Studie
Pavel Jiráček: Tělo a verš (1-40)
Integrace fenoménu subjektivního těla do ontologie proběhla ve dvacátém století ve filosofii, která přešla od fenomenologie k existencialismu. Znovunalezení těla a afektivity jako způsobu myšlení přivedlo i současnou kognitivní vědu k tématu vztahu emocí a kognice, k nutnosti rozšířit model mysli i o prožívání emocí a tělesných počitků. Rozšiřování explanačních možností vědeckého metajazyka do oblasti emocí a tělesných počitků je významné i pro analýzu zvukové stránky lyrické básně. Ve zvukovém proudu verše mají hlásky jazyka vedle fonematické funkce stále i svou smyslovou (emotivní) působnost artikulujícího těla. Zvukový proud je v literární vědě dosud interpretován pouze z pohledu segmentální úrovně jako sled fonémů či hlásek (např. v konstruktech zvukosledu, hláskové instrumentace nebo hláskového složení). Z pohledu suprasegmentální úrovně je nutno pojímat zvukový proud jako sled slabik, sled artikulovaných fonací, jako významový pohyb fonačního proudu. Slabika nemá sémantický význam, ale má svou prožitkovou formu, která ovlivňuje motivaci, chování a prožívání. Vedle modulace silové a tónové se v suprasegmentální úrovni uplatňuje modulace kvalitativní, modulace barvou zvuku, sledem tónů a šumů. Při modelování významového pohybu slabik ve fonačním proudu byly použity metodologické postupy experimentální psychosémantiky, konotační objektivizace probíhala ve třech dimenzích polarizovaných na protiklad domova a cizoty, světla a tmy, aktivity a pasivity, výzkum byl uskutečněn ve vzorku 2800 respondentů. Analýza zvukové stránky lyriky je neúplná, pokud vedle přízvučného rytmu a melodie neuvažujeme ve verši také o kvalitativní modulaci, o významovém pohybu fonačního proudu. Na segmentální úrovni verše se fonémy sémanticky nasycují lexikálními významy slov, toto sémantické dění je paralelní s významovým děním fonačního proudu, avšak kromě časové shody mezi nimi neexistuje žádná kauzální souvislost, jen podobný obsahový smysl. Dynamiku zvukového dění verše dotváří vedle významového pohybu fonačního proudu a sémantického nasycování fonémů fonická linie verše, která v sobě spojuje projevy silové a tónové modulace.
Jiří Smrčka: České operetní libreto (s. 41-61)
Součástí literárního výzkumu jsou také texty z oblasti konvenčního dramatu. Tato oblast zahrnuje celé spektrum žánrů, z nichž ale ne všechny se váží na tradiční médium – divadlo, a už vůbec ne na divadlo činoherní. Ke specifickým žánrům patří i operetní libreto, které v souladu s obecným územ chápeme jako textový podklad operety, tj. hudebně-dramatického žánru, který se zformoval v 50. letech 19. století ve Francii a odtud se rozšířil do dalších zemí, zejména do střední Evropy; ve 20. století začal stagnovat a od 40. let postupně uvolnil v produkci zábavních divadel místo jiným žánrům. V českém kulturním kontextu prošlo operetní libreto vývojovými proměnami od prostých překladů a úprav cizích textů ve 2. pol. 19. století, přes silnou domácí produkci v 30. a 40. letech 20. století, až k radikálnímu útlumu na přelomu 40. a 50. let. V části věnované morfologickému rozboru se opíráme zejména o libreto z 30. a 1. po. 40. let. Toto libreto bylo formálně vystavěno na půdorysu tří dějství, z nichž druhé vrcholilo v dramatickém finále a třetí (obvykle kratší) mělo podobu nekomplikovaného rozuzlení příběhu. Prostředí bylo vybíráno tak, aby vhodně propojovalo prvky exotiky nebo folklóru se světem salonní společnosti. Zvláštní důraz kladli autoři na komický efekt, který se střídal s polohou sentimentální. V dialozích se libreto vyznačovalo velmi slabým vztahem mluveného slova a písňových textů (s výjimkou finále). Operetní postavy nebyly koncipovány jako jedinečné charaktery, ale jako ustálené lidské typy, charakterizované konstantními vlastnostmi, a to zejména v jednání, myšlení, vzhledu, ale také ve výrazu a obsahu mluvených dialogů a zpěvních textů. Další výzkum v oblasti operetního libreta považujeme za velmi potřebný, neboť tento žánr široce ovlivňoval český kulturní kontext 19. a 20. století.
Hana Svanovská: Korunní slovo „Milost“. Ivan Slavík jakožto čtenář a pokračovatel Weinerův (s. 62-77)
Studie se zabývá některými texty Ivana Slavíka, které svým charakterem navazují na poetiku Richarda Weinera, zejména na jeho básnickou skladbu Mezopotámie a soubory próz Lazebník a Hra doopravdy . Pro Ivana Slavíka jakožto Weinerova zaníceného vykladače byla totiž příznačná snaha přisuzovat jeho dílu konkrétní teologické významy a religiózní rozměr vůbec, která se zpětně odrazila i v jeho vlastní básnické tvorbě. V první části se autorka soustřeďuje na intertextové vazby mezi Weinerovou Mezopotámií a Slavíkovou první sbírkou z roku 1945 Snímání z kříže. Pojednává zde zejména o podobnosti mezi Františkem z Mezopotámie a ústřední postavou několika Slavíkových básní , která může být chápána jakožto nová interpretace potažmo literární realizace hlavního hrdiny Weinerova. Pozornost je rovněž věnována jazykové stránce obou děl, kde jsou však shledány výrazné rozdíly mezi experimentálním charakterem Weinerova básnického vyjadřování a veskrze oproštěným lexikem textů Slavíkových. Zmíněna je též sugestivní obraznost některých Slavíkových veršů, která by mohla upomínat na poetiku Weinerovy sbírky Mnoho nocí. Důležité pro originální výklad Weinerova díla jsou podle autorky rovněž ty Slavíkovy básně, které jsou Weinerovi přímo dedikovány, a to nejen v jeho prvotině, ale i ve vrcholné sbírce z let 60. Já A. J (Druhý díl deníku Arnošta Jenče). V druhé části je pak pojednáno o aluzích na Weinerovy prozaické texty, které se hojně objevují ve Slavíkových básních v próze, obsažených ve sbírce Osten z roku 1968. Velký důraz je kladen zejména na jejich dobové a kontextuální reinterpretace v podmínkách komunistického „bezčasí“, což je dokumentováno na četných příkladech. Závěrem autorka konstatuje, že řada prvků, které Slavík z Weinera přejal a které transponoval do vlastních textů, výrazně obohacuje východiska pro interpretaci děl obou autorů.
Rozhledy
Alice Jedličková: Nové směry (a staré mezery) v teorii vyprávění (s. 78-100)
Jan Malura: Jak dnes vydávat českou barokní hymnografii? (s. 101-108)
Recenze
Jana Nechutová: Trium linguarum in Bohemia litterae
Behr, Hans-Joachim – Lisový, Igor – Williams-Krapp, Werner (edd.): Deutsch-bömische Literaturbeziehungen – Germano-Bohemica, Festschrift für Václav Bok zum 65. Geburtstag. Schriftenreihe Studien zur Germanistik Band 7. Hamburg, Verlag Dr. Kovač 2004. 461 strana.
Marcel Černý: První dva svazky projektu českých slavik
Bečka, Josef – Skwarska, Karolina (edd.): Slavica v české řeči I. České překlady ze slovanských jazyků do roku 1860. Druhé, přepracované a doplněné vydání. Praha, Slovanský ústav AV ČR – Euroslavica 2002. 166 stran; Bečka, Josef et al. (edd.): Slavica v české řeči II. České překlady ze slovanských jazyků 1861–1890. Praha, Slovanský ústav AV ČR – Euroslavica 2002. 630 stran.
David Kroča: V tišinách próz Oty Pavla
Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, Akropolis 2003. 240 stran.
Milan Jankovič: Svět hry a kontemplace
(Červenka, Miroslav: Fikční svět lyriky. Praha – Litomyšl, Paseka 2003. 83 strany.)
Petr Poslední: Monografie jako přehled
(Kosková, Helena: Josef Škvorecký. Praha, Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) 2004. 225 stran.)