, Georgesa Bataille, Jeana Geneta a Michela Foucaulta prostřednictvím hermeneutických tázání, v nichž se šílenství, osamělost a krutost staly maskami bytí. Topos překračování (transgrese) represivních sociálních norem sblížil Marii Janionovou s feminismem (Kobiety i duch inności [Ženy a duch jinakosti] 1996). K tématu revoluce se vrátila textem „Proč je revoluce ženou?“, v němž se zaměřila na změnu stereotypů společenských představ, ale také na objevování kritického a revolučního potenciálu minulosti.

Myšlenka jinakosti, vize disciplinace, odejmutí jazyka nebo naopak sledování možností svobodného projevu přivedly Janionovou k výzkumu inspirovanému postkolonialismem. V knize Niesamowita Słowiańszczyzna ([Tísnivá Slávie] 2006) stejně jako Edward Said objevovala vazby mezi znaky potlačenými dominující kulturou a zbavenými jazyka, které však zanechávají stopy a mluví nepřímo. Popsala fenomény ztráty kulturní paměti, amnézie zotročených, potlačenou slovanskou mytologii. Na druhé straně rovněž zachytila polský orientalismus, opovrhování „nižšími kulturami“, typické vzorce maskulinního společenství a patriarchální postavu matky. Posledním velkým dílem Marie Janionové byla sbírka skic věnovaných obrazu Žida v polské kultuře Bohater, spisek, śmierć: Wykłady żydowskie ([Hrdina, spiknutí, smrt: židovské přednášky] 2009). Upozornila na hluboké kulturní zdroje polského antisemitismu v 19. století, analyzovala proces formování antisemitského fantazmatu Žida. Objevila skryté obrazy židovského hrdinství — postavu Berka Joselewicze, hrdiny Kościuszkova povstání. Popsala také romantismus Adama Mickiewicze hovořícího o příbuznosti a bratrství polských a židovských kultur. Zjištěná dvojznačnost romantismu zanechala stopy v pozdějších polských dějinách a její význam přetrval i během holokaustu. Maria Janionová by neměla být redukována na jednu z mnoha postav evropské levice. Byla myšlenkově mnohem bohatší a příliš složitá na to, aby takové zúžení dávalo smysl. Nicméně levicová nit její dílo spojovala, třebaže sama o sobě byla téměř neviditelná. Stejně jako zmíněný Stefan Żółkiewski se zabývala vytvářením emancipačních modelů kultury. Leitmotivem jejích úvah byly transgrese a revoluce — sociální, kulturní a imaginativní. Janionová vytvořila skvělé dílo: změnila kánon umění a kultury, změnila hranice vnímání a zpochybnila stávající pravidla. Po vzoru hrdiny jejích děl, Goetha, vykonala ohromnou duchovní práci a napsala specifický Bildungsroman střední a východní Evropy.

Český čtenář zatím neměl mnoho příležitostí se s dílem této významné vědkyně seznámit v překladech. V roce 1965 vyšla česky studie „Sporné problémy literární vědy“, v níž se autorka zabývala otázkou strukturální a genetické analýzy literárního díla (Česká literatura XIII, 1965, č. 1, s. 1–15). Také česká recepce jejího díla není soustavná a omezuje se prakticky na příležitostné zmínky. Několik cenných postřehů však přinesl časopis A2, XIX, 2020, č. 20. Doufejme proto, že se situace změní k lepšímu a že podnětně kritický duch Marie Janionové vstoupí do českého kontextu mnohem výrazněji.

Vychází v České literatuře 5/2020.