archiv publikací

V osmnáctém století jako by se filosofická reflexe zdravého rozumu rozvinula více než kdy předtím. Když ovšem čteme tehdejší texty, jež využívají výrazy jako „common sense“, snadno se nám stane, že do nich budeme se samozřejmostí promítat naše současné rozumění, ve kterém bývá zásadní to, co už Immanuel Kant pohrdavě označil za „mínění davu“. Kniha sleduje, jak s pojmem zdravého rozumu vlastně zacházeli filosofové, převážně z osmnáctého století. O hlavních autorech, kterým jsou věnovány samostatné kapitoly, můžeme říci, že svým pojetím zdravého rozumu zásadně ovlivnili jeho další chápání. Fenomén zdravého rozumu ve své plastičnosti nabízí východisko pro zkoumání racionality. Reduktivistické koncepce a nedorozumění, jež se v dlouhodobé diskusi vynořily, jsou po zasazení do kontextu ilustrativní jako součástky a aspekty celku, jehož ladnost jako bychom stále tušili, když se zdravého rozumu entuziasticky dovoláváme.

Kniha přináší novou celkovou interpretaci hlavních myšlenkových tahů, hodnot a snah českého obrození s ohledem na jejich kulminaci a reálný tvar ve stavbě Národního divadla. Je opožděným zhodnocením 150. výročí položení základního kamene Národního divadla a při té příležitosti konané premiéry Smetanova Dalibora, výročí, které přes to, že se pojí s největší slavností českého národa v 19. století, prošlo takřka bez povšimnutí. V protikladu k úzce identitárnímu a tradicionálnímu nacionalismu ukazuje národotvorný proces v jeho historickém průběhu i teoretickém promýšlení v osvícenství a romantismu jako zprostředkovatele sociální a kulturní emancipace: jako proces nevyhnutelné modernizace, která se u nás silněji než jinde prolnula s etizací dějinného vývoje. Znamenala progres v občanském sebeosvobození a tvůrčím sebeuskutečnění člověka (národa). Národní divadlo a dílo B. Smetany či M. Tyrše slouží mj. k ozřejmění toho, jak je inovace umělecké formy závislá na progresivnosti obsahů, na hodnotové fundaci a společenské integraci tvorby.