Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Česká exilová poezie v evropském kontextu
IVA MÁLKOVÁ
Josef Hrdlička, docent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity, jehož...
Antologie jako výzva české literární vědě
JAN MALURA
V českém prostředí v posledních letech probíhá poměrně živá diskuze o humanismu a renesanci. Odehrává se...
Tradice, žánr, dějiny
DALIBOR TUREČEK
Kompetence a výkon, ze kterých vyrůstá tato vskutku monumentální publikace, jsou v kontextu dnešních...