Previous Next
Workshop k projektu Umění — gesto — argument LUKÁŠ HOLEČEK Může být meziválečná umělecká situace stále ještě výzvou pro komplexně zaměřený vědecký výzkum? Jaká...
Metodika literární bibliografie JAROMÍR KUBÍČEK V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků...
Křižovatka bez dopravního značení LADISLAV FUTTERA Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...

Pražská škola se stala ve světové lingvistice 20. století pojmem: na základě Kurzu moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura a z poznatků ruského formalismu spoluutvářela a šířila strukturalismus jako moderní, dynamický směr bádání jak v lingvistice, tak v literární vědě. Její představitelé, zakládající členové Pražského lingvistického kroužku (1926–1952) Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka pořádali odborné přednáškové schůze, vydali řadu publikací i s mezinárodní účastí (především Travaux du Cercle linguistique) a zúčastnili se také široké vědecké diskuse na celoevropských kongresových setkáních. V Kroužku přednášela řada zahraničních učenců. Svazek korespondence Pražské školy se tematicky dotýká celé této činnosti spolku. Představuje epistolární klenoty domácích i zahraničních vědců nebo českých avantgardních umělců, adresovaných zakládající pětici vědců. Ve výboru 581 dopisů psaných ve světových i dalších slovanských jazycích přináší to nejcennější, co se v dopisech k vědeckému odkazu školy uchovalo. Pozoruhodné jsou především dopisy od lingvistů Kodaňské školy (29 dopisů od Louise Hjelmsleva) a Ženevské školy; z domácích pak dopisy Mathesiovy, které psal svým žákům, rozsáhlá korespondence Josefa Vachka, Felixe Vodičky a René Wellka. Trpký osud strukturalistů po druhé světové válce dokumentují vedle Vachkových dopisů adresovaných Havránkovi i další jemu určené dopisy Alexandra Isačenka a Ľudovíta Nováka. Cizojazyčné dopisy jsou publikovány v originálním znění i v překladu.