Deníky, které si v letech 1940–1946 vedla Hana Bořkovcová, zaznamenávají události od doby nástupu protižidovských opatření, přes lágry, osvobození až k návratu zpět do „běžného“ poválečného života. Zápisy z doby před transportem do Terezína podávají obraz života v zužujícím se prostoru „ghetta beze zdí“, života poznamenaného hrozbou transportů, jimiž postupně odcházejí příbuzní a přátelé; záznamy zachycují prostředí pražské židovské školy, fungování Židovské obce i okruh mladých sionistů, scházejících se na Hagiboru. Rok a dva měsíce prožila Hana v Terezíně. Její život je zde rozprostřen mezi péči o děti a terezínské kulturní dění, četbu a mnohdy určující přátelství. Deník je přerušen v roce 1944, kdy byla Hana s celou rodinou transportována do Osvětimi, a pak, již jen s maminkou, do pracovního tábora Kurzbach. Bořkovcová se po útrapách vrátila ke svému deníku v roce 1945 ve Wohlau, kde se dočkala osvobození, a vedla si je pak dále v Praze až do narození syna v roce 1946. Deníky Hany Bořkovcové nejsou jen historickým dokumentem, sledujeme v nich postupné autorčino osobní zrání, uvědomování si vlastních literárních aspirací, které se projevují též svébytnou prací s žánrem deníku. Hana Bořkovcová, roz. Knappová (1927–2009) je dnes známá především jako autorka textů pro děti, její tvorbu však rámují texty určené dospělým čtenářům, Světýlka, jež vycházejí jako „opožděný debut“ v roce 1971, a Soukromý rozhovor (2004), kniha, která je často považována za vrchol její tvorby.