VERONIKA KOŠNAROVÁ

Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, vyšla Teorie nepřirozeného narativu Briana Richardsona (1953), profesora anglické literatury na The University of Maryland, který je, jak píše v medailonu autora, resp. doslovu překladatel textu Bohumil Fořt, považován za spoluzakladatele moderní narativní teorie a vůdčí postavu nepřirozené naratologie. Hned na začátek je možné předeslat, že od publikace rozhodně nelze očekávat, že se nám v ní dostane vyčerpávajícího pojednání, nýbrž — což je dáno už samotnou koncepcí edice a rozsahem publikací v ní vydávaných — spíše uvedení do titulního tématu, vytýčení základních východisek a problémů, před nimiž naratologie tváří v tvář tzv. nepřirozenému narativu stojí.

Svůj text otevírá Richardson konstatováním, že téměř všechny přístupy k teorii narativu soustavně opomíjejí určitý druh experimentálních děl — antimimetických neboli nepřirozených narativů, tj. narativů, které obsahují události, postavy, světy či konstrukce, jež narušují či parodují ty, které nacházíme v narativech nefikčních. Základním kritériem nepřirozeného vyprávění je pro Richardsona porušení mimetických konvencí, jimiž se řídí nefikční texty a realistická díla, jež se pokoušejí napodobovat konvence nefikčních narativů. Autorskou intenci takovýchto textů vystihl podle Richardsona výstižně ve své knize Za nový román Alain Robbe-Grillet: autor antimimetických děl odmítá předstírat, že „reprodukuje dříve existující realitu“, a místo toho vytváří realitu, která nikdy předtím v mimojazykovém světě neexistovala (Za nový román, Praha, Odeon 1970, s. 103).

Nepřirozené narativy nejsou samozřejmě v literatuře žádnou novinkou, existují již od starověku, s pokusy o rozšíření možností vyprávění a figury/ funkce vypravěče se v literatuře setkáváme opakovaně. Až počínaje dílem Laurence Sterna však začínají antimimetické strategie sehrávat v literatuře skutečně relevantní roli a Sterneho Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho se stává takříkajíc zakladatelským dílem celé jedné (vnitřně široce diferencované) tradice moderní literatury. Zvláště často se s antimimetickými narativními strategiemi setkáváme podle Richardsona v postmoderní fikci a absurdním dramatu. Souvisí to pravděpodobně s tím, že, jak poznamenává autor, mnohé z těchto formálních experimentů jsou pevně zakotveny ve skutečnosti, již vyprávějí: motivací jejich vzniku není snaha o originalitu či formální inovaci, ale snaha o nalezení adekvátní formy k vyjádření dané reality. Jinak (s Richardsonem) řečeno: extrémní a nepřirozené události si přímo říkají o extrémní a nepřirozené způsoby vyprávění.

Výše řečené si podle Richardsona nutně žádá, aby naratologie byla zásadně rozšířena o zkoumání různých podob základních narativních kategorií nemožných narativů. K jejich popisu je přitom třeba namísto dichotomických typologií zavést pojem spektra, jež by bylo schopno postihnout co nejširší škálu možností. V rámci (časo)prostoru Richardson např. navrhuje rozlišovat pět základních případů: nepřirozený prostor, který narušuje jinak stabilní, mimetický prostor; zcela naturalistická zobrazení, která kontradiktorní prostory vytvářejí až ve chvíli, kdy jsou spojena; světy, jejichž ontologie je (a je označována) jako nejasná; prostory, které se bortí už ve chvíli, kdy jsou tvořeny, a série různorodých, nesouvisejících nepřirozených světů. Nepřirozené postavy popisuje Richardson jako figury, které obsahují antimimetické rysy, jež překračují říši lidských možností a vzpírají se konvenčním typům. I zde definuje pět základních typů: nekompletní nebo kontradiktorní postavy a nemožná spojení vícero postav; vícenásobné verze téhož individua; parodické postavy; uměle vytvořené entity a metapostavy, tedy postavy, jež vědí, že jsou fikčními bytostmi.

Bohumil Fořt ve svém doslovu upozorňuje na několik rysů Richardsonova přístupu, které z textu implicitně, snad i explicitně vyplývají, vzhledem k jeho stručnosti však nemusí být dostatečně patrné, a nelze tedy než kvitovat, že je B. Fořt ve své závěrečné poznámce vyzdvihl. V prvé řadě jde o Richardsonův, lze-li tak říci, ontologický postoj: patří totiž k těm teoretikům nepřirozeného narativu, kteří považují za nežádoucí spojení s kognitivistickou perspektivou/optikou, neboť to zásadně narušuje specifické místo tohoto typu literárního narativu v estetické komunikaci. Ve svých úvahách o různých podobách nepřirozeného narativu Richardson zdařile kombinuje přístup synchronní a diachronní, čímž zdůrazňuje, že pojem nepřirozeného narativu není pojmem absolutním, nýbrž kulturně a historicky proměnlivým, a to jednak v souvislosti s procesy kanonizujícími jednotlivá stadia fikční narace a jednak s procesy dekanonizace a změny (srov. „Doslov“, s. 119). Fořt také zdůrazňuje, že autorův zájem o deviantní narativy jde napříč médii: Richardson se věnuje literatuře, dramatu i filmu.

Je pravda, že Richardson se ve svém rozjímání o nepřirozeném narativu pohybuje v intermediálním prostoru, nicméně drží se stále, zdá se mi, „dosti při zemi“, své úvahy rozvíjí nad více méně dnes, dá se říci, „klasickými“ případy narativních experimentů a antimimetických fikcí. Mnohé dveře — přinejmenším v rámci předkládaného svazku — tu tak nadále zůstávají zavřeny. Přidržím-li se intermediálního aspektu: za nutné při zkoumání — ať už přirozeného, či nepřirozeného — narativu považuji vzít v úvahu intermedialitu vtělenou do samotného literárního díla. Nejen komiksy či fotografické romány totiž pracují s integrálním propojením textu a obrazu; autonomní kategorií se nadto leckdy stává i sémantické využití různých grafických a typografických prostředků. Příkladem by tu mohl být dystopický román finské autorky slovenského původu Alexandry Salmely Antihrdina (Antisankari 2015, čes. 2019), který zamlžuje identitu figury vypravěče, titulní postavy, potažmo celého vyprávění kombinací nejen různých narativních perspektiv, stylizací, registrů, žánrů apod., ale velmi výrazně také heterogenitou právě na rovině (typo)grafického zpracování.

Samostatnou kapitolu představuje u současných literárních narativů zapojování moderních technologií: narativ Nočního filmu (Night Film 2013, čes. 2015) Marishy Pesslové sám o sobě možná není nepřirozený, prostředky tradiční naratologie a teorie fikčních světů pro jeho analýzu ovšem rozhodně nejsou dostačující. Autorka totiž nejenže do knihy vložila množství do detailů propracovaných fiktivních dokumentačních příloh (novinových článků, rozhovorů, internetových stránek, filmových plakátů či lékařských zpráv), ale umožnila čtenářům vstoupit prostřednictvím mobilních aplikací do jejich dalších vrstev, do „dokumentů“, jež pro své dílo vytvořila a umístila do virtuálního prostoru vně hmotné knihy. Implikuje to zvláštní situaci, že dva čtenáři téže knihy čtou možná dva zcela odlišné příběhy (a nemluvím zde o přirozené různosti jednotlivých čtenářských konkretizací). Dojem, který jsem si ze čtení knihy odnesla já coby staromilec, který se všem podobným vymoženostem brání a nepoužívá je, je jistě zcela odlišný od dojmu čtenáře, který je naopak naplno, s radostí a rozkoší využívá.

Uvedené tituly jsou sice pouhopouhé dva příklady z mnohých možných, jako synekdocha jsou nicméně snad dostačující. Dokazují, že směr bádání, k němuž Brian Richardson vyzývá, je nejen žádoucí, ale má toho věru mnoho co před sebou.

Brian Richardson: Teorie nepřirozeného narativu. Přeložil a doslov napsal Bohumil Fořt. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2020. 128 stran.

Vychází v České literatuře 6/2020.