V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Dějiny české detektivky autorské dvojice Michal Jareš a Pavel Mandys jsou příručkou, která se na dlouhou dobu stane neocenitelným zdrojem pro odbornou a laickou veřejnost. Práci autorů je třeba ocenit o to víc, že kniha vznikla bez obvyklé institucionální či grantové záštity, nepočítáme-li podporu vydání ze strany Ministerstva kultury ČR.
RADEK TOUŠ
Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá léta v podobách kritiky jako „pokus […] dosud v české literárněhistorické produkci nepodniknutý“ (s. I/7), jedním dechem dodal, že pokud se zvolená koncepce osvědčí, nezůstane pouze u jednoho svazku. A vskutku, nepatrná pozornost odborné veřejnosti, která podobné, „školské“ publikace nejednou provází, neodradila opavské literární historiky, aby po dvou letech ve stejném složení nevydali Desátá léta v podobách kritiky 2. Vzhledem k tomu, že specializovaná databáze Česká literární bibliografie neobsahuje ani jednu recenzi tohoto druhého svazku, nabízí předložený text ohlédnutí za tímto dílem, byť od jeho vydání uplynulo již několik let.
MIROSLAV KOTÁSEK
Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích textů v českém prostředí. Zmiňuje Černého, Trávníčka, Typlta a další. Bezpochyby oprávněně. Konfrontováni se zaslepeností Václava Černého k modernímu umění obecně (nepochopení surrealismu, Linhartové, spor s Jirousem), tváří v tvář projevům těch, kteří se neostýchají zneužívat literaturu coby pouhou ilustraci nebo nástroj demonstrace subjektivně podmíněných estetických standardů deklarovaných v binárním režimu ano × ne, brát si autory a texty za rukojmí, zjišťujeme, že literatura mlčí. Stává se z ní přinejlepším předmět: výsledek typografického, nakladatelského provozu, součást provozu knihovnického, archivačního. Součást dějin literatury a kultury: to, co je minulé, artefakt, nesrozumitelný archeologický objekt, kterému není schopen žádný historický narativ, žádný kontext dát smysl. Ba co víc, v této souvislosti je otevřenou otázkou, jak a zda je třeba (možné) psát dějiny textů a tvůrců, kteří do kulturně-sociální situace nezapadají (a proto musí zůstat nepochopeni, přičemž po nich zůstává v kulturně- -dějinné perspektivě nejpatrnější právě tato stopa nepochopení a odmítnutí, nebo naopak apoteózy), outsiderské dějiny, dějiny protichůdců, neredukovatelných na „běžné“, normativní a standardizující kategorie, psaní duševně nemocných (Weiner, Linhartová, Nápravník, Artaud, Nietzsche ad.).
ONDŘEJ PODAVKA
Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor bohemistiky a sorabistiky na Ústavu slavistiky vídeňské univerzity. Zabýval se především vývojem češtiny i dalších západoslovanských jazyků, starší českou literaturou, českými překlady Bible a českou gramatografií, ale také rukopisy a starými tisky v rakouských knihovnách, dějinami bohemistiky a slavistiky v Rakousku a dalšími tématy. Roku 2018 vyšla pod vedením editorů Gertraude Zandové a Stefana Michaela Newerkly recenzovaná kolektivní publikace, „dárek věnovaný s úctou a vděčností Josefu Vintrovi […] k jeho osmdesátým narozeninám“ (s. 9).
Číst dál: Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty