Velká fyzikální pohádka Eleny Buixaderas

Datum publikace
Kategorie aktualit
Perex

Fyzička, básnířka a překladatelka Elena Buixaderas se sice narodila v Murcii, ale do Prahy ji neunesl drak Huldabord jako v Čapkově pohádce. Jak sama přiznává, je tu i proto, že je tvrdohlavá, a když něco chce, dokáže si zatím jít. Letos se dostala se svým článkem na obálku speciálního čísla Women in Ferroelectrics Research and Development, připraveného k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě.

Mohla byste nám popsat okamžik, kdy jste si uvědomila, že fyzika je vaše osudová vášeň?

Bylo mi 17 let a byla jsem v posledním ročníku na střední škole. Musela jsem se rozhodnout, co budu studovat na univerzitě. Celé dětství jsem se chtěla stát etoložkou, ale v té době bych k tomu musela vystudovat biologii nebo zvěrolékařství, což jsem nechtěla; pak se můj zájem obrátil k filozofii, tedy v tom původním významu: láska k vědění a vzdělávání se. Chtěla jsem pochopit, jak svět funguje na základní úrovni, chtěla jsem poznat fotony, atomy… Vždycky mě fascinovalo světlo, jak vzniká a jak se chová. To už jsem věděla, že se chci věnovat fyzikálnímu výzkumu.

Dostala jste se do skupiny, která patřila před lety mezi průkopníky ve svém oboru. Co vás i po letech drží ve Fyzikálním ústavu? 

Tato země se stala mým domovem. A skupina, v níž pracuji, je jako moje rodina. Když jsem před mnoha lety nastoupila, dostalo se mi vřelého přijetí, všechno mě tu naučili a nakazili mě svým zápalem – nedělat výzkum jen proto, abyste získali citace, peníze a granty, ale pro radosti z objevování. Nyní je toto všechno samozřejmě nezbytné, abychom mohli vést laboratoře a pracovat na projektech, ale duch zůstal stejný. Mám zde prostor, abych dělala to, co mám ráda, lidi, s nimiž můžu pracovat, i prostředky. Mám kolem sebe lidi, pro které něco znamenám a kteří znamenají něco pro mne. Líbí se mi atmosféra v oddělení i přátelské jednání.

Dostala jste se na obálku speciálního čísla Women in Ferroelectrics Research and Development. Jaký to byl pocit, když jste se to dozvěděla? A vysvětlila byste nám téma, kterému byl článek věnován.

Požádali mě, abych napsala článek na o svém feroelektrickém badání pro toto číslo. Byl to důkaz, že ostatní vědci mou práci v oblasti feroelektřiny oceňují a že moje jméno není v oboru neznámé. Ovšem nečekala jsem, že si mojí fotografii vyberou na titulní stranu. Podobné ilustrace jsem v minulosti posílala spolu s rukopisy do několika odborných časopisů, ale zdálo se mi, že nikoho příliš nezaujaly, i když jsou velice estetické. Obrázek je navíc důležitý. Znázorňuje strukturu materiálu, na kterém jsem pracovala v posledních letech. Je to poměrně exotický materiál, jeho struktura se jmenuje „tetragonální wolframový bronz”, ačkoliv je to již historický název, wolfram se pro tyto materiály již nepoužívá a barvu bronzu také nemá.

Image
„Tetragonální wolframový bronz”
Popis

„Tetragonální wolframový bronz”

Struktura tohoto materiálu je velmi perspektivní z hlediska aplikací, protože díky své symetrii obsahuje kanály různých tvarů, do kterých lze vkládat atomy a měnit podle toho vlastnosti materiálu, což je důležité v aplikacích. Jedná se také o poměrně neuspořádaný materiál, proto je důležité, abychom pochopili, proč se chová, jak se chová, a jakým způsobem je možné jeho vlastnosti vyladit pro elektrotechnické aplikace.

Spolu s kolegou Markem Paściakem jsme sepsali jakýsi souhrn našeho dosavadního bádání v této oblasti. Marek mi hodně pomohl pochopit, co se děje uvnitř materiálu na mikroskopické úrovni a jak se atomy chovají, aby získaly vlastnosti, které mají. Například to, jak se polarizace vyvíjí nehomogenním způsobem vzhledem k podstatě atomové struktury. To je v případě této struktury zcela nový objev.

Mezinárodní den žen a dívek ve vědě byl vyhlášen teprve v roce 2015, ale během několika let se podařilo upoutat mediální pozornost na toto téma. Jsou speciální čísla věnovaná části vědecké obce stále potřeba?

Toto číslo časopisu je důležité proto, že představuje přispění mnoha kolegyň v oboru feroelektrik, což jsou materiály, které se dnes používají v elektronice v řadě běžných zařízení. Cílem tohoto vydání bylo „podpořit a zdůraznit špičkové vědecké a technologické příspěvky zasloužilých i začínajících vědkyň a inženýrek v tomto oboru“. A jak redaktoři časopisu dále zdůrazňují, „všichni — nejen ti, kdo patří k opomíjeným skupinám — odpovídají za úspěšné rozvíjení rozmanitosti a začleňování”, což je důležitým poselstvím pro všechny vědecké pracovníky.

Toto vydání časopisu také obsahuje velmi zajímavý článek věnovaný odkazu Helen Megawové – ženě, která byla ve čtyřicátých letech minulého století průkopnicí v oblasti růstu feroelektrických krystalů, ale kvůli možnému použití v armádě musela skrýt některé vlastnosti a popsat pouze jejich strukturu. Její průkopnické aktivity také zahrnovaly popularizační a propagační činnost v oblasti vědy: několik svých struktur použila k vytvoření textilií a látek.

Žen je ve fyzice ve srovnání s jinými obory stále málo. Jak si to vysvětlujete?

Myslím si, že máme hodně co dělat, co se týče vzdělávání dětí. Zaprvé, mnoho dívek nenajde ke studiu fyziky, matematiky či technických věd dostatečné povzbuzení ve svém okolí. Takže pokud se u některé projeví talent na matematiku, musíme ji hodně podporovat. Je důležité, aby si uvědomila, jaké má možnosti, je důležité, aby si v někom našla svůj osobní vzor. Mělo by se stát standardem, že si tyto disciplíny budou vybírat i dívky, stejně jako si vybírají například studium filologie, psychologie nebo se stávají baletkami, hudebnicemi či herečkami. To je první krok.

Druhý krok je, aby se jim dostala podpora, když jim je okolo třiceti let a plánují, zda založit rodinu. Mnoho žen obtížně zvládá kariéru a děti, když k tomu nemají dostatečnou podporu svých blízkých, hlavně svých partnerů či manželů. Mnoho žen si navíc vybere rodinu a opustí výzkum ne proto, že to opravdu chtějí, ale protože je k tomu nepřímo dotlačí jejich okolí či příbuzní.

Nevím, jak velké procento žen by se mělo věnovat fyzice, ale určitě je to přes deset procent, které zmiňuje toto vydání časopisu. Takže je třeba, aby byly v práci podporovány, protože některé z nich si přestanou věřit, jakmile jejich práci není uznaná kolegy nebo jsou přehlíženy jejich nápady, a nakonec odejdou. Já jsem měla štěstí na své nadřízené, protože dokázali ocenit to, co dělám, ale kromě toho jsem také tvrdohlavá, a když něco chci, dokážu si zatím jít. Proto jsem tady.

Mezi doktorandy na FZU je 25% žen a mezi postdoktorandy dokonce 28% žen.

Výroční zpráva FZU za rok 2019

Zmínila jste popularizační činnost Helen Megawové. Dnes se ovšem úzce specializovaný výzkum stává často neuchopitelný i pro kolegy z jiných oborů fyziky…

Věda potřebuje propagovat. My vědci máme v rukou příležitost věci zdokonalovat. A protože náš výzkum je často velmi nákladný a coby veřejný je financován námi všemi, musíme jeho význam přiblížit široké veřejnosti. Současná pandemie je příkladem toho, jak může věda pomáhat ve stavu všeobecné nouze: propůjčuje své výzkumné síly v boji proti koronaviru a při výrobě vakcín. Výhody vědy však můžeme vnímat i v každodenním životě. Zejména dnes, v době, kdy se potýkáme s problémy, jakými jsou spotřeba energie a změna klimatu, může věda významně pomoci při hledání zdrojů ekologické a udržitelné energie nebo systémů pro ukládání energie.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že tradiční čas obědu s kolegy v půl dvanácté je pro vás spíše čas na snídani. Pracujete ve skupině, kde téměř polovina týmu je mezinárodní. Které další kulturní zvyklosti jsou pro vás a zahraniční kolegy výzva? Knedlíky nezmiňuji.

To už je dávno.  Nyní, po 20 letech, které jsem zde prožila, jsem už skoro Češka. A obědvám také kolem poledne. Už jsem si zvykla. Celkově mě tehdy příjemně překvapila zdejší úroveň vzdělanosti, kultivovanost lidí a jak hodně se tu sportuje. Zaskočilo mě jen pár maličkostí, například právě čas oběda, to, že se lidé na pracovišti přezouvají, že více pijí čaj než kávu… Ale hodně věcí, které mě překvapily, se mezitím změnilo nebo postupně vyvíjí. A změnila jsem se i já. Také Fyzikální ústav je teď mnohem lépe vybaven pro cizince a stále se v tom zlepšuje. U hlavního vchodu máme dokonce automat na kávu!

Prý střídáte období vědecké a umělecké, protože není možné se soustředit současně na obojí. V jaké fázi se nacházíte právě teď a jak probíhá přechod z exaktní disciplíny do volné tvorby?

Nyní jsem hluboce ponořena do vědecké práce, protože sepisuji grantové žádosti, abychom mohli spustit nové projekty. Ale ještě před pár měsíci jsem intenzivně pracovala na dokončení překladu velké antologie moderní české poezie ženských autorek do španělštiny. Když mám tvůrčí období ve fyzice, velice těžko se mi od ní odpoutává a někdy se ani nedokážu soustředit na nic jiného. V takovém případě musí jít má umělecká tvorba na chvíli stranou. Ale pokud toto období trvá příliš dlouho, třeba několik měsíců, je to problém, protože se mi mozek zahltí logickými úvahy a dříve či později mě sám přinutí, abych se zastavila a věnovala se literatuře.

Toto se mi stává hlavně v dobách, kdy se pracovně věnuji spíše mechanické práci, měření v laboratoři či analýze dat. To si práci nenosím domů, takže jakmile opustím brány ústavu, zcela přepínám z vědy na literaturu a již v tramvaji se ponořím do četby něčeho inspirativního a někdy napíšu i pár veršů. Umění se věnuji také o víkendech a svátcích.

Do vaší umělecké tvorby proniká fyzika, což dokládá i název vaší sbírky Koperníkovy hvězdy. Mohla byste nám uvést příklady oboustranné inspirace? Protestují kolegové, když najdou ve vědeckých pracích poezii?

Připouštím, že když musím psát vědecké články, mám trochu potíže, protože nezáměrně používám metafory či příliš dlouhé věty. To pak slyším od kolegů, že se některé věty nedají číst, protože jsou příliš složité, a abych psala pro lidi, kteří nemají angličtinu jako rodný jazyk. Ať nepíšu romány! Já mám dlouhé věty ráda, protože lépe vyjadřují logickou návaznost některých myšlenek. Velmi ráda mám také mluvnici, protože díky ní můžu své myšlenky vyjádřit nejlepším možným způsobem. Nakonec ale musím vždy dělat kompromisy.

Každopádně schopnost odpoutat se od logiky a použít metafory mi už ve vědě pomohly mnohokrát. Někdy musíte uvažovat nekonvenčně a nebrat některé věci jako dané. Až na atomární úrovni je makroskopická fyzika dost deterministická, takže máte sklony uvažovat tak, že pokud se něco chová obvykle určitým způsobem, bude se to tak chovat i za jiných podmínek. Někdy zkrátka uvažujete příliš stereotypně. Občas je třeba zohlednit detaily, interference, odchylky, přehodnotit podmínky a až potom můžete odhalit něco nového a zajímavého.

Složila jste někdy báseň o budově Fyzikálního ústavu na Slovance nebo jak by vypadala první strofa?

Tady v ústavu verše nepíšu, k tomu mi chybí inspirace prostoru. Moje poezie je spíše metafyzická než popisná. Když píšu, píšu o inspirativních místech, o lidech, pocitech, které nemůžeme vyjádřit běžnými slovy, obvykle doma nebo v kavárně… Ale když vkročím do budovy na Slovance, jsem vždy vyladěna na vědu. Používám spínač co mám v mozku a přepnu do vědeckého režimu.

Podělila byste se s námi o své oblíbené knihy, hudební nebo umělecká díla?

Doporučení uvádět nechci, protože mám na hudbu a literaturu velmi specifický vkus, který se vymyká střednímu proudu, takže se dost liší od vkusu většiny lidí. Čtu hlavně poezii a filozofii nebo eseje. Co téměř nečtu, jsou romány nebo noviny, vůbec nesleduji televizi. S hudbou to mám stejné, většinou poslouchám vážnou hudbu nebo extrémní metal, také rock, občas folk. Ráda mám i filmy, ale starší. Pokud bych měla jmenovat svá oblíbená umělecká díla, byla by to poezie od Federica García Lorcy, klavírní skladby od Sergeje Rachmaninova a filmy od Fritze Langa.

Jak byste chtěla prožít ideální den?

Ideální den bych věnovala tomu, co nemůžu dělat již delší dobu. Něco jako ideální prázdniny. Prožila bych ho zcela o samotě, ráno bych si šla zaběhat, potom bych se věnovala psaní a hře na nějaký hudební nástroj, pak bych se možná šla projít s hudbou do sluchátek nebo bych zašla na koncert. Kvůli pandemii mi koncerty moc chybí. Ideální den bych věnovala svému uměleckému já a odložila bych všechny povinnosti :-).

 

Image
Elena Buixaderas

Elena Buixaderas se zabývá mřížkovou dynamikou a dielektrickou odezvou piezoelektrických, multiferoických a relaxačních oxidů s využitím infračervené, Ramanovy a širokopásmové dielektrické spektroskopie. Předmětem jejího výzkumu jsou neuspořádané systémy, které jsou perspektivní alternativou k běžně studovaným uspořádaným perovskitům, a také nové materiály s netypickou strukturou včetně struktur s topologickými defekty.

Ve španělštině publikovala sbírky básní Po nekonečných cestách (A través de los senderos infinitos, 1996) a Disharmonie pro poutníky (Desconcierto para peregrinos, 2005). Svoji básnickou tvorbu z let 2000–2005 shrnula do sbírky Koperníkovy hvězdy, která vyšla ve dvojjazyčném vydání s českým překladem od Terezy Riedlbauchové. Kromě vlastní tvorby se věnuje i překladům českých autorů do španělštiny (Václava Hraběte, Violy Fischerové, Zbyňka Hejdy, Radky Denemarkové, Jiřího Kratochvila).

 

Tagy článku: