Previous Next
Podnětná výzva teorii i interpretaci VERONIKA KOŠNAROVÁ   Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV...
Písně křížem krážem MATOUŠ JALUŠKA Literární vědci a historikové se v posledních desetiletích čím dál zřetelněji obracejí k prostoru. Mapují...
Česká exilová poezie v evropském kontextu IVA MÁLKOVÁ Josef Hrdlička, docent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity, jehož...

V sobotu 5. ledna 2019 v Praze náhle zemřel literární teoretik, historik a editor Milan Jankovič. Byl emeritním členem Ústavu pro českou literaturu AV ČR a laureátem Státní ceny za literaturu (1997), významným představitelem českého strukturalismu a interpretem díla Jana Mukařovského nebo literární tvorby Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala.

Poslední rozloučení se koná na přání zesnulého bez obřadu v kruhu rodiny.

Milan Jankovič se narodil 1. 9. 1929 v obci Sečovce (u Trebišova, Slovensko), vystudoval bohemistiku a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium ukončil v roce 1952, o rok později získal titul PhDr. V letech 1952–1956 byl asistentem, později vědeckým aspirantem na Katedře české literatury, literární vědy a estetiky FF UK. Jeho školiteli byli Jan Mukařovský a Karel Krejčí. V roce 1956 přešel do Ústavu pro českou literaturu ČSAV (dále jen ÚČL), kde působil jako odborný a později vědecký pracovník. Vědeckou aspiranturu ukončil v roce 1959 obhájením kandidátské disertační práce Umělecká pravdivost Haškova Švejka (knižně Praha 1960).

V průběhu padesátých a šedesátých let 20. století se zapojil do diskusí o podobě a hlavních úkolech literární teorie. Z jeho podnětu vznikl koncem padesátých let v ÚČL diskusní Esteticko-teoretický klub (tzv. Etelka), v němž se k debatám o literatuře scházeli zejména mladí literární badatelé (např. Miroslav Červenka, Aleš Haman, Mojmír Grygar, Zdeněk Pešat aj.). I díky Jankovičovi a jeho zájmům o sémantiku, analýzu a interpretaci literárních děl, se tak v šedesátých letech do české literární vědy dostávala témata a postupy, které šly do jisté míry proti oficiálně prosazované podobě literárněvědného bádání. V tomto ohledu je důležité zmínit také jeho krátkodobé angažmá v pozici vedoucího oddělení teorie literatury ÚČL (1964).

Jankovič

 Na počátku sedmdesátých let bylo snahou vedení ÚČL ČSAV očistit ústav od strukturalistické metodologie a jejích stoupenců. Mezi mnoha jiným byl tímto normalizačním procesem postižen i Milan Jankovič. V roce 1971 byl přeřazen mezi odborné pracovníky, později musel z politických důvodu z ústavu úplně odejít. Krátce spolupracoval s Památníkem národního písemnictví, následně vystřídal několik různých zaměstnání zcela mimo obor. Spolu s Miroslavem Červenkou pracoval mj. v letech 1980–1990 v n. p. Pragoprojekt jako dokumentarista a fotograf. Do ÚČL se vrátil v roce 1990 a působil v něm (opět ve funkci vedoucího oddělení teorie) až do svého odchodu do důchodu v roce 1993, resp. 2006. V roce 1992 získal titul DrSc. za soubor studií Nesamozřejmost smyslu (Praha 1991).

Vědecké dílo Milana Jankoviče je velmi rozsáhlé. Propojují se v něm jeho mnohostranné odborné zájmy, které zahrnují literární teorii, literární historii, estetiku, sémiotiku, sémantiku, ale také filozofii (zejm. fenomenologii a hermeneutiku) a ediční praxi. Zásadní vliv na Jankovičovu vědeckou práci a přístup k literatuře měl strukturalismus, zvláště pak dílo jeho učitele Jana Mukařovského. Věnoval se mu jak interpretačně, tak edičně. Je autorem mnoha výkladových studií, ve kterých se zabýval myšlením a tvorbou Mukařovského, ale také obecnými otázkami teorie a metodologie českého strukturalismu. V této souvislosti je nutné připomenout například jeho komentáře k edicím Mukařovského univerzitních přednášek (Umělecké dílo jako znak, Estetické přednášky I, Estetické přednášky II), které k vydání připravil s Marií Havránkovou, ale také k řadě jiných jeho textů (O motorickém dění v poezii). Společně s Miroslavem Červenkou vytvořili rozsáhlý dvousvazkový výbor z díla Jana Mukařovského – Studie I, II (Brno 2000, 2001).

Názory českých strukturalistů Jankovič ovšem pouze nezprostředkovával, ale především na ně navazoval a dále je rozvíjel. Nejvíce se zajímal o otázku smyslu a významu literárních děl, o problematiku sémantického gesta, dění smyslu, záměrnosti a nezáměrnosti, tvaru a pohybu literárního díla. Své úvahy shrnul v řadě studií, které publikoval samostatně nebo ve větších souborech (např. Nesamozřejmost smyslu, Praha 1991; Dílo jako dění smyslu, Praha 1992; „Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém“, in: D. Hodrová, Z. Hrbata, M. Vojtková, eds.: Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století, Praha 2005, s. 821–964). V souhrnné podobě lze Jankovičovy práce nalézt ve dvou ucelených výborech nazvaných Cesty za smyslem literárního díla (Praha 1995) a Cesty za smyslem literárního díla II (Praha 2015).

Vedle těchto odborných aktivit se Jankovič věnoval také interpretacím a edicím literárních děl Josefa Václava Sládka, Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala (podílel se mj. na vydávání Sebraných spisů B. Hrabala). Jankovič je autorem knihy Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala (Praha 1996), v níž sloučil svůj teoretický přístup a strukturální školení s interpretací konkrétních textů. Právě za tuto svou práci získal v roce 1997 Státní cenu za literaturu. Ve studiích z poslední doby se zabýval postmoderní prózou, zejm. poetikou románů Daniely Hodrové.

Česká, ale můžeme říci i světová, literární věda přišla úmrtím Milana Jankoviče o výraznou vědeckou osobnost. Výraznou ne ve smyslu hlasitého prosazování svých názorů, ale právě naopak – výraznou svou skromností, přirozeností a srdečností. Výraznou svou jasností a hloubkou myšlenek, poctivostí a pokorou k textům a myšlenkám druhých.

V knize Dílo v pohybu (Praha 2009) Milan Jankovič napsal: „Svou otevřeností […] dílo trvá jako náboj a nápor, jako nevyčerpatelná energie přesahování […]“ (s. 111). Totéž lze s jistou mírou zobecnění říct i o jeho vlastní tvorbě: zůstává tu coby náboj, coby dar a zdroj, ze kterého můžeme stále čerpat.

 Ondřej Sládek