Research by the Germano-Bohemist team focuses on transcultural literary relations within and outside the Czech lands (minority, emigration, and exile literature) from the Middle Ages to the 20th century, with an emphasis on the period of the ‘long’ 19th century.
The team deals with processes of cultural translation and transposition, the heterogeneity of cultural codes in works of art, and multilingualism. While, with respect to methodology, the team follows the philological tradition, particularly in the context of the study, poetics, and reception of literary texts, it is also involved to a large extent with contemporary cultural studies. Through its work, the team lays the methodological and material groundwork for innovative synthetic works on the history of Czech literature developed at the ICL.
The Germano-Bohemist team was founded in April 2017 as part of the Department of 19th Century Literature, made up of researchers who collaborate on projects led by other ICL departments. It builds on the foundations of research on German-language literature from the Czech lands developed during the 1960s at the Institute of Languages and Literatures, Czechoslovak Academy of Sciences, and research on Czech literature, as defined geographically, developed at the ICL in the post-1989 era.
The team regularly collaborates with other scholarly institutions, including the Institute for the Study of Literature, the Kurt Krolop Center for German Literature in Bohemia Prague (Charles University), the Centre for German Moravian Literature (Faculty of Arts, Palacký University of Olomouc), the Adalbert Stifter Association Munich, Collegium Carolinum Munich, and Bohemicum Regensburg-Passau.
Týmové projekty
Transkulturní synopse literatur českých zemí dlouhého 19. století
(PhDr. Václav Petrbok, Ph.D., Mgr. Václav Smyčka Ph.D. et Ph.D., PhDr. Ladislav Futtera a Mgr. Jan Budňák, Ph.D.)
V střednědobém časovém horizontu plánujeme zabývat se – jak již bylo naznačeno jinde – synoptickým přehledem vývoje literatur českých zemí „dlouhého 19. století“ v jejich interakci, konfliktních vztazích i vzájemném prolínání. Inspirováni kulturněvědnými přístupy Bedřicha Loewensteina a Andrease Reckwitze bychom rádi představili literaturu jako nástroj emancipace i krize („měšťanského“) subjektu jako univerzálního projektu ve specifických lokálních podmínkách českých zemí. Při zohlednění její vícejazyčnosti i regionálních a konfesionálních specifik budeme sledovat, jak se „literatura“ (vydělená z „písemnictví“) stává prostorem k sebeutváření a realizace moderního subjektu založeného na (estetické) autonomii, národnosti, dějinách a jazyce. Národní definování literatury, k němuž docházelo ve sledovaném období, přitom chápeme jako reakci na vzrůstající autonomizaci (a současnou disciplinaci) subjektu. Zvláštní pozornost hodláme věnovat i divadelní kultuře a estetizujícímu zájmu o „lidovou“ slovesnost, různým protikladům a ambivalencím uvnitř těchto tendencí. Důraz na historickou dynamiku by však neměl vést k redukci literatury na „ideje“, její „fungování“ postřehneme jen tehdy, kdy ji budeme nahlížet v bohatosti jejích tvarů. Zamýšlená synopse má proto spojovat chronologický přístup s důrazem na konkrétní „uzlové body“, na významové dění uvnitř textů, v němž ke zmíněným procesům dochází.
Individuální projekty
Probíhající:
Československé levicové scény v průsečících transferů a jazyků (1918–1938)
(Mgr. Jan Budňák, Ph.D.)
Východiskem výzkumu je studium německojazyčných textů a institucí, které na území ČSR provozovaly levicově zaměřenou kulturu a politiku. Jako levicové diskurzy chápu nejen praktiky politické, např. komunistické, národně-socialistické nebo sociálně-demokratické, ale také jiné proudy (a texty), které se vyznačují sociálně-kritickými tóny a často polemizují s běžnějším, národnostním chápáním politického a kulturního dění, proti kterému stavějí (minimálně programový) internacionalismus. Příkladem může být např. kulturní a literární činnost okruhu kolem brněnské Kosmopolitní společnosti (1919–23), která vydávala měsíčník Die Wahrheit a zprostředkovávala četné progresivní intelektuální proudy tehdejší Evropy (pacifistické hnutí, emancipační hnutí atd.). Kosmopolitní společnost také silně interagovala s ideologicky srovnatelnými českojazyčnými platformami, např. s Kmenem a Tvorbou v otázce tzv. Internacionály Clarté (H. Barbusse, srv. Vladimír Brett: Dějiny Internacionály myšlenky Clarté, 1982).
Dalším příkladem vícevrstevnatého prolínání určitého česko- a německojazyčného levicového segmentu v ČSR bude analýza dvou komunisticky zaměřených, nejširší veřejnosti určených předválečných časopisů: německojazyčné Arbeiter-Illustrierte Zeitung (1921–38) a jejího českojazyčného ekvivalentu, se zčásti shodnou redakcí, takřka totožným grafickým stylem a velmi podobným ideovým záměrem, časopisu Svět v obrazech (1938–39). AIZ a Svět v obrazech v klíčovém roce 1938 vykazují extrémní napětí mezi svým internacionálním profilem na jedné a hloubkovou nacionalizací veřejných diskurzů na druhé straně. Výsledkem je zajímavá dynamika obou explikačních rámců, v každém z časopisů zčásti odlišná.
Z těchto příkladů je patrné, že výzkum je navzdory svému germanistickému východisku zaměřen na strategie a obsahy transferů a adaptací, a to nejen mezi česko- a německojazyčnými levicovými scénami první republiky, ale především na ideologických rovinách, které jsou jim společné. Výzkum se také ani zdaleka nebude vyhýbat „periferním“, tj. ne-pražským textům a institucím, které jsou pro zvolený přístup napříč jazykovými skupinami v prostředí první republiky nejlépe srovnatelné.
„Wo die Sage, weltbekannt, einen Rübezahl erfand, da bist du, mein Schlesierland“. Regionalismus und Regionalliteratur in und um Riesengebirge und Böhmerwald im 19. Jahrhundert
(PhDr. Ladislav Futtera)
Disertační práce se věnuje konceptu regionalismu z perspektivy 19. století ve specifickém kontextu českých zemí. Na tento geografický celek bylo možné pohlížet jako na region v rámci habsburské monarchie, resp. Svaté říše římské. V důsledku nacionalizace českého a německého etnika byly české země vnímány jako okrajová oblast široce definované slovanské, resp. německojazyčné kulturní oblasti. Na mikrorovině se pak na základě kulturních specifik dočkaly uměleckého ztvárnění jednotlivé mikroregiony.
Teoretické koncepty regionu jako identitotvorného pojmu budou představeny na příkladu dvou českých mikroregionů: Krkonoš a Šumavy. V obou případech se jedná o oblasti, jimiž procházela jak zemská, tak jazyková hranice. Ze zcela odlišných perspektiv se staly předmětem zájmu spisovatelů z českých zemí tvořících v obou zemských jazycích, tak i literátů slezských, resp. bavorských, kteří oslovovali celoněmecké publikum.
Umělecké ztvárnění těchto mikroregionů bude posuzováno ze dvou perspektiv. Za prvé z hlediska estetického, tj. jaká role byla v díle přisouzena regionální tematice. Zvláštní pozornost bude věnována rozdílu mezi venkovskou idylou poloviny 19. století, v níž dějiště představuje pouhou kulisu, a regionální literaturou, jejíž fikční svět nedílně referuje k regionálním topoi. Druhý tematický okruh pak řeší otázku nacionální. Porovnávány budou vypravěčské strategie, na jejichž základě je demonstrována příslušnost regionu k českému, respektive německému kulturnímu prostoru.
Předmětem studia budou texty z období od romantismu po počátek 20. století, kdy se otázka regionalismu stala předmětem literárněhistorického výzkumu jak v českém, tak německojazyčném prostředí. Kromě primárních beletristických textů v obou zemských jazycích budou analyzovány i dobové teoretické reflexe regionálního rozměru literatury.
Vícejazyčnost literatury českých zemí „dlouhého“ 19. století (1770–1914/18)
(PhDr. Václav Petrbok, Ph.D.)
Na základě početných dokladů autor usiluje prozkoumat, do jaké míry ovlivnila česko-německá literární dvojjazyčnost a změna jazyka nejen literární a kulturní život, ale též politické prostředí („Zwischenstellung“ jako problém loajality). Na tomto procesu měla nepochybný vliv školská socializace – pozice němčiny jako dominantního vyučovacího jazyka ve středním, resp. vysokém školství a preferovaného literárního jazyka Dabei zásadně formovala literární život českých zemí až do 70. let 19. století.
Literární dílo celé řady autorek a autorů z českých zemí „dlouhého“ 19. století ale není možné pochopit skrze prisma jednoho jazyka, ačkoliv jazyk byl nejen důležitým identifikačním kritériem a barometrem loajalit, ale také symbolickým prostředkem jazykové reflexe a výběru užívaného jazyka. Časová proměna těchto procesů stejně jako jejich sociální a kulturní podmíněnost musí být vyloženy v rámci komplexního kulturněvědného a literárněhistorického rámce. Zvláštní pozornost přitom věnuji ženským autorkám kvůli jejich pozdější českojazyčné literární akulturaci a židovským autorkám a autorům díky jejich kulturnímu prostředkování mezi česko a německojazyčným prostředím (např. literárními překlady).
Projekt usiluje vypracovat typologii literární vícejazyčnosti v multinacionálním prostředí českých zemí a tím potvrdit tezi kanadského sociolingvisty Williama F. Mackeye, podle níž vlastní identita a dílo každého autora ve vícejazyčné společnosti je třeba chápat nikoliv z jednojazyčnosti, ale vícejazyčnosti, stejně jako ze změny užívaného jazyka. Pro analýzu jazykového chování je využita Habermasův komunikačně teoretický výklad pojmu „životního světa“, zformulovaný sociology Peterem L. Bergerem a Thomasem Luckmannem, a rovněž některé historicky zaměřené studie týkající se jazykového managementu (Jiří Nekvapil, Marek Nekula).
Historická imaginace pozdního osvícenství
(Mgr. Václav Smyčka, Ph.D.)
Práce se zabývá vývojem dějepisectví, historické prózy a vnímání historického času v poslední třetině 18. a na počátku 19. století. Klade si otázky: Jak se proměnil způsob situování se (české) společnosti v dějinách? Jak se změnila podoba historických reprezentací mezi 60. lety 18. a druhým desetiletím 19. století? Jak tyto posuny souvisí s mediální podmíněností veškeré historické zkušenosti? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích (chápaných v návaznosti na systémovou teorii Niklase Luhmanna jako prostředky redukce komplexity), jimiž ovlivnilo pozdní osvícenství představu o plynutí historického času a praxi dějepisectví. Jde o představu o kontinuální kumulaci prostorově organizovaného vědění v historia litteraria související s růstem knižních trhů, narativizaci historické zkušenosti vlivem rozšíření nových fikčních žánrů historické prózy, filozofii dějin jako nové epistemologie a sekularizace teleologických modelů, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti sebe samé a narativizaci kolektivních identit. Práce spojuje perspektivu historické sémantiky usilující o postižení proměn časových režimů (Reinhart Koselleck, Aleida Assmannová), perspektivu narativní teorie dějepisectví, jež chápe historický čas jakožto čas narativní a identity jakožto identity narativní (Hayden White, Paul Ricoeur), perspektivu mediálních studií, která klade důraz na neredukovatelnou medialitu historické zkušenosti (Friedrich Kittler, Sybille Krämer), a konečně perspektivu systémové teorie Niklase Luhmanna, pojímající historický čas jakožto temporalizaci komplexity, k níž dochází na přechodu od stratifikačně diferencované k funkcionálně diferencované společnosti.
Obrazy lesa v narativních a literárních pramenech pozdního středověku
(Mgr. Matouš Turek)
Dizertační práce Obrazy lesa v narativních a literárních pramenech pozdního středověku se zaměřuje na proměny pojetí a podob lesních prostředí, k nimž dochází při adaptacích zejména narativních textů mezi 13. a 16. stoletím. Předmětem zkoumání jsou jednotlivé motivy, topoi a dějová jádra spojená s prostředím lesa, která se v pozdějším středověku dočkala přenosu mezi žánry, mezi médii a mezi jazyky.
Práce identifikuje postupy, které jsou využívány při adaptaci textů, ověří poznatky vycházející z dosavadních studií, jež se zabývají mutacemi jednotlivých příběhů, jednotlivými žánry a jednotlivými vernakulárními literárními tradicemi, a konfrontuje je s širší pramennou základnou. Příklad konkrétního dějového prostředí umožňuje komparaci adaptačních postupů – a jejich motivací, rámců a funkcí – používaných při přepracovávání textů ve dvou odlišných vícejazyčných regionech, v nichž se mísí jazykové a literární kultury, a to mezi areálem pozdněstředověkého Burgundska a severní Francie (francouzština, nizozemština, latina) a českými zeměmi (čeština, němčina, latina). Práce rovněž přinese nové poznatky o tom, jak fikční obrazy lesa, které společnost vytvářela a konzumovala, odrážely či neodrážely skutečný socioekonomický vývoj společnosti ve vztahu k přírodě, a obohatí tak současné mezioborové bádání o přístupu středověké společnosti k přírodnímu prostředí, přičemž naznačí některé aspekty diachronního vývoje v této oblasti.
Metodologicky se zkoumání způsobů proměn motivů a topoi zakládá na blízkém čtení adaptací a jejich předloh a následné analýze a komparaci, která zachytí rozdíly v ideologických a estetických rolích, jež lesní prostředí hrálo mezi vrcholným středověkem a raným novověkem v obraznosti vyjádřené v rukopisné kultuře narativními texty a s nimi souvisejícími vizualizacemi. Detailní rozbor autorských úprav probíhajících při přenosu zdánlivě ustrnulých topoi, jichž bývá les v narativních textech jedním z typických nositelů, je předpokladem k identifikaci způsobů, jimiž jsou konvenční motivy rozvíjeny, inovovány a rekontextualizovány. Zasazení změn do širších kulturních, materiálních a politických kontextů, v nichž adaptace vznikaly, pak umožní volbu vhodných výkladových rámců a syntetickou interpretaci spektra ideologických a literárních kvalit, které jsou v pozdněstředověké kultuře lesnímu prostředí připisovány.
Členové týmu:
PhDr. Václav Petrbok, Ph.D. (vedoucí)