MILENA ŠUBRTOVÁ
Ve čtvrtek 13. srpna 2020 zemřela Věra Vařejková. Patřila ke generaci, do jejíhož dospívání tíživě zasáhla druhá světová válka a které ve středním věku přistřihly křídla normalizační čistky, nicméně po roce 1989 se dokázala bez zahořklosti vrátit k započaté práci.
Věra Vařejková se narodila a vyrůstala v Brně, kde absolvovala gymnázium a v roce 1950 nastoupila ke studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Byť její vysokoškolská studia probíhala v nesvobodné době 50. let, měla Vařejková štěstí, že se na fakultě potkala s osobnostmi, jakými byli Antonín Grund, Antonín Škarka, Jan Vilikovský. Během studií češtiny a ruštiny, která zakončila v roce 1955, na ni ovšem nejvíce zapůsobili Josef Hrabák a František Tenčík. Právě ti ji nasměrovali k problematice literatury pro děti a mládež, jíž zůstala po celý profesní život věrná.
Po krátkém působení na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze pracovala od roku 1956 do roku 1961 jako středoškolská profesorka v Brně. Roku 1961 nastoupila jako asistentka na katedru českého jazyka a literatury tehdejšího Pedagogického institutu v Brně, který byl přechodným výsledkem univerzitní reorganizace a na jehož základě byla v roce 1964 obnovena Pedagogická fakulta čerstvě přejmenované Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Dizertační práci věnovanou Olbrachtově adaptaci bajek mudrce Bidpaje obhájila roku 1966, ovšem další odborný růst předčasně zastavila normalizace. Vařejková sice ještě stačila v roce 1969 podat na filozofické fakultě kandidátskou práci Žánrová problematika bajky, ovšem její obhajoba již nebyla povolena, práce schválená do tisku jako monografie nesměla být vydána a řízení bylo zastaveno. Smutný osud postihl i slovníkovou příručku Česká literatura 1918–1945, na níž měla Vařejková pětinový autorský podíl a na které spolupracovala s dalšími kolegy z fakulty, Jiřím Rambouskem a Zdeňkem Zapletalem. V roce 1970 byla sice kniha vytištěna, do prodeje se však nedostala a celý její náklad (20 000 výtisků) skončil ve stoupě.
V roce 1971 byla Věra Vařejková z fakulty propuštěna. Podařilo se jí na rok získat místo v administrativě na rektorátu univerzity, potom našla dočasně uplatnění ve školní družině a od roku 1976 byla zaměstnána jako účetní v exportním oddělení brněnského textilního podniku Kras, který se ironií osudu nacházel na dohled od zapovězené pedagogické fakulty. Kontakt s oborem ale zcela neztratila, pravidelně sledovala literární produkci určenou dětem a vzhledem k tomu, že reflexe literatury pro děti a mládež, nadto často regionálních autorů a v regionálním tisku, nepodléhaly tak ostražitému cenzorskému dohledu, začala od roku 1983 zveřejňovat recenze dětských knížek v Brněnském večerníku.
Když pedagogové a studenti na sklonku přelomového roku 1989 plánovali návrat těch, kteří byli režimem donuceni fakultu opustit, padlo jméno Věry Vařejkové spolu se Zdeňkem Kožmínem a Jiřím Rambouskem mezi prvními. Vařejková nastoupila k nedobrovolně přerušené práci po dvaceti letech, v únoru 1990, na prahu šedesátky, kdy její mnozí vrstevníci odcházeli do důchodu. V témže roce obhájila svou kandidátskou práci a roku 1991 se habilitovala v oboru česká literatura spisem předznamenávajícím její pokračující badatelskou orientaci: Na pomezí literární vědy a literární výchovy. V letech 1991 až 1995 stála v čele Ústavu literatury pro mládež, jehož vznik na půdě Pedagogické fakulty MU pomáhal iniciovat Zdeněk Kožmín. Vařejková rychle navázala a prohloubila pracovní kontakty s příbuznými pracovišti na českých i zahraničních, zejména slovenských univerzitách. Plná mladistvé energie, sršící nápady, kritická i sebekritická a zocelená předchozí životní zkušeností byla svým optimismem, pracovitostí a zaujatostí vědeckými úkoly pozitivním příkladem kolegům i studentům, které vyučovala starší českou literaturu.
Odborné zájmy Věry Vařejkové se koncentrovaly na problematiku literárních žánrů s orální vypravěčskou tradicí, na pohádku, pověst, i na jejich další adaptační a autorské posuny. V 90. letech publikovala rozsahem útlé, ale obsahově hutné monografické svazky věnované pohádkám Jiřího Mahena, Karla Čapka a Jana Wericha. Pokračovala v literárněkritické činnosti, recenzemi a studiemi přispívala do časopisů Český jazyk a literatura, Zlatý máj, Komenský a Ladění (na profilaci posledních dvou se podílela i jako členka redakční rady). Smysl odborné práce spatřovala v provázanosti s praxí, proto značnou pozornost věnovala i otázkám literární výchovy. Její práce Literárněvýchovná interpretace uměleckého textu na 1. stupni základní školy (1998, upravené vydání 2005) byla vyhledávána budoucími učiteli i zkušenými praktiky pro citlivou schopnost mikroanalýzy básnických textů určených dětem a pro metodologickou inspiraci mnohaúrovňovým dialogem, který Vařejková vedla s texty i jejich autory, s předpokládaným dětským čtenářem i dospělým zprostředkovatelem.
Svatava Urbanová v předmluvě k bibliografii prací Věry Vařejkové, vydané roku 2005, uvádí: „Její lidské postoje a odborné názory představují meritus hodnot. Neodmyslitelně k sobě patří. Vypovídají o ušlechtilosti povahy a hloubce charakteru, o smysluplnosti poctivé badatelské práce a stylistickém mistrovství.“ Když Masarykova univerzita slavila v roce 2019 stoleté výročí existence, zavítala na fakultu řada absolventů. Jméno Věry Vařejkové vyslovovali s respektem k její odbornosti a lidským vlastnostem ti, kteří promovali před půl stoletím, stejně jako ti, s nimiž se potkala během svého patnáctiletého polistopadového působení.
Vychází v České literatuře 5/2020.