Jak vzniká v průběhu četby představa prostoru? Jaké podmínky pro to vytváří vyprávění? Poskytuje literární teorie koncepty, které by nám dovolily tyto procesy a jejich předpoklady rozkrýt? Do jaké míry tu spolupůsobí čtenářova vnímavost vůči okolnímu světu, ba dokonce jeho fyzická zkušenost? Uplatňuje se v tomto procesu kromě znalosti literárních konvencí i čtenářova obeznámenost s dalšími formami umělecké reprezentace prostoru, například malířstvím? Nebo lze vzájemný vliv literárního a výtvarného zobrazení sledovat jen v textech, jejichž autoři byli v přímém kontaktu s výtvarným uměním či jeho tvůrci? Nejrůznější alternativy vzájemného vztahu literární a vizuální prostorovosti ukazuje autorka knihy na prózách J.K. Šlejhara, F. Langera, M. Pujmanové ad. K jejich podstatě pak směřuje zkoumáním vyprávěcích strategií a strukturních analogií umělecké reprezentace, v návaznosti na někdejší podněty Borise Uspenského i aktuální intermediální studia. Obrazový doprovod je organickou součástí interpretací a přibližuje výklad i milovníkům výtvarného umění.