Podobný osud v průběhu tohoto bouřlivého období stihl také mnohé další kmeny usídlené v Evropě. V tomto období také končí po dlouhou dobu neotřesitelné postavení Římské říše jako nejvýznamnější mocnosti v Evropě. Římské provincie byly vystaveny stále častějším útokům kočovných barbarských populací a zároveň v důsledku vleklé vnitřní krize Římské říše dochází k rozpadu jejich mocenských struktur a kultury.

Tento proces však nebyl jednorázovou záležitostí a trval zejména od počátku pátého století a vyvrcholil v jeho třetí čtvrtině, které je v datu 476 tradičně označováno jako zánik západořímského impéria. Z hlediska archeologie a historie se jedná o značně problematickou etapu vývoje, protože pohyby různých populací zpravidla zanechávají méně archeologických dokladů a vzhledem ke složitosti vývoje jsou tyto doklady problematicky „čitelné".

Tento vývoj se promítl přirozeně také do dějinného vývoje v oblasti střední Evropy, Břeclavsko nevyjímaje. Na přelomu doby římské a období stěhování národů je patrný úbytek nálezů domácích germánských populací, přičemž zároveň se projevuje jejích „chudnutí", zejména na žárových pohřebištích. Objevují se také předměty, zejména v nově se objevujících kostrových hrobech, které jsou přičítány cizím skupinám (zejména součásti jezdecké výbavy).

Podle písemných pramenů měly největší části původních germánských obyvatel středního Podunají opustit oblast okolo roku 409. Z tohoto období také pochází zmínky o kmenech kočovníků (zejména Hunů), kteří si zbylé obyvatelstvo podmanili. V první polovině pátého století je také patrný úbytek sídlišť a pohřebišť v prostoru jižní Moravy i ostatních oblastí, dříve hustě osídlených. Postupně však vznikají základy nových sídelních struktur, jedna z nich například v oblasti Laa an der Thaya.

Přestože dobové písemné záznamy rozlišují celou řadu etnických skupin a kmenů, na území středního Podunají v pátém století panuje nejednoznačná situace, způsobená množstvím různých příchozích barbarských skupin. Podle jedné z teorií se na našem území usídlil kmen Herulů, avšak jednalo se patrně také o další kmeny, které se daly v důsledku celkového vývoje do pohybu.

V první třetině pátého století se rozsáhlé oblasti středního Podunají nacházejí pod nadvládou hunských kočovníků, kteří v této době vládli jednotlivým kmenům, usazeným v této oblasti. Hunský kmenový svaz v čele s Attilou však byl v roce 451 poražen vojsky západořímské říše a jejich spojenců v bitvě na Kalaunských polích ve Francii, což mělo za následek rozpad kmenového svazu a následné boje o jeho „dědictví".

Díky tomu v průběhu druhé poloviny pátého století dochází ke stabilizaci moci místních kmenů a jejich králů. Svědčí o tom například bohaté hroby (Cezavy u Blučiny, Smolín) nebo dokonce monumentální hrobová architektura, která byla objevena a prozkoumána na vrchu Žuráň u Podolí. Stojí za zmínku, že z tohoto místa Napoleon Bonaparte řídil slavnou bitvu u Slavkova.

Hroby nalezené v těchto a dalších lokalitách svědčí o značném bohatství místních elit, které patrně vznikly v rámci hunského kmenového svazu. Po jeho rozpadu se moci chopili místní králové.

Doklady sídlištních aktivit v době stěhování národů nacházíme například v oblasti zaniklé obce Mušov, Pavlova či Velkých Němčic. Jedno z mála pohřebišť pojednávaného období bylo na Břeclavsku prozkoumáno u obce Strachotín. Zde bylo archeology objeveno jednadvacet kostrových hrobů.

Na snímku je skleněná nádoba z bohatého hrobu z Cezav u Blučiny vyrobená v římském prostředí.

Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky, detašované pracoviště Dolní Dunajovice

MAREK VLACH