V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Rozhovor s Jiřím Pelánem
Jiří Pelán, profesor Univerzity Karlovy, významný romanista, překladatel a literární historik s neobyčejně širokým rejstříkem témat (od středověku po současnost) a s mnoha bohemistickými zájmy, v posledních letech pracoval na rozsáhlé antologii z italské renesanční literatury. Dílo začal připravovat pro nakladatelství Naše vojsko před více než šedesáti lety Václav Černý spolu s řadou vynikajících českých překladatelů (Emanuel Frynta, Petr Kopta, Jaroslav Pokorný, Jan Zábrana aj.), vydání se ovšem na konci padesátých let neuskutečnilo, a to zejména kvůli omezení nakladatelské činnosti Našeho vojska. Nedokončený rukopis našel v roce 2000 v Černého pozůstalosti italský bohemista Alessandro Catalano. Jiří Pelán se tohoto nedotaženého knižního projektu ujal, aktualizoval jeho koncepci zejména tím, že záběr doplnil o další autory a žánry, dopřeložil množství textů z italštiny a latiny a zároveň využil nově vznikajících překladů mladších badatelů. Současně dopracoval a rozšířil komentáře a ostatní doprovodné texty k dílu. Monumentální, dvousvazková práce vyšla na jaře 2020 v nakladatelství Karolinum (Václav Černý — Jiří Pelán [edd.]: Italská renesanční literatura, I., II. Praha, Karolinum 2020, srov. recenzi v tomto čísle České literatury).
Číst dál: „Přál bych si, aby komparatistika zůstala četbou textů“
DANUTA MUCHOVÁ (přeložil Libor Martinek)
V letech 1939–1945 zavraždili nacisté celkem asi šest milionů Židů. Stejným represím jako dospělí Židé byly podrobeny i židovské děti — tragičtí hrdinové recenzované knihy, encyklopedie utrpení dětí a mládeže. Recenzovaná kniha je opus vitae ostravské vědkyně, na němž badatelka pracovala několik let. S ohledem na mimořádně bohatý věcný materiál se autorka zaměřila na dětské texty — deníky, vzpomínky a jiné narativní formy — ve vztahu k poslednímu období po politické transformaci, tj. od roku 1989 do konce prosince 2016. V těchto letech nastává rozkvět literatury pro děti a mládež o holokaustu. V té době vyšlo v České republice mnoho deníků a vzpomínek ze židovských ghett a vyhlazovacích táborů, jak originálních (těch je málo), tak přeložených (zejména z angličtiny).
KATARZYNA CHMIELEWSKA (přeložil Roman Kanda)
Dne 23. srpna 2020 zemřela Maria Janionová, zřejmě nejvýznamnější humanitní vědkyně v současném Polsku, literární historička, znalkyně polského romantismu a literatury 19. a 20. století, představitelka varšavské školy dějin idejí. Není snadné přiřadit ji k určitému metodologickému či myšlenkovému směru — a to nejen pro zvláštní eklekticismus jejích děl, nýbrž také proto, že sama otevřela výzkumu moderní kultury nové obzory. To neznamená, že bychom její dílo mohli povšechně charakterizovat jako proteovsky proměnlivé či nepolapitelné. Marii Janionové nebylo nic vzdálenějšího než podléhání pomíjivým intelektuálním módám. Nicméně její díla byla vždy pevně zakotvena v aktuální současnosti bez ohledu na to, jaké epochy se právě týkala. Na mapě literárněhistorického světa ztělesňovala protipól formálních či strukturálních směrů, i když Roland Barthes, Lucien Goldmann nebo obecněji francouzské strukturální a poststrukturální přístupy se u ní dočkaly značného uznání.
MILENA ŠUBRTOVÁ
Ve čtvrtek 13. srpna 2020 zemřela Věra Vařejková. Patřila ke generaci, do jejíhož dospívání tíživě zasáhla druhá světová válka a které ve středním věku přistřihly křídla normalizační čistky, nicméně po roce 1989 se dokázala bez zahořklosti vrátit k započaté práci.
MATOUŠ JALUŠKA — ALICE JEDLIČKOVÁ
Ve světě kolem nás se pořád něco rozpadá. Věci a soustavy, které se zdály být pevné, organicky srostlé či celistvé, ztrácejí soudržnost, tu se ztenčují, onde si překvapeně všímáme mezer. Výraz narativ se sice dnes používá ke konceptualizaci lecjakého souboru postojů, akcí a událostí, jejichž souvislost není zřejmá (nebo o ní mluvčí nechce nic říci), vpravdě koherentní narativ se ale těžko hledá. Jako by dnešní „velký příběh“ představovaly hlavně konspirační teorie, kterým se skutečné příběhy daří překřičet.