Proliferating literature claims that academia is in a critical condition, generating armies of anxious, neurotic and time-hungry individuals which are governed by the speed imperatives integral to a modernist and capitalist rationality. This book puts the temporal ordering of academic life under the microscope, and showcases the means of yielding a better understanding of how time and temporality act both as instruments of power and vulnerability within the academic space.

This book brings together more than three dozen scholars who collectively craft a much-needed nuanced sociologically-driven perspective of temporalities in academia. Delving into contemporary processes which are quintessentially temporal in their character, such as the increasing precariousness of jobs among junior scholars, the prevalence of grant funding, the role of evaluation systems, and the political economy of higher education, the authors offer a forensic analysis of the complex nature of academic temporalities as experienced, understood, controlled, managed and contested in various academic and research contexts.

Vyplácí se spolupracovat a je důvěra v jiné lidi racionální? Je člověk homo economicus? Jak se vůbec mohla zrodit lidská komunikace? Produkuje evoluce zákonitě sobce? Účinným pomocníkem při hledání odpovědí na tyto otázky, které si kladou jak přírodovědci, tak filozofové, může být mimo jiné teorie her. Ta vznikla v polovině minulého století na půdě matematiky jako nástroj, jenž měl lidem pomoci se orientovat a rozhodovat ve složitých a zejména konfliktních situacích. Brzy si však našla uplatnění i daleko za hranicemi ekonomie, na niž se nejprve soustředila. Dnes proniká do sociologie, politologie i jiných společenských věd, do evoluční teorie a samozřejmě i do filozofie. Tato knížka se pokouší přístupným, nematematickým způsobem vysvětlit, jaké problémy nám tato teorie může pomoci objasnit.

Kniha Tomáše Hříbka Obrana asistované smrti je první monografií v českém jazyce, jež nabízí filozofickou obhajobu eutanazie a sebeusmrcení za asistence lékaře. Autor vysvětluje zdroje současné diskuse, definuje základní pojmy a analyzuje argumenty pro asistované sebeusmrcení a eutanazii i proti nim. Odpovídá mimo jiné na tyto zásadní otázky: Co je smrt a jak poznáme, že nastala? Je smrt vždy újmou, nebo může i prospět? Může být rozhodnutí zabít se rozumné i morální? Je apel k morální autonomii pacienta přesvědčivý? Má utrpení na konci života smysl? Pokud jsou eticky přijatelné nezahájení nebo ukončení léčby či paliativní péče, tak proč ne i eutanazie a asistovaná smrt? Lze ospravedlnit eutanazii pacientů, kteří s ní nemohou vyslovit souhlas? Je možné eutanazii a asistované sebeusmrcení odmítnout s odkazem na etiku medicíny nebo svědomí lékařů? Neocitneme se legalizací eutanazie na kluzkém svahu, po němž sklouzneme k nemorální praxi? A jsou podobné metody asistované smrti morálně přijatelné jen za předpokladu, že zůstanou výjimečné?

Dieses Buch arbeitet den Bogen heraus, der zunächst – im Ausgang von der Kritik an Husserls transzendentaler Phänomenologie – in den spekulativ-kosmologischen Wendungen bei Eugen Fink und Renaud Barbaras über die Phänomenologie hinauszielt und sodann bei Jan Patočka und László Tengelyi wieder zurück zur transzendentalen Phänomenologie der Weltvorgegebenheit führt. Ein Exkurs zur Problematik von Bewegung und Leiblichkeit bei Patočka zeigt darüber hinaus dessen Nähe und Distanz zu Husserl und Fink an. Bei Emmanuel Levinas und Hans Rainer Sepp wird das husserlsche Motiv der Leib-Körperlichkeit bis zur Randposition des Leib-Körpers weiterverfolgt und diese Positionalität als eine Bedingung des Weltbezugs aufgewiesen, die selber weder kosmologisch noch transzendentalphilosophisch verfasst ist und somit nicht von der Weltvorgegebenheit her ein geholt werden kann.

Bernard Bolzano, pozoruhodný pražský matematik, logik a filosof, oblíbený kněz, kazatel a pedagog. Muž poměrně radikálních názorů na nutné společenské změny a velmi umírněných představ o jejich možném praktickém prosazení, které musí probíhat ohleduplným a pozvolným procesem všeobecného vzdělávání a osvěty. Kněz, jehož pravověrnost byla dlouhodobě zpochybňována, sám se však bezvýhradně hlásící ke všem pravdám katolické nauky a toužící vést své studenty a posluchače k jejich poznávání a k životu v souladu s nimi. Učenec, jehož publikované dílo se vesměs nesetkalo s kloudným ohlasem a jehož pozůstalost byla vydávána jen velmi pomalu a liknavě, aby se pak ve 20. století začal těšit věhlasu vizionáře dalšího vývoje logiky a matematiky. Anticipátor podstatných vědeckých myšlenek i průkopník originálních tezí, postupů a neotřelých myšlenek, které snad ještě čekají na své pokračovatele.

Quassim Cassam je profesorem filosofie na University of Warwick; předtím učil v Cambridge, na University College London, a téměř dvacet let v Oxfordu. Původně se věnoval tématům z metafyziky, filosofie mysli a epistemologie. Ve své prvotině Self and World (1997) dokazoval, že vědomí sebe sama coby tělesa ve světě jiných těles je nutnou součástí zkušenosti já jakožto subjektu. V monografii Self-Knowledge for Humans (2014) ukázal, že tradiční modely sebevědomí neberou v úvahu iracionální postoje, jimž lidé podléhají. S Johnem Campbellem napsal knihu Berkeley's Puzzle. What Does Experience Teach Us? (2014), v níž každý z nich hájí odlišnou teorii smyslové zkušenosti: Campbell  "relacionismus", čili tezi, že zkušenost je vztah mezi subjektem a objektem, nezávislým na mysli, zatímco Cassam "reprezentacionalismus", neboli názor, že smyslová zkušenost reprezentuje své předměty jako nezávislé na mysli. Nověji se Cassam zabývá aplikovanou epistemologií, zvláště epistemickými neřestmi, postpravdou a konspiračními teoriemi. Ve Vices of the Mind: From the Intellectual to the Political (2019) vysvětluje a klasifikuje epistemické neřesti (jako jsou úzkoprsost, intelektuální arogance, zbožná přání a předsudky), čili povahové rysy a postoje škodící poznání.
V Konspiračních teoriích (Conspiracy Theories, 2019) rigorózně a přitom srozumitelně objasňuje povahu těchto teorií, důvody jejich popularity, a příčiny jejich škodlivosti.

Do tohoto svazku Numismatického sborníku bylo zařazeno celkem sedm studií, které doplňuje pět zpráv o mincovních nálezech. Na tomto místě připomínáme zveřejněné studie: Jiří Militký: Nálezy keltských mincí oppidálního období v širším okolí oppida Hradiště u Stradonic; Jan Videman: Neznámý denár Boleslava III. ze Starého Plzence (okr. Plzeň-město); Miroslav Hus – Milan Metlička: Nález řezenských feniků v Kbelanech. Příspěvek k nálezům bavorských feniků 13. století v jihozápadních Čechách; Petr Schneider – Filip Krásný: Nález brakteátů Přemysla II. Otakara a Václava II. z Vrátna (okr. Mladá Boleslav); Miroslav Popelka – Jan Videman: Depot pražských grošů a parvů ze Ptení (okr. Prostějov). Příspěvek k poznání drobné mince Jana Lucemburského a Karla IV.; Vojtěch Brádle – Pavel Gregor: Nález mincí z katastrálního území Horka u Chrudimi (okr. Chrudim); Marek Suchý: Účty Pražské kapituly z roku 1530: stavební a ekonomické aspekty opravy katedrály sv. Víta a kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Do tohoto svazku Numismatického sborníku je zařazeno celkem osm studií, které doplňuje deset zpráv o mincovních nálezech. Na tomto místě připomínáme zveřejněné studie: Boris Stoklas – Milan Hrabkovský: Staré rímske razby mincí z oblasti stredodunajského barbarika v neskoroantickom; Jiří Lukas: Nálezy denárů z 11.–13. století objevené pomocí detektorů kovů (III); Jan Videman – David Vrána: Neznámý denár českého knížete Konráda II. Oty s motivem dvojice ryb z Čečelic (okr. Mělník); Jiří Lukas: Nálezy mincí z 12. a 13. století z areálu raně středověkého sídliště v Opolánkách (okr. Nymburk); Borys Paszkiewicz: Szterling kontynentalny z zanikłej osady Staré Badry w Opolánkách (okr. Nymburk); Ondřej Černohorský: Dva nálezy dobových falz parvů Václava II. v Krušných horách – Knínice (okr. Ústí nad Labem) a Běhánky (okr. Teplice); Ondřej Černohorský – Alexander Dashutin: Nálezy pražských grošů na Ukrajině; Juliana Boublíková Jahnová: Morové tolary a morové medaile.

V osmnáctém století jako by se filosofická reflexe zdravého rozumu rozvinula více než kdy předtím. Když ovšem čteme tehdejší texty, jež využívají výrazy jako „common sense“, snadno se nám stane, že do nich budeme se samozřejmostí promítat naše současné rozumění, ve kterém bývá zásadní to, co už Immanuel Kant pohrdavě označil za „mínění davu“. Kniha sleduje, jak s pojmem zdravého rozumu vlastně zacházeli filosofové, převážně z osmnáctého století. O hlavních autorech, kterým jsou věnovány samostatné kapitoly, můžeme říci, že svým pojetím zdravého rozumu zásadně ovlivnili jeho další chápání. Fenomén zdravého rozumu ve své plastičnosti nabízí východisko pro zkoumání racionality. Reduktivistické koncepce a nedorozumění, jež se v dlouhodobé diskusi vynořily, jsou po zasazení do kontextu ilustrativní jako součástky a aspekty celku, jehož ladnost jako bychom stále tušili, když se zdravého rozumu entuziasticky dovoláváme.