LADISLAV FUTTERA

Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze základních příruček, po níž studenti daného oboru sáhnou na prvním místě? Bezesporu by to měly být koncepční aktuálnost, faktická správnost, přehlednost a také srozumitelnost výkladu. Práce germanistky a translatoložky Gabriely Veselé se v předmluvě hlásí právě k tomu, že je určena „jak studentům translatologie (překladatelství-tlumočnictví), tak i studentům germanistiky, event. i bohemistiky, gymnaziálním učitelům němčiny a případně i dalším zájemcům o danou problematiku“. Jejím cílem je pak „přispět k lepšímu poznání a analýze těchto kulturních a především literárních vztahů“ (s. 9), tj. česko-německého soužití v českých zemích od raného středověku po vypuknutí druhé světové války.

Záměr je to bezesporu záslužný a monumentální, stejně jako je monumentální výsledná 650stránková práce zaplněná hutným, faktograficky orientovaným výkladem, jenž je výsledkem bezesporu mnohaletých pečlivých rešerší primární i sekundární literatury, v omezenějším rozsahu i archivních zdrojů. Autorka průběžně odkazuje též na překlady uváděných děl do češtiny, registruje přitom jak překlady dobové, tak i moderní. V této souvislosti jsou představeni též jednotliví překladatelé (či obecněji řečeno kulturní prostředníci). Z perspektivy akademického germanobohemistického výzkumu pak pokládám za nejhodnotnější snahu Veselé postihnout alespoň výběrově recepci literární tvorby českých Němců v českojazyčném i německojazyčném tisku. Ohlasy z recenzí příslušných děl jsou jednak rozesety v textu práce, jednak jsou shrnuty ve zvláštním oddílu seznamu literatury (s. 582–617).

Přejdeme-li však od dílčích pozorování k celkovému dojmu z práce, nelze se ubránit jistým (a s ohledem na výše zmíněná kritéria učebnicového textu leckdy i velmi závažným) rozpakům. Nejvýrazněji se projeví v souvislosti s otázkou koncepčního ukotvení a aktuálnosti textu. V předmluvě je totiž skryto nenápadné upozornění, že „rukopis byl dokončen v roce 2008. Doplněna byla pouze data úmrtí u osobností, které zemřely později“ (s. 10). Netuším, co tento dvanáctiletý odstup mezi dokončením rukopisu a vydáním knihy způsobilo, věřím však, že příčina neleží na straně autorky. Protože se ale jedná o práci, která v prvé řadě shromažďuje údaje o autorech německé literatury z českých zemí, jejich dílech a překladech do češtiny, přinejmenším v poslední kategorii se již v době vydání jedná o práci zastaralou. Nemůže zde tak být mj. registrován překlad středověkého eposu Ulricha von Etzenbach Wilhelm von Wenden (Vilém ze země Slovanů [2015]), dvousvazkový reprezentativní výbor z prózy a poezie Rainera Marii Rilka editovaný Vierou Glosíkovou (2013) či edice moravských německých spisovatelů zaštítěné katedrou germanistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, jejichž dílčí vrchol představuje Antologie moravské německé literatury (2014). V době elektronických bibliografických databází není jistě výraznější problém si tyto údaje dohledat, přeci jen však jejich absence v knize mrzí, a to tím víc, že registrování dostupných překladů do češtiny má být jedním z přínosů práce.

Mnohem závažnější je však zjištění, že z téhož důvodu nemohla být v práci zohledněna novější sekundární literatura k danému tématu. Přitom právě germanobohemistický výzkum v posledních letech zaznamenal výrazný kvantitativní (a snad i kvalitativní) progres. Ze specializovaných pracovišť, jejichž zaměstnanci se výzkumu německojazyčné literatury v českých zemích soustavně věnují, zmiňme kromě již etablovaného olomouckého Centra pro výzkum moravské německé literatury v nedávné době založené Centrum Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách při Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (2015) a Germanobohemistický tým v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (2017). Je příznačné, že žádná z prací vůdčích osobností těchto tří pracovišť, Jörga Krappmanna z Olomouce, Manfreda Weinberga z Centra Kurta Krolopa ani Václava Petrboka z Germanobohemistického týmu, není v práci citována.

Tím pádem nemohla být do výkladu zahrnuta ani klíčová příručka k tématu Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder z roku 2017 (její české vydání s titulem Kompendium německé literatury v českých zemích připravuje nakladatelství Academia). Přitom Handbuch je dosud nejambicióznějším výrazem dlouhodobé snahy Weinberga s Krappmannem dekonstruovat termín pražská německá literatura (Prager deutsche Literatur), vytvořený v šedesátých letech u příležitosti liblických konferencí Eduardem Goldstückerem a Paulem (Pavlem) Reimannem, a nahradit jej jednotícím pokusem chápat české země jako jediný region, v němž je nutné sledovat výměnné procesy jak s českou literaturou, tak i s dalšími regiony. Vůči tomuto modelu lze jistě vznášet mnohé výhrady (stejně jako vůči tomu, do jaké míry byla tato východiska v Handbuchu samém naplněna), ovšem těžko si představit, že tuto koncepci, jež se radikálně liší od tradičního výkladu, bude možné v dalších pracích přejít mlčením.

V Česko-německé literární křižovatce se ale vůbec otázky koncepčního ukotvení a vymezení tématu přecházejí bez povšimnutí. Čtenář zde nenajde úvod ani závěr, pouze dvoustránkovou předmluvu, ve které se hovoří o „vztah[u] mezi dvěma kulturami“, jenž „je vždy pozoruhodný a zajímavý“. Jakým způsobem jsou však tyto „kultury“ vůbec vymezeny a o jakých možnostech „vztahů“ mezi nimi lze uvažovat, již slovo nepadne. Ze zmínky, že „vzájemné reakce kultury české a německé byly pozitivní, nebo negativní, uvědomělé, nebo mimovolné“ (s. 9), se zdá, že autorka pracuje s představou dvou jasně vymezených a oddělených kultur, jež stojí vedle sebe, aniž by byly zohledněny rozličné formy vzájemných interakcí a přechodů (Manfred Weinberg v této souvislosti zmiňuje, že česká a německá kultura mohly stát nejen vedle sebe, ale také proti sobě, pospolu, i v sobě navzájem; v němčině nebeneinander, gegeneinander, miteinander a ineinander). K podobným pozorováním dospěje i Veselá, když např. upozorní na přechody básníka Karla Sudimíra Šnajdra mezi němčinou a češtinou (s. 72) nebo na migrování textů triviální literatury v raném 19. století mezi oběma jazyky, aniž by byl leckdy zmíněn jejich cizojazyčný původ (s. 73–82). Jsou to však pozorování dílčí, učiněná na úrovni jednotlivých autorských či tematických medailonů, na něž je monografie členěna, nikoli pokusy o syntetizující výklad.

Třebaže se práce výslovně k žádnému metodologickému ukotvení nehlásí, je zjevné, že autorčiným nejspíš zcela automatickým východiskem byl právě onen tradiční výkladový rámec „pražské německé literatury“. Základním cílem vytvoření tohoto pojmu v šedesátých letech bylo odlišit literární dílo pražských německy píšících autorů, jimž měla být společná humanistická orientace, odmítání německého šovinismu a přátelský poměr k reprezentantům české kultury, od „sudetoněmecké literatury“, prostorově ztotožněné s českým pohraničím, vypjatě nacionalistické, protičeské a protistátní. Nekritickým přijetím tohoto postulátu bylo na několik desetiletí bádání omezeno v podstatě na autory spjaté více či méně s Prahou, umělecky ovlivněné expresionismem, na něž byl aplikován ještě starší koncept „trojího ghetta“ Pavla Eisnera. Dle Eisnera pražští německojazyční spisovatelé žili izolováni jako Židé mezi křesťany, Němci mezi Čechy a movití měšťané mezi příslušníky nižších sociálních vrstev.

Aniž by bylo nutné tento model zcela zavrhnout (možnosti jeho rozpracování v řadě precizních materiálových sond ukázal Kurt Krolop), na příkladu práce Veselé se ukazují jeho slabiny: na prvním místě zmiňme již naznačenou nerovnoměrnou pozornost věnovanou autorům, kteří se pod obsah pojmu pražské německé literatury nevejdou. To platí pro celou starší literaturu, včetně takřka celého 19. století. Je až nápadné, jak se teprve u pasáží věnovaných Hugo Sallusovi (s. 283–289) a Friedrichu Adlerovi (s. 289–296) začnou objevovat rozsáhlejší citace — bohužel jen výjimečně z děl jednotlivých spisovatelů, ale především z jejich vzpomínek, korespondence či publicistických textů o nich. Ve srovnání s tím např. kapitola věnovaná romantismu (s. 114–205) je sice rozsáhlá, jenže drtivou většinu jejích devadesáti stránek zaujímají výčty autorů, děl a překladatelů, potažmo dominujících motivů a látek. Spíše opomíjeni jsou rovněž spisovatelé mladší, kteří během své kariéry nebyli spjati s Prahou. Pro zajímavost: zmíněná olomoucká Antologie moravské německé literatury, pokus vytvořit plastický a reprezentativní obraz moravských německy píšících literátů 19. a 20. století, obsahuje ukázky z děl 27 autorů. Z nich však v monografii Veselé má své vlastní heslo pouze dvanáct, přičemž na jednoho z nich, Oskara Jellineka, připadla toliko jedna věta (s. 245). Za symptomatickou v této souvislosti pokládám zmínku o rodáku z Vítkovic Karlu Brandovi, jehož Veselá uvádí v souvislosti s tím, že „kratší dobu patřil k »pražskému kruhu«“ (s. 506), tedy neformální společnosti pražských německých spisovatelů (spíše se ale jednalo o pozdější konstrukt vytvořený Maxem Brodem). Bohužel se při výběru (a mnohem více nevýběru) jednotlivých autorů zjevně uplatnily „zjednodušující a příliš pohodln[é] politick[é] stereotyp[y]“, jež zmínil Lukáš Motyčka v předmluvě k Antologii německé moravské literatury. Jen tak lze vysvětlit např. absenci „básníka Jizerských hor“ Gustava Leutelta, ve své době uznávaného regionalisty, jenž je v knize uváděn pouze ve výčtech autorů sympatizujících s nacistickým režimem, anebo redukci rozsáhlého díla Karla Hanse Strobla na romány z prostředí pražských německých studentů (s. 278–279). Od nich lze samozřejmě vést velmi snadnou výkladovou linku ke Stroblovu nacistickému angažmá, jak Veselá činí, avšak zcela pod stůl tím spadnou Stroblovy fantastické romány z doby po první světové válce, jež jsou v současnosti coby součást širšího proudu poválečných dystopií předmětem literárněvědného výzkumu.

Se zvoleným výkladovým rámcem souvisí vnitřní rozčlenění tématu. Jako by na rozdíl od jednoty, zdůrazňované Weinbergem a Krappmannem, naopak u Veselé převládla vnitřní diferenciace a budování bariér, které přitom dokonce přerůstají původní Eisnerovy a Goldstückerovy koncepty. Nejenže neproblematicky klade proti sobě „liberálně smýšlející pražsk[ou] německ[ou] enkláv[u]“ a „německy mluvící příhraniční oblast[i]“, kde se „německé středostavovské vrstvy začaly přiklánět k německému nacionalismu a antisemitismu“ (s. 257). Dokonce od sebe odděluje přátele Alfreda Meißnera (s. 173–180) a Moritze Hartmanna (s. 183–186), reprezentanty liberálního měšťanstva v revoluci 1848, a to jen proto, že Hartmanna vyděluje do výkladu věnovaného Židům (s. 182–191). V podstatě tak aplikuje Eisnerovu představu ghetta pro starší historickou epochu.

Poslední poznámka, jež souvisí s koncepcí knihy, se týká hranice tématu. Veselá sice píše o „soužití Čechů s Němci na území dnešní České republiky“ (s. 9), respektive — v kapitole věnované romantismu — líčí, kterak „se čeští i němečtí autoři z českých zemí do roku 1848 rádi dávali inspirovat náměty z českého mytického dávnověku a z českých dějin“ (s. 115), avšak do svého výkladu řadí i práce výmarského osvícence Johanna Karla Augusta Musäa (s. 74) či vídeňského dramatika Franze Grillparzera (s. 79), kteří ve svých dílech zpracovali původně české motivy. Není sporu o tom, že jejich díla byla ve své době významná, ovšem postrádám zde významnější osvětlení motivací, s nimiž k těmto látkám autoři z českých zemí a mimo ně přistupovali. Nemluvě o tom, že systematické sledování recepce českých látek mimo české země by výrazně přerostlo rámec knihy. Takto se jedná o velmi výběrové a spíše nahodilé zmínky, které jsou do značné míry závislé na starší literatuře.

K faktické správnosti práce není nutno vznášet závažnější výtky. Nebylo-li by onou výtkou právě konstatování absence konkurenčních výkladových modelů a přílišné zjednodušení v pojednání jednotlivých spisovatelů, k němuž svádí zvolený, ve svém základu ideologicky podmíněný výkladový model. Když se totiž sejde s autoritativním, encyklopedicky objektivizujícím jazykem výkladu, může čtenář zvláště z řad studentů ztratit obezřetnost a získat dojem, že je mu zde předložen komplexní obraz dobových literárních a kulturních kontextů.

Naopak za silnou stránku práce nelze označit její přehlednost. Monografie je členěna do třinácti nestejně dlouhých kapitol, většina z nich je pojmenována podle historických epoch odvozených od politických dějin (např. „Doba přemyslovská“, „Válečná léta a vznik ČSR“), menší část pak podle kulturních epoch („Doba baroka“, „Doba romantismu“). Vnitřně kapitoly otevírá stručný vhled do historického kontextu, poté následují medailony věnované spisovatelům, překladatelům, ale i divadlu, spolkům, kavárnám a dalším dobovým fenoménům. Nelze však říci, že by výstavba dílčích kapitol byla vnitřně jednotná. Např. v kapitolách věnovaných romantismu, přelomu 19. a 20. století a první republice je patrná tendence předřadit výklad o dramatu dalším literárním druhům, naopak „Doba osvícenství“ pasáže věnované divadlu skrývá přibližně ve své polovině.

Gros práce však tvoří medailony spisovatelů. Dalo by se jistě polemizovat, zda by místo kategorie autora neměl být za organizační princip díla zvolen text. Přinejmenším by to prospělo výkladové lince, kdy je na jednom místě dovyprávěn celý autorův život bez ohledu na to, že významnou roli sehrál též v historickém období, jemuž se věnuje následující kapitola (typicky toto platí o přechody mezi obdobím přelomu 19. a 20. století, první světové války a první Československé republiky). Znepřehledňující je pak i přítomnost zmínek o překladatelích a kulturních prostředkovatelích. Ti jsou totiž představeni při první zmínce — ovšem jako jakýsi vnořený medailon v rámci medailonu spisovatele, jehož dílo přeložili či komentovali. Celá práce tak vypadá jako lexikon, jehož jednotlivá hesla jsou dílem do sebe vnořena a dílem postavena za sebe a provázána výkladovou linkou. V některých případech toto kladení za sebe funguje, někdy však vypadá ryze voluntaristicky. Např. když po výkladu věnovaném Uffo Danielu Hornovi, rodákovi z Trutnova, jehož tvorba umělecky vrcholila kolem revoluce 1848 (s. 160–163), následuje medailon profesora estetiky na pražské univerzitě Josepha Georga Meinerta, jenž se ale z veřejného života stáhl již ve druhé dekádě 19. století. Propojovací věta, že „stejně zapomenutý jako Horn je i vydavatel pražských časopisů Joseph Georg Meinert“ (s. 163), přitom volbu tohoto pořadí nijak přesvědčivě neospravedlňuje.

Má-li se jednat o učební text, zamrzí absence jakéhokoli obrazového doprovodu, map, grafů či schémat. Veškeré údaje, které by zde bylo možno takto zvýraznit — např. jazyková situace němčiny v českých zemích (s. 13–14) či podíl Židů mezi Pražany (s. 279) —, jsou integrovány do hlavního výkladu, kde se však poněkud ztrácejí. Jediné orientační body, podle nichž se může čtenář řídit, jsou zvýrazněná klíčová slova v textu, převážně jména rozebíraných osob, popřípadě institucí. Příliš nápomocný není ani jmenný rejstřík, neboť v něm nejsou graficky rozlišeny odkazy na hlavní hesla jednotlivých spisovatelů a na výčtové zmínky.

K otázce srozumitelnosti textu si na jednu stranu zaslouží vyzdvihnout poctivá snaha o vyložení užité terminologie, na straně druhé ale tento pozitivní dojem sráží nakládání s citovanými prameny, respektive s jejich jazykem. Ty jsou totiž citovány v češtině, jen pokud je k dispozici český překlad. V opačném případě je text uveden v němčině. Cílovému publiku by moderní němčina neměla činit vážnější potíže, obávám se však, že porozumění rané horní němčině, jež bývá vyučována až ve vyšších ročnících univerzitního studia germanistiky, již nelze u modelového čtenáře knihy automaticky předpokládat. Přitom ani texty z této vývojové fáze německého jazyka nebyly pro potřeby práce do češtiny přeloženy.

Poslední poznámky již byly spíše margináliemi, které mohou posloužit jako doporučení pro případné druhé, upravené vydání práce. Dohromady však dotvářejí velmi rozporuplný dojem z monografie, jejíž vydání působí v mnohém opožděně a v mnohém naopak předčasně, jako dosud nehotový polotovar, jemuž nebyla dosud dána finální podoba. Většinu výše zmíněných poznámek a výhrad lze bez větších výčitek odbýt s poznámkou, že poučený čtenář, jenž se orientuje v aktuálním stavu bádání na germanobohemistickém poli, dokáže odhalit slabiny práce i její silná místa (opět zdůrazním hodnotný souhrn dobové recepce) a může ji vděčně využít. Za značné riziko ovšem pokládám, že se monografie opravdu stane tím, čím se měla stát. Tedy učebním textem, základní příručkou, po níž budou sahat generace studentů a jejímž prostřednictvím se budou s předmětem germanobohemistického bádání teprve seznamovat (a nenalhávejme si: u níž také řada z nich skončí). Pak se jim bohužel dostane pouze notně výběrového výkladu (který ale svoji výběrovost skrývá), jenž neklade žádné otázky, jak by bylo možné dané téma uchopit, pouze nabízí zdánlivě jednoznačné odpovědi, a nenavede ani k aktuální literatuře, jež tyto otázky nastoluje. Kdyby se toto opravdu stalo, byla by to škoda…

Gabriela Veselá: Česko-německá literární křižovatka. Praha, Karolinum 2020. 648 stran.

Vychází v České literatuře 6/2020.