Monografie – včetně edice, rozsáhlé bibliografie a příloh – přibližuje život a dílo Jaroslava Werstadta, narozeného v Plzni roku 1888, v mládí pokrokáře, publicisty, složitěji hledajícího správný obor vysokoškolského studia, završivšího mimořádné studium historie doktorátem filosofie v roce 1920. Stál od ledna 1919 u počátků Archivu národního osvobození, byl od roku 1929 vedoucím pracovníkem v Památníku osvobození a od roku 1945 ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Za první světové války se aktivně účastnil domácího odboje v Maffii. Okolnosti vzniku samostatného československého státu se staly za první republiky vedle archivní činnosti rovněž dominantním tématem jeho historické a ediční práce. Byl výrazným stoupencem prezidentů Masaryka a Beneše. Značné úsilí věnoval teoretickým otázkám i dějinám historiografie. Celé období druhé světové války byl vězněn (od 1. září 1939 Pankrác, pak Dachau, od 28. září 1939 Buchenwald, který opustil 19. května 1945). V roce 1948, po únorové politické změně, se dovršení věku šedesáti let stalo záminkou k jeho nechtěnému penzionování.

Jaroslav Werstadt byl v roce 1945 zvolen – po předchůdcích Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi – starostou Historického klubu a vytrval v této funkci i v brzy nadcházející době nelehké pro obhajobu zájmů tohoto spolku historiků až do svého odstoupení v dubnu 1964. Jemu i dalším odborníkům v režimní nepřízni poskytovala zejména přednášková činnost Historického klubu někdy i jedinou zbývající možnost prezentace odborné práce, jež byla vnímána pozitivně i částí mladé generace. Po nadějeplném politickém vývoji vrcholícím i zmařeným v roce 1968 se v lednu 1970 život Werstadtův uzavřel.