KLÁRA SOUKUPOVÁ

Publikace Kritika v pohybu Marka Lolloka vychází ze stejnojmenné dizertační práce, kterou autor v roce 2018 obhájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Soustředil se v ní na situaci české literární kritiky v dynamických, až chaotických devadesátých letech, spojených se zrušením cenzury, vznikem publikačních platforem a záplavou knih nových i reeditovaných, jež dříve vyšly v samizdatu či v zahraničí. Tyto vnější okolnosti činí z umělecké kritiky daného období přitažlivý námět pro literárněhistorické rozbory či analýzy — v Lollokově knize však tato očekávání zůstávají nenaplněna.

Kniha postupuje víceméně chronologicky, od vyrovnávání se s minulostí hned po převratu, nastavování očekávání na začátku devadesátých let, až po sebereflexi situace polistopadové kritiky v druhé polovině sledovaného období. Původní časová kompozice (kapitoly „Retrospektivy“, „Anticipace“) se však ve třetině proměňuje v tematickou (kapitoly „Kritika postmoderní“,
„Kritika katolická, křesťanská, spirituální…“, „Spory o autenticitu“) a následně v případové studie („Kritické reflexe — knihy, ohlasy, kontexty“). V tom částečně spočívá úskalí Lollokovy studie, svou roli zde však hraje i akademický jazyk a zvolená metoda.

Jako problematické se jeví tematické členění tří centrálních kapitol („Kritika postmoderní“, „Kritika katolická, křesťanská, spirituální…“, „Spory o autenticitu“). Kdyby publikace obsahovala rejstřík, bylo by zřejmější, že se některá jména (Pavel Janoušek, Martin C. Putna, Michael Špirit ad.) vyskytují téměř ve všech kapitolách, a nevyhnutelně tak dochází k opakování informací i hodnocení. Kvůli tomuto tematickému škatulkování také zůstalo stranou působení nejen kritiků starší generace (Přemysl Blažíček, Vladimír Karfík, Josef Vohryzek, Miloslav Žilina), ale i Jiřího Trávníčka, Růženy Grebeníčkové, Pavla Janáčka, případně Jiřího Peňáse nebo Josefa Chuchmy, kteří se sice na tehdejším kritickém diskurzu významně podíleli, ale v perspektivě sledovaných sporů je jejich publicistická činnost marginalizována.

Zároveň se ukazuje, že oddělovat polemiky a diskuze o postmodernismu, autenticitě či autonomii literatury je nejen schematické, ale také neproduktivní, protože například debata o postmoderně není „vedlejším produktem“ sporu o autenticitu, ale jeho nedílnou součástí, tak jako se týká i problematiky decentralizace a odideologizování. Stává se proto, že pozdější kapitola nasvěcuje dříve rozebíraný text z jiné perspektivy a odhaluje jeho opomenuté roviny. Otázkou pak je, zda by nebylo vhodnější soustředit se bez úzké tematické perspektivy (spiritualita, mimetismus aj.) na ony zásadní texty a analyzovat je i s ohledem na další vývoj autorů a situace české literatury i kritiky. Znamenalo by to však udělat o krok víc než jen parafrázovat vybrané články a polemiky.

Jakmile Lollok začíná texty analyzovat a vyvozovat z nich důsledky (např. když dokládá, že se někteří autoři v argumentech potkávají, přestože jindy stojí v nesmiřitelné opozici), stává se text zajímavějším, ale záplava parafrází a shrnutí tyto pasáže překryje. Autor tak nevyužívá více než dvacetiletý odstup, aby názory, vize a požadavky, objevující se v tehdejších polemikách, zhodnotil a ukázal, co z nich pro tehdejší i pozdější situaci literatury vyplývalo. Kritika v pohybu je psána opatrným jazykem (což se projevuje nadužíváním slova relativně), a aby vše bylo zřejmé, informace se opakují v úvodech i resumé jednotlivých kapitol. (Na tomto místě také podotkněme, že od publikace vydané univerzitou bychom očekávali méně pravopisných a typografických chyb, zejména u dělení slov.) Mnohé šroubované pasáže také znesnadňují srozumitelnost výkladu: „K možným příčinám této flexibility je nutno řadit i relativně těsnější sepjetí zmíněných, velmi dynamických způsobů myšlení o literatuře s aktuálním děním, oproti systematičtějším, terminologicky a hodnotově ustálenějším pohledům literární historie či teorie, které zpravidla krystalizují až s jistým odstupem“ (s. 57). „Kromě teoreticky podložených preferencí textocentrických metod je v daném kontextu jako argument proti apriornímu deklasování bývalého prominentního autora a jeho díla často připomínán etický (tj. mimoliterární) imperativ […]“ (s. 31).

Pro čtenáře, který se devadesátými léty sám odborně nezabývá, představuje Kritika v pohybu něco jako rozšířenou kapitolu o kritice z příručky V souřadnicích volnosti (2008). Jestliže Marek Lollok na jednom místě uvádí citaci, že „číst o Kunderovi je už místy zajímavější než číst Kunderu“ (s. 144), pak je tomu v tomto případě právě naopak — stále je zajímavější číst kritiky samotné než knihu o nich.

Na tomto vyznění monografie se podílí i obsahová stránka Lollokovy studie. Představování jednotlivých kritických osobností je nekonzistentní — někdy se dozvídáme jen jména, případně domovskou publikační platformu, u jiných (Martin C. Putna) autor uvádí další životopisné údaje a profesní vývoj, u Jana Lopatky dokonce stručné „slovníkové“ heslo. Průběžně v textu můžeme narazit i na další nejasnosti, jako jsou například vágní snahy o vymezení katolické a postmoderní (krásné) literatury (přestože se autor následně zabývá katolickou a postmoderní kritikou); nedoložené generalizující formulace typu „literatuře konkuruje hlavně rychle se rozvíjející žurnalistika a publicistika“ (s. 10); či zdůvodňování nižší produktivity některých literárních kritiků zavedením systému hodnocení vědecké činnosti RIV.

Jako nejproblematičtější však vyznívá kapitola „Spory o autenticitu“, v níž je Lollok také nejangažovanější. Vůči autorům Kritické přílohy Revolver revue je nezakrytě kritický, v textu náhle narážíme na silně hodnotící charakteristiky — články označuje například za „bezmála puntičkářskou kritiku zahrnující množství apriorismů“ (s. 79), „pedantské slovíčkaření“ (s. 107). Dochází i k argumentačním faulům, jako když je Špiritův argument proti Vieweghovi prezentován postě jako výpad proti Tvaru. Opačné názorové pozice Tvaru a Revolver revue jsou v resumé (s. 123) vyloženy jako spor mezi obhájci principu pluralismu, relativismu a bezbřehé radosti z fabulace a konzervativními moralizujícími popírači autonomie literárního díla, kteří nerespektují odlišení vypravěče od autora. To jsou však záměrně vyhrocená a zjednodušená tvrzení, která nechávají stranou mnohé nuance konkrétních textů a prezentují daný rozpor jako opozitně dvoustranný a jednoznačně vyprofilovaný.

Zde se projevují hlavní limity Lollokovy práce — tematické členění zapříčiňuje koncentraci na sledovaný spor, kvůli čemuž jsou opomíjeny další roviny diskuze, a metoda založená na parafrázi kritik a recenzí znemožňuje nahlédnout zmiňované texty v jejich významovém celku. Pro hlubší pochopení jednotlivých kritických reakcí by bylo třeba zpřítomnit jejich širší kontext: autor kupříkladu shrnuje, v čem který kritik s Lopatkou souhlasil či nesouhlasil, ale neuvádí jejich výchozí pozice, sekundární účely jejich textů či důsledky těchto reakcí. Detailně se věnuje charakteristice časopisu Souvislosti a redakčním sporům, další literární periodika (Kritický sborník, Kritická příloha Revolver revue, Prostor, Tvar) však podobně nepřibližuje, přestože i zde nachází autory „se stejným nebo obdobným způsobem smýšlení či aspoň rámcově konsenzuálními východisky“ (s. 80). I když sám píše, že „ve sledovaném období je to totiž často teprve druh periodika, spíše než jednoznačně rozeznatelný styl nebo manifestované hodnoty, co definitivně ustaví recipientský rámec“ (s. 87), tuto podstatnou rovinu textů téměř nereflektuje (protože ocitované proklamativní úvodníky časopisů nemohou suplovat názorné přiblížení výchozích pozic jednotlivých autorů). U citovaných textů, z nichž Marek Lollok vyvozuje názory autorů na literární kritiku, opomíjí i výrazné určující prvky kritik, a to vlastní kritizovaný text a pozici autora kritizovaného textu v dobovém literárním poli — ty přeci zásadním způsobem determinují modus kritiky či recenze; je podstatné, že Michael Špirit píše zrovna o Vieweghovi, Haman o Lopatkovi, Petr A. Bílek o Sýsovi.

V kapitole „Spory o autenticitu“ proti sobě Lollok staví texty Michaela Špirita a Petra A. Bílka, jako by to byly protipóly ve dvoustranné diskuzi. Nezohledňuje však, že Špiritův text je reakcí na konkrétní předcházející texty a současně kritickou reflexí Vieweghova literárně nedostatečného „deníku“, zatímco Bílkův text má literárněteoretické ambice v oblasti studia fikce, čerpá z tezí Paula de Mana a spíše než etickou odpovědností umělce za dílo se zabývá jazykovým konstruktivismem nefikčních děl. Podobně Janouškovy hravé a mystifikační texty mají funkci nejen polemickou, ale i zábavnou (a obrannou), jež vede k záměrnému zjednodušování a hyperbolizaci. To vše hraje ve vyznění textu podstatnou roli. Proto lze rozkouskované citace recenzí a kritik brát jako dokladový materiál jen s rezervou. (Tato námitka možná odhaluje, že by bylo vhodné studii doplnit antologií české literární kritiky devadesátých let, aby šlo dané texty adekvátně zkoumat a analyzovat.)

Autor Kritiky v pohybu se neptá, proč docházelo či nedocházelo k souznění, a přestože reflektuje neukotvený význam centrálních pojmů (autenticita, postmoderna, fabulace), netematizuje vůbec otázku užívání oněch ožehavých termínů, pod nimiž každý z účastníků diskuze rozuměl něco trochu jiného. Ukazuje, že se v názorech míjeli, ale ne proč a k čemu to v českém literárním provozu vedlo — připouští, že texty „vypovídají více o svých autorech než Lopatkově díle samém“ (s. 104), ale už nenapíše, co vypovídají.

V závěrečné kapitole „Kritické reflexe — knihy, ohlasy, kontexty“ chce pak autor „ukázat literárněkritické projevy v jejich konkrétnosti, individualitě, ale zároveň pokud možno v jich situační vázanosti a procesualitě“ (s. 126). Navzdory tomuto tvrzení se děje pravý opak. Nacházíme výčet kritik a recenzí o konkrétních textech (Jan Zábrana: Celý život; Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec; Michal Viewegh: Výchova dívek v Čechách; Milan Kundera: Nesmrtelnost; Jáchym Topol: Sestra; Martin C. Putna: Kniha Kraft), ze kterého o stavu tehdejší kritiky nezjistíme o nic víc, než kdo, kdy a kde o vybraných prózách psal. Dozvídáme se vlastně víc o recenzovaných beletristických textech, protože pro odhalení něčeho podstatného o kritických postupech jsou několikastránková shrnutí kritických reflexí s pár citacemi k ničemu.

Kritika v pohybu vyznívá jako kniha o žabomyších válkách v malém českém rybníčku; pro adekvátnější poznání kritické praxe české literatury devadesátých let by byly potřeba analytičtější „dějiny míjení“, v nichž by bylo možné sledovat odlišné argumentační strategie, terminologická východiska nebo různá hodnotová nastavení jednotlivých kritiků.

Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století. Brno, Masarykova univerzita 2019. 188 stran.

Vychází v České literatuře 5/2020.