Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.
Previous
Next
Věra Vařejková (1931–2020)
MILENA ŠUBRTOVÁ
Ve čtvrtek 13. srpna 2020 zemřela Věra Vařejková. Patřila ke generaci, do jejíhož dospívání tíživě zasáhla...
Maria Janionová (1926–2020): transgrese
KATARZYNA CHMIELEWSKA (přeložil Roman Kanda)
Dne 23. srpna 2020 zemřela Maria Janionová, zřejmě nejvýznamnější humanitní...
Hledání koherence
MATOUŠ JALUŠKA — ALICE JEDLIČKOVÁ
Ve světě kolem nás se pořád něco rozpadá. Věci a soustavy, které se zdály být pevné,...