JAROMÍR KUBÍČEK

V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků bibliografické databáze výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Jde o tradiční bibliografickou službu, jejíž úspěch spočívá v bohaté škále literární produkce, kterou uživatel vlastními prostředky není v stavu soustavně sledovat. Takové skutečnosti jsou si vědomy redakce mnohých časopisů, které vycházejí vstříc zájmu a přinášejí pravidelně bibliografické přehledy nové literatury ze svého oboru. Kromě monografií je v nové literatuře převaha materiálu v obsahu příbuzných časopisů. Nejde ovšem jen o technický přetisk obsahu, ale zpravidla o cílevědomý výběr studií, článků nebo recenzí vztahujících se ke sledované tematice. V humanitních vědách je to také Český časopis historický, který čtyřikrát ročně v každém čísle přináší rubriku Výtahy z českých časopisů a sborníků, v níž výběrově rozepisuje obsah historických časopisů. Rovněž ročenka Knihy a dějiny, vydávaná Knihovnou AV ČR, připojuje závěrečnou rubriku Výběr studií z časopisů, ročenek a sborníků a přiznává, že při jejím sestavování jsou využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie.

Metoda popisu záznamu v každém z uvedených tří rubrik akademických časopisů je rozdílná. Častější periodicita ve vydávání České literatury dovoluje, aby soubor vždy okolo 70 až 100 záznamů uvedených v každém čísle přenesl z databáze vždy úplný záznam včetně anotace a připojil vždy seznam excerpovaných periodik. Jde tedy o výběrový výstup z permanentně budované databáze, uspořádaný abecedně podle autorů. Jiný postup zvolila redakce Českého časopisu historického. Rubriku přehledu přírůstků v tomto časopisu zpracovává Oddělení historické bibliografie Historického ústavu AV ČR, které souběžně zpracovává Bibliografii dějin Českých zemí. Rozsah materiálu byl ovšem příčinou, aby pro svůj časopis z úsporných důvodů byla zvolena metoda current contents, tedy jde o přehled časopisů s rozpisem jejich obsahu. Podobně knihovědný přehled nové literatury v Knihy a dějiny, i když jejím zdrojem je především česká literární bibliografie, volí popis bližší historické bibliografii a pod názvem časopisu nebo sborníku rozepisuje výběrově jejich obsah. Jen porovnáním těchto tří obdobných rubrik přehledů nových přírůstků je zřejmé, že ke stejnému cíli lze přistupovat různým způsobem. Daleko významnější než sledování souběžné literární produkce je ovšem možnost vyhledávat potřebný dokumentární materiál v retrospektivě.

Ve společenských vědách několik akademických ústavů soustavně zpracovává souběžnou bibliografii svého oboru s vědomím, že bez dokonalého přehledu o nově vydávané produkci knih, studií, recenzí či zpráv se neobejde oborový základní výzkum. Mezi tradiční patří již po tři čtvrtě století budovaná Česká literární bibliografie, která v relativní úplnosti eviduje vše se vztahem k novodobé české literatuře od počátku národního obrození do současnosti. Má domovské zázemí v bibliografickém pracovišti Ústavu pro českou literaturu AV ČR, které nejen usiluje o aktuálnost ve zpracování, ale je také platformou ke spolupráci s obdobnými bibliografickými pracovišti. O tom svědčí také tímto ústavem v roce 2017 vydaný výstup příspěvků ze semináře nazvaný České oborové bibliografie, který, kromě literární bibliografie z vystoupení Vojtěcha Malínka, informoval v příspěvcích zpracovatelů oborových databází o současném stavu této disciplíny na poli české historie, historie umění, archeologie, památkové péče, lingvistiky, knihovědy, divadla a filmu a z užitých věd z lékařství či geografie.

Česká literární bibliografie díky několika projektům získala podobu moderní, internetem volně dostupné databáze. Zatímco první projekt z let 2009–2011 Digitalizace lístkové kartotéky bibliografie české literatury 1770–1945 spočíval v mechanickém naskenování, které je ovšem obohaceno o možnost OCR vyhledávání v jednotlivých kartotéčních lístcích, další projekty byly náročnější. V roce 2012 na něj navázal projekt Bibliografie české literární vědy 1945–1960, ve kterém došlo k dokončení excerpce periodického tisku z této doby a současně ke zpracování metodiky pro sestavení oborové článkové bibliografie. Její autor Vojtěch Malínek, vedoucí oddělení České literární bibliografie, ji po certifikaci zadavatelem projektu, tedy Ministerstvem kultury ČR, volně zpřístupnil internetem již po ukončení tohoto projektu v roce 2015 a nyní, po drobnějších úpravách, vychází metodika v knižní podobě. Ocenění si zaslouží, že se České literární bibliografii daří podílet se na dalších výzkumných projektech jak národních, tak mezinárodních. Aktuálně ve spolupráci s Instytutem Badań Literackich PAN řeší výzkumným úkolem budoucnost české a polské literární bibliografie.

Ke zpracovávání analytické bibliografie článků z časopisů a denního tisku s tematikou české literatury se rozhodl akademický ústav pro českou literaturu v polovině 20. století, a protože šlo o dílo širšího kolektivu externích pracovníků, zpracoval k dosažení jednotnosti v postupech práce první metodickou příručku Bibliografie české beletrie a literární vědy tehdejší vedoucí bibliografického oddělení Emanuel Macek; vydal ji Ústav pro českou literaturu ČSAV v roce 1969. Její obsah popisoval zásady pro katalogizaci a vytváření jednotné podoby lístkových kartoték. I když princip bibliografické heuristiky se příliš nemění, strojové zpracování a aplikace mezinárodních standardů vytváří odlišné pracovní postupy a otvírá i možnosti spolupráce.

S odstupem půl století od vydání Mackovy příručky vychází proto na shodné téma nová metodická příručka zpracovaná Vojtěchem Malínkem. Podnětem k jejímu zpracování byly nejen dlouholeté zkušenosti se zpracováním české literární bibliografie a probíhající změny spočívající v přechodu na databázový systém, ale samotný program národní kulturní identity NAKI certifikovanou metodiku řadí mezi hlavní výsledky projektu. Přitom záměrem autora metodické příručky nebylo jen sjednotit postup prací na jedné oborové bibliografii a ukázat „jak to děláme u nás doma“, ale přihlédnout k obecným trendům, vyplývajícím z mezinárodních pravidel.

Je ovšem pochopitelné, že česká literární bibliografie je v této metodice východiskem. Svým rozsahem 2,2 milionu excerpt je největším oborovým zdrojem informací a chronologicky nabízí vhled do české kultury posledních 250 let. Navíc toto pracoviště v poslední dekádě provedlo řadu transformací díky programům českých ministerstev školství nebo kultury. S jejich pomocí se podařilo přejít od klasicky budovaných kartoték k moderním internetem přístupným databázím, které svým příznivým rozhraním jsou dostupné široké veřejnosti. Malínkovu metodickou příručku tvoří dva celky. V tom prvním jde o zpracování souběžné analytické bibliografie, ve druhém pak o sestavení bibliografie specializované.

V úvodu autor vychází ze skutečnosti vzájemného vztahu bibliografie a knihoven, jež v automatizovaném zpracování dokumentů využívají shodný katalogizační formát a bibliografie může využívat vedle katalogizačních záznamů také specializované báze budované knihovnami jako soubor národních autorit nebo tezaury pro věcný popis. Je ovšem třeba potvrdit názor, že sdílená katalogizace jako běžná praxe knihoven je pro oborovou bibliografii v analytickém popisu článků téměř nevyužívaná, resp. anotace u takového záznamu by se měla v jednotlivých oborových bázích lišit. Oddíl „Typy dokumentů“ charakterizuje článek jako základní, nesamostatnou část knihy jako specifický záznam a dále vystihuje knihu, elektronický dokument a audiovizuální tvorbu, které také je třeba zahrnout do oborové bibliografie. To je jistě v pořádku. Setkáváme se však také se sborníky, antologiemi nebo almanachy, které by bylo třeba popsat jako celek a nejen analytickým rozpisem příspěvků a popis tohoto „typu“ dokumentů typický pro literaturu nemá dosud nějakou zafixovanou podobu.

V oddíle nazvaném „Fáze bibliografické práce“ formuluje autor postupy, jak zajistit kontinuitu prací na databázi a vytvářet záznam. Na rozdíl od tradiční podoby bibliografických záznamů, kdy se respektovala pravidla pravopisu, vycházejí databáze z výměnného formátu MARC21, který do záznamu vnáší nelogická interpunkční znaménka nebo rozdělení autorů do různých polí. Nad tím vším se autor naší metodiky zamýšlí a logicky se snaží, pokud je to možné, zachovat v databázi dřívější podobu záznamu české literární bibliografie. Upozorňuje na praxi elektronických katalogů, kdy v autorských údajích často najdeme jména bez rozlišení, zda jde o autory, ilustrátory nebo překladatele. U popisu článků přihlíží metodika k normě ISO 690, která usiluje o standardizaci v citaci dokumentu, dovoluje však různou interpretaci. Snahou metodiky České literární bibliografie je, pokud je to možné, nic neměnit na tradiční podobě záznamu a nadále v analytickém popisu uvádět název časopisu, ročník, rok, číslo, datum a strany, a to s tradiční interpunkcí. Když si uvědomíme, kolika změnami proběhlo zapsání data u denního tisku v pravidlech popisu dokumentů, a že jsme v očekávání před dalšími změnami, jde o přijatelné řešení. Podobně jednoduše jsou řešena mutační vydání, ze kterých se snaží v současné době některé knihovny (zapojené do projektu IN-PROVE) až příliš složitě rozplétat místní vydání. Ocenit bychom mohli také reálný přístup autora, když do metodiky uvádí jeden záznam na pokračovací dílo, zatímco norma požaduje z každého pokračování vytvořit samostatný záznam. Podobně jako u jmenného popisu vykládá metodika možnosti věcného popisu, zdůvodňuje potřebu redakce databázového zpracování nebo soustavné budování přehledu excerpovaných periodik.

Zatímco první část metodiky názorně rozvádí zásady pro sestavování souběžné analytické databáze, druhá stručnější část nazvaná „Specializované bibliografie“ je návodem k sestavení personální, tematické nebo časopisecké bibliografie. Chápe ji jako badatelskou práci, při které záleží nejen na schopnosti orientovat se v pramenech, ale také na tvůrčích schopnostech bibliografa. Navádí na příslušné zdroje včetně literárních pozůstalostí nebo archivních pramenů. Lecco se zdá být samozřejmé, ale není na škodu v přehledné metodice takové postupy připomenout. Je jistě ideální ověřit každý externě získaný záznam de visu, ať již proto, že v mnohých databázích souborných katalogů se záznamy opakují pro rozdílný popis praktikovaný v různých knihovnách, nebo proto, že studiem originálu lze získat další poznatky k tématu. Je však skutečností, že pro mnohé bibliografie je přebírání záznamů z ověřených zdrojů dostačující. Podobně za ideální je třeba považovat metodikou doporučované redakční práce, k nimž by se mělo přistoupit až po nashromáždění materiálu. Ovšem pro mnohé typy bibliografií je možné již předem zvolit vnitřní uspořádání a tím při počítačovém zpracování předejít dodatečnému vlastnímu řazení a členění. Jen bych připomenul zásadu Emanuela Macka o kontinuitě, kdy požadoval k prvnímu vydání literárního díla připojit záznamy o dalších vydáních, překladech a reflexi a kterému dával přednost před prostým chronologickým uspořádáním.

Celou čtvrtinu metodické příručky tvoří připojený oddíl s odkazy na české analytické bibliografie, online zdroje plných textů a na nejčastěji využívané naše i zahraniční souborné katalogy. Obsahuje také výběrový tematicky uspořádaný přehled tištěných bohemikálních bibliografií, který svým obsahem připomíná bohatou sbírku takových soupisů v knihovně odborného ústavu. Na tomto výběrovém soupisu bychom však mohli připomenout zásadu bibliografa Jaroslava Drtiny, který zdůrazňoval jednotný popis v rámci jedné bibliografie a který v tomto výběrovém soupisu postrádáme: seriálové bibliografie jsou uváděny pod prvním názvem s poznámkou, do kdy vycházely, zatímco Bibliografický katalog ČSR je popsán jako kniha a co změna názvu tohoto periodika, to nový záznam. Nebo mnohé bibliografie jsou řazeny pod názvem přesto, že mají svého autora.

Je obdivuhodné, jaké místo zaujala bibliografie v elektronickém virtuálním světě. Pro Emanuela Macka byl každý návštěvník lístkových kartoték spíše nežádoucí, neboť ty měly sloužit zejména pracovníkům ústavu. Vojtěch Malínek jako řešitel výzkumných projektů usiluje o volně dostupné databáze s příznivým vyhledávacím rozhraním a o spolupráci našich a zahraničních obdobných pracovišť. O tom vypovídá i jeho metodická příručka, která byť z pohledu jednoho oboru je obecně platná a svým věcným a přesvědčivým výkladem je vděčným návodem k řešení bibliografických záludností.

Vojtěch Malínek: Oborová analytická bibliografie. Metodika zpracování. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2020. 198 stran.

Vychází v České literatuře 6/2020.