Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny „po konci dějin“, jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen „psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla. Odpověď se snaží nalézt historici, literární vědci a slavisté ve sbírce příspěvků, které zazněly na stejnojmenném kolokviu pořádaném počátkem roku 2006 Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho záměrem bylo poskytnout prostor pro kritické analýzy dosavadního vývoje (nejen) literární historiografie a především pro širší diskusi o možných přístupech a podobách psaní (literárních) dějin.
Previous
Next
Workshop k projektu Umění — gesto — argument
LUKÁŠ HOLEČEK
Může být meziválečná umělecká situace stále ještě výzvou pro komplexně zaměřený vědecký výzkum? Jaká...
Metodika literární bibliografie
JAROMÍR KUBÍČEK
V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků...
Křižovatka bez dopravního značení
LADISLAV FUTTERA
Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...