V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ROMAN KANDA
Dne 25. října 2019 se v Praze uskutečnil česko-polský workshop „Marxismus a medievistika: společné osudy“. Hlavním organizátorem jednodenní akce, podpořené programem Strategie AV21, bylo Centrum medievistických studií. V úloze spolupořadatelů figurovaly další dvě instituce: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Historický ústav Varšavské univerzity (Instytut Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego). Zhruba tucet badatelek a badatelů se sešlo, aby představilo a prodiskutovalo vztah marxismu a medievistiky, především pak marxistické koncepce a individuální přístupy marxistických badatelů ke studiu středověkého materiálu.
Už ve slovním spojení, které tvoří název workshopu, můžeme zaznamenat jisté napětí. Vede nás logicky k otázce, nakolik společné osudy marxismus a medievistika vůbec mají nebo mohly (či mohou) mít. Co se oněmi „společnými osudy“ vlastně míní — jsou to vnější politicko-společenské okolnosti, které přivedly marxismus a medievistiku k sobě, nebo jsou to souvislosti takříkajíc vnitřní, striktně vědecké? Přidržíme- -li se vědecké roviny tázání, nelze přejít fakt, že marxismus vznikl jako analýza, interpretace a systematická kritika moderní společnosti, již Marx nazýval společností kapitálu (kapitalismem), kdežto medievisté zkoumají povahu a strukturu společnosti předmoderní. Nepřinášejí tedy aplikace marxistických přístupů na předmoderní kontext trvalé problémy a komplikace, které oslabují sám poznávací přínos marxismu na nemalém úseku historické vědy?
MICHAL CHARYPAR
Prozatím už jedenáct vydaných svazků a několik dalších plánovaných pro nejbližší léta, jež avizuje zadní záložka recenzované knihy, lze pokládat za nečekaně vysokou bilanci a úspěch u tak úzce odborně zaměřené knižní řady, jako jsou textologické Varianty, od svého začátku až podnes vedené Jiřím Flaišmanem a Michalem Kosákem. Dosud publikované svazky můžeme zhruba rozdělit do tří kategorií. Jednak jde o překlady klasických či aktuálních textologických prací zahraničních autorů (G. T. Tanselle, D. S. Lichačov, P.-M. de Biasi), jež podle názoru autora této recenze tvoří vůbec nejinspirativnější část knižnice, dále o autorské svazky současných českých badatelů (dvakrát M. Kosák a J. Flaišman, P. Komenda, A. Petruželková), jejichž texty byly z větší části poprvé vydány ve Variantách, a konečně o posthumní edice vybraných prací českých badatelů z 20. století (M. Červenka, A. Stich, J. Daňhelka).
K této poslední skupině počítám i výbor z prací Mojmíra Otruby Autor — text — dílo a jiné textologické studie, připravený k vydání oběma hlavními editory knižnice. Svazek zahrnuje celkem jedenáct textů (studií, oborově programových statí, recenzí, doslovů, článků), další dokumenty jsou pak tištěny v rámci komentáře. Objevují se zde rovněž některé texty, jež vyšly už roku 2012 v otrubovském výboru Hledání národní literatury, aktuální svazek by se však vzhledem ke svému textologickému zaměření bez nich mohl jen stěží obejít; navíc nad předchozí výbor vystupuje podrobnějším studiem pramenů a historie vzniku jednotlivých vydávaných textů. Opakuje se tak v něm i základní studie „Autor — text — dílo. Pohyb a stálost textu v autorské perspektivě a vůli“ (s. 9–51), jež je postavena do čela svazku jako jeho nejdelší a nejzávažnější položka a jejíž název se ostatně cituje také v titulu. „Komentář editorů k této stati“ (s. 141–158) má až ráz paralelní studie a eviduje a porovnává celkem osm verzí Otrubova textu, z nichž pět vyšlo za jeho života porůznu tiskem.
ANNA FÖRSTER
Kulturologicky a psychoanalyticky poučené literárněvědné práce o traumatu nepředstavují — přinejmenším v německojazyčném kontextu — žádné novum. Směrodatné publikace k tomuto tématu (např. Sigrid Weigel, Elisabeth Bronfen, Birgit R. Erdle: Trauma. Zwischen Psychoanalyse und kulturellem Deutungsmuster, Köln, 1999) vycházely již ke konci devadesátých let a první desetiletí po roce 2000 přineslo podrobnou reflexi v kontextu nového literárního výzkumu zaměřeného na otázky paměti a vzpomínání (mj. Aleida Assmann: Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999; Manfred Weinberg: Das ‚unendliche Thema‘. Erinnerung und Gedächtnis in der Literatur/Theorie, Tübingen 2006). Pokud jde o předměty jejich úvah, diskuze etablovaná v tomto kontextu od samého počátku razantně překračuje perspektivy jednotlivých národních literatur. Slovanské literatury, a zejména ty „menší“ z nich, však dlouho zůstávají — a to se v německojazyčné literární vědě děje často — zastoupeny nedostatečně. Už jen tento fakt propůjčuje právě vydané monografii Alexandera Kratochvila Posttraumatisches Erzählen zvláštní důležitost. Kniha, publikovaná s podporou stipendia Fellowship J. E. Purkyně, jímž Akademie věd ČR podporuje mezinárodní projekty, totiž obsahuje případové studie věnované nejen české a ukrajinské próze, ale také komiksům, filmu a počítačovým hrám. Studie tak německojazyčnému literárněvědnému výzkumu traumatu otevírá nové oblasti nejen v jazykovém a geografickém ohledu, ale též v otázce teorie žánrů a v ohledu mediálním.
HANA KOSÁKOVÁ
V knize nazvané Autoren im Ausnahmezustand. Die tschechische und russische Parallelkultur (Autoři ve výjimečném stavu. Česká a ruská paralelní kultura) nabízí její autor, Tomáš Glanc, několik výkladových rámců, jak problematiku vyznačenou titulem uchopit a strukturovat. Mezní situace, v níž se umělci v autoritářských politických režimech ocitli, vytváří podle něj nestandardní pole podmínek, a tudíž produkuje i specifické formy umělecké aktivity a způsoby její komunikace. Daný společensko-politický rámec dal současně vzniknout dílům, která nabízejí řadu možností ke komparaci mezi českým a ruským uměním a uměleckým provozem.
Základní osu výkladu tvoří právě sledování kulturní a umělecké scény v podmínkách totalitních režimů v Československu (po roce 1948) a sovětském Rusku (zhruba od padesátých let); výběrově je načrtnuto i srovnání se západoevropským uměním. Vytyčené jazykově definované společensko- -kulturní oblasti (do české kultury jsou ale zahrnuty i aktivity slovenských umělců) autor vnímá jako „imanentní varianty“ s „vlastními akcenty“ (s. 71).
Číst dál: Paralely mezi českou a ruskou kulturou v podmínkách nesvobody
JAN MALURA
Starší cestopisy jsou poměrně vděčným tématem kulturních a literárních studií, univerzitních seminářů i studentských závěrečných prací. Důvody lze hledat v zájmu o poznávání civilizačních jinakostí, současné vášni pro cestování i oblibě nekanonických literárních děl. V poslední době vyvolávají starší cestopisné texty pozornost editorů (srov. aktuální edici Kabátníkovy Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta, ed. Miloslava Vajdlová [2019]), nestávají se však předmětem zásadnějších interpretačních výkladů, alespoň ne na poli starší literatury, kde nemáme k dispozici monografickou práci typu knížky Veroniky Faktorové o obrozenských cestopisech (Mezi poznáním a imaginací [2012]). Inovativní analýzy nabídla Lucie Storchová v edici Mezi houfy lotrův se pustiti… České cestopisy o Egyptě 15.–17. století (2005). Jinak se čtenáři a studenti, kromě dílčích statí, obracejí k dnes už poněkud zastaralé knize Eduarda Petrů Vzrušující skutečnost (1984).