Po druhé světové válce se v rakouské společnosti prosadila oficiální doktrína o Rakousku jakožto první Hitlerově oběti. Až v sedmdesátých a osmdesátých letech se spisovatelé začínají zabývat kritikou nacismu ve zvýšené míře a svůj občanský protest vyjadřují i kolektivně a veřejně. Výjimku představovali autoři Vídeňské skupiny a Ernst Jandl, kteří svou tvorbou reagovali na holocaust už v padesátých a šedesátých letech. Kniha se věnuje v první řadě dramatické tvorbě autorů této skupiny, Ernsta Jandla a Elfriede Jelinek, které spojuje experimentální poetika a současně téma kritiky nacismu, obecněji pak témata násilí a války, která se autoři snaží uchopit stylizací svých divadelních (v Jandlově případě též rozhlasových) textů. Rakouské experimentální divadelní texty je nutné vnímat v kontextu rakouské filozofické a literární tradice kritiky jazyka, která doposud podstatně ovlivňuje vztah rakouských spisovatelů k jazyku jako takovému.
Previous
Next
Workshop k projektu Umění — gesto — argument
LUKÁŠ HOLEČEK
Může být meziválečná umělecká situace stále ještě výzvou pro komplexně zaměřený vědecký výzkum? Jaká...
Metodika literární bibliografie
JAROMÍR KUBÍČEK
V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků...
Křižovatka bez dopravního značení
LADISLAV FUTTERA
Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...